středa 19. dubna 2017

Když se ministr Herman mýlí



Tomáš Krystlík

Zdůvodnění pana ministra kultury Daniela Hermana, že vyhnání československých Němců bylo etnickou čistkou, se částečně míjejí s pravdou (http://www.parlamentnilisty.cz/profily/Mgr-Daniel-Herman-32312/otazka/Pane-Hermane-113257, http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Odsun-sudetskych-Nemcu-jako-etnicka-cistka-Ministr-Herman-se-stretl-se-ctenarem-484087).

Především „vysídlení československých Němců“ nemohlo být „samozřejmě následkem těžkých zločinů nacionálních socialistů, které se děly ve jménu německého lidu.“ Takto nazíráno, by v roce 1990 měli být analogicky všichni Češi vysídleni do SSSR, Severní Koreje nebo na Kubu za podílení se na komunistických zločinech v přibližně stejném percentuálním počtu jako Němci na zločinech nacionálního socialismu.

„Odsun německého obyvatelstva byl tedy na pozadí válečných útrap do značné míry z dobového pohledu pochopitelný.“ Nikoliv, protože většina evropských států si své Němce ponechala, a navíc válečné útrapy se českých zemí na rozdíl od států, které své Němce nevyhnaly, prakticky nedotkly. Své Němce vyháněly pouze Polsko, Jugoslávie a ČSR. Maďarsko pod tlakem sovětské okupační správy vysídlilo důstojným způsobem asi jen třetinu svých Podunajských Švábů.

„Z odsunu byly vyňaty osoby tzv. nepostradatelné pro hospodářskou výrobu a někteří příslušníci smíšených manželství.“ To není celá pravda. Českoslovenští Němci ekonomicky potřební byli co do šance vyhnout se vyhnání rozděleni do tří skupin. Přednost dostaly bezdětné, svobodné a ovdovělé osoby obojího pohlaví, a to ženy nad pětatřicet let a muži nad čtyřicet let. Pak následovaly bezdětné manželské páry, pokud manželka byla starší pětatřiceti let. Nakonec se připouštěla i eventualita, že v zemi zůstanou německé rodiny s jedním nebo nanejvýš dvěma dětmi, jestliže manželce bylo více než 35 let; to však bylo možné jedině tehdy, když Němci z předchozích dvou skupin početně nepostačovali k udržení nutného chodu podniků. Tvrdost stanovených podmínek ilustruje mimo jiné fakt, že podle znění opatření i směrnic nesměly ve svých dosavadních domovech zůstat žádné německé ženy mladší 35 let. V pozadí stál zcela nepochybně záměr dosáhnout podstatného snížení natality zbylé německé populace, a tím i usnadnit její postupné vymření.

Smíšená manželství. V roce 1945 tak směly žádat o zpětné přiznání občanství jen německé manželky Čechů, v roce 1947 měli tuto možnost němečtí manželé českých manželek a teprve od roku 1949, kdy už bylo po odsunu a v ČSR zbylo jen nepatrné množství původního německého obyvatelstva, ostatní.

Ponechání obyvatel Hlučínska („Prajzska“) v ČSR mělo své příčiny, protože německá státní příslušnost jim po mnichovské konferenci nebyla podle mezinárodní smlouvy z 20. 11. 1938 přidělena, nýbrž vrácena. Hlučínsko bylo Versailleskou smlouvou odtrženo v roce 1920 od Pruska a předáno ČSR – právní stát je nemůže zbavit státní příslušnosti – takže bylo pro československý stát poněkud nepříhodné je vyhnat, zejména hlásili-li se v naprosté své většině v obou československých meziválečných sčítáních lidu k československé národnosti. (Že to byl při obou sčítáních z hlediska českých sčítačích komisařů většinou evidentní podvod – sčítaní nesměli sčítací archy na Hlučínsku dostat k vyplňování vůbec do ruky a tamější komisaři měli pravomoc zapisovat údaje podle vlastního uvážení – nechme nyní stranou.) Menší část Hlučíňanů hlásící se při čs. sčítáních k německé národnosti však vyhnána byla. Navíc proti pojetí pana ministra patří Hlučínsko do Slezska, nikoliv k Moravě.

Doplnění. Za německé antifašisty bylo oficiálně uznáno 146 632 osob, z nichž okolo 23 tisíc v ČSR zůstalo, ostatní šli do odsunu. Zemské národní výbory (ZNV) v Praze v Brně s působností pro všechny české země vydaly v červnu 1945, kdo se má nebo nemá zařazovat do odsunu. Ty ale neobsahovaly žádnou výjimku vynětí z vyhnání pro německy mluvící židy. Židé, sotva přišedší z německých koncentráků, pokud se v předválečných československých sčítáních lidu nehlásili k československé národnosti a byli předtím perzekvováni NS-režimem jen kvůli své rase a nikoliv současně též pro odboj proti nacismu, byli z ČSR vyhnáni s ostatními československými Němci.

K posouzení, zda vyhnání československých Němců bylo etnickou čistkou nebo genocidou, uveďme, aniž bychom zatěžovali čtenáře podrobnou definicí OSN, krátkou definici genocidy z francouzského trestního zákoníku: „Genocida je realizace odsouhlaseného plánu, který směřuje k částečnému nebo plnému vyhlazení národní, etnické, rasové, náboženské skupiny nebo skupiny stanovené podle nějakého svévolného kritéria“. Rozhodnutí necháváme na čtenáři.



sobota 8. dubna 2017

Co se po skončení intervencí ČNB změní?



Tomáš Krystlík

Vyhlášeným cílem ČNB bylo údajně odvrácení deflace, docílení 2% inflace a pomoc českému exportu sníženou hodnotou koruny. Tuzemští spotřebitelé se měli přinutit k vyšším výdajům za nákupy zboží z dovozu, případně i domácích dílem vyrobených z importovaných komponentů a tímto mechanismem docílit požadované míry inflace, když utrácení obyvatelstva stagnovalo vlivem nevhodného zvýšení obou sazeb DPH v roce 2013. Jenže stejného efektu se dalo docílit i netradiční metodou. Když ČNB už tiskla peníze, mohla je rozdávat sociálně slabším vrstvám, například důchodcům s nízkými důchody. Ti by měli za co nakupovat více zboží a vyšší poptávkou po zboží (prodejem) by stoupala inflace. Bylo by docíleno stejného efektu jako oslabováním měny.

I když to nikdo neřekne, bylo umělé oslabení koruny i pojistkou proti možnému politickému rozhodnutí o přijetí eura v České republice a to prostřednictvím bankéřů ČNB. Ptejte se, v čích intencích tak bankéři ČNB činili – stačí se podívat, kdo je jmenoval. Tento důvod pro oslabování měny byl možná převažující, ale nelze to dokázat. Před přijetím eura totiž musí, kromě jiných kritérií, splňovat měna kurzovou stabilitu vůči euru v pásmu odchylky plus minus 2,5 % a to po dobu dvou let před přijetím eura. Zásahy ČNB k oslabení měny toto kritérium sice vzorně plnily a vláda byla tím držena v šachu, protože by nízký fixovaný kurz koruny k euru jako nevýhodný do budoucna neakceptovala. Jenže bankéřům ČNB muselo být zřejmé, že po skončení intervencí nebude hodnota české měny po relativně dlouhou dobu vlivem mnoha faktorů, jejichž vliv se nedá předem odhadnout, stabilní, např. i prodejem korun měnovými spekulanty, kteří věděli, že měnové intervence ČNB někdy skončí, a opatřili si velké zásoby korun. Rozkolísanost hodnoty české měny bude pravděpodobně trvat pár let, o které se bude muset odsunout politické rozhodnutí o budoucím přijetí eura.

Ještě horší scénář představuje možná inspirace skupinou měnových spekulantů kolem George Sorose, která v roce 1992 vedla k oslabení hodnoty britské libry o 15 % vůči DM a 25 % proti USD. Když jeden silný spekulant nebo domluvená skupina spekulantů bude řízeně vrhat na trh nakoupené české koruny a tím rozkolísávat kurz, nemusí dojít k přijetí eura ani v dalším desetiletí. Nakonec i ČNB vlivem své nezávislosti může sabotovat přijetí eura sama a to krátkodobým znehodnocováním nebo zhodnocováním (eur k tomu má dost) hodnoty koruny, aby se nikdy nesplnil požadavek výše uvedené kurzovní stability potřebné pro přijetí eura. Zabránit jí v tom nemá kdo. Protože v Česku neexistuje potřebná politická kultura jako na Západě, tak se i toto může stát. Trend proti přijetí eura je v Česku tak silný, že se v zahraničním tisku již objevily odhady, že ČR přijme euro jako poslední v přibližně stejný okamžik jako Rumunsko a Bulharsko, nebo dokonce i po nich jako poslední země EU vůbec. Ke své vlastní škodě, odsunuta na vedlejší kolej.

Oslabení kurzu koruny sice usnadnilo situaci podnikům vyvážejícím zboží do ciziny, protože se jejich výrobky z principu staly v cizině o tolik procent levnějšími, o kolik oslabila česká koruna, ale na druhou stranu výrobci zlenivěli v zavádění nových technologií a ve zvyšování užitné hodnoty zboží, nebyli k tomu nuceni, zvýhodněni proti tamější konkurenci měnovou politikou ČNB. Kromě toho ČNB utratila za držení kurzu miliardy, které se mohly v tuzemsku investovat.

Nyní intervence ČNB skončily. Co asi nastane z hlediska Pepy Normálníhospotřebitele? Ten se nezaobírá tím, že exportující podniky, ztvrdne-li koruna, budou znevýhodněny a mohou se dostat do potíží i se všemi doprovodnými jevy, zajímá ho, že na dovolené u moře si bude moci vypít své espresso levněji než v letech oslabené koruny. Že je to bezvýznamná úspora, nehraje roli, je to pro něj jakýsi symbol pevnosti české měny a neopodstatněné hrdosti na ni. Pepa Normálníspotřebitel bude schopen si povšimnout, že postupně zlevní zájezdy do ciziny, zahraniční pobyty a dále dovezené technické výrobky. Potraviny z dovozu však s nejvyšší pravděpodobností nezlevní. Proč, když ceny veškerých věcí z dovozu by měly být při tvrdší koruně levnější?

Souvisí to s prodejní kulturou v Česku. Prodejní řetězce mají mezi sebou uzavřen kartel týkající se prodejní ceny jednotlivých položek (český antimonopolní úřad je neschopný proti tomu cokoli podniknout), což se dá odvodit z obdobně vysokých cen některých potravin v českých obchodech, ale dražších než v Německu, byť se jedná o stejnou značku, výrobce a množství. (Rozdíl v cenách je vyšší, než lze zdůvodnit odlišnou výší daně z přidané hodnoty v obou státech.) Na vině jsou managementy řetězců v ČR – podle názvu zahraniční, nicméně jsou to české firmy založené zahraničním kapitálem – protože jej tvoří nejméně z 99 % Češi, jejichž alfou a omegou je maximalizace marže podle kréda: „Když něco lze nakoupit levněji a prodat dráže, proč bychom tak nečinili“. Kvalita zboží je managementu navíc lhostejná, hlavně že se zboží prodává. Prostě vše podle hesla „okrást bližního svého.“ Managementy nemají důvod promítnout zlevnění dováženého zboží vlivem kurzu koruny do koncových cen pro zákazníka, nechají ceny na stejné úrovni a zvýší si již nestydatě vysokou marži. Konkurence se vlivem cenového kartelu obávat nemusejí a většině obyvatel není dostupné nakupování kvalitních a současně levnějších potravin v Polsku a Německu, aby českým řetězcům coby memento klesal prodej. Obzvláště patrné je to u drogistických položek, kde zboží stejné značky a balení v Německu je podle českých médií v průměru o 40 % levnější než v ČR; já zaznamenávám i dvojnásobně vysoké ceny téhož zboží v ČR.

U dovážených technických výrobků a cen zahraničních zájezdů se zpevnění koruny do cen postupně promítne, protože nebudou-li je tvůrci tuzemských cen reflektovat, může si zájemce objednat výrobek v některé jiné zemi EU a nechat si ho dopravit domů, pro pobyt a zájezdy do ciziny při nespokojenosti s výší ceny může zase využít jakékoli cestovní kanceláře za hranicí.

Celkem se normálních spotřebitelů konec intervencí ČNB příliš nedotkne, protože kolikrát ročně utrácíte za jídlo a kolikrát za zahraniční zájezd nebo technické výrobky? S nepřímým vlivem je to horší, může zasáhnout Pepu Normálníhospotřebitele ztrátou pracovního místa, neboť české zboží zhodnocením koruny ztratí v cizině svou konkurenční cenovou výhodu získanou zásahy ČNB a je otázkou, zda se po revalvaci koruny na zahraničních trzích vůbec udrží. Pokud ne, tak se dostane hodně českých podniků do potíží a mohou začít propouštět. Tzv. montovny za tohoto stavu mohou zvýšit svůj finanční podíl v objemu českého exportu. Záplavě montoven by bylo bývalo zabráněno, kdyby Češi začali po éře komunismu vkládat do svých výrobků více práce a svého umu, aby se daly v zahraničí lépe prodávat, tedy zákonitě i s větším ziskem. To se ale po více než čtvrtstoletí po komunistické éře nestalo, a tudíž je v Česku tolik montoven a výroben dílů pro ně. Není důvodu se domnívat, že by se situace v dohledné době nějak výrazně zlepšila. Trend s montovnami nebude vadit do doby, než začnou opouštět ČR, stěhovat se do jiných zemí. Pak se Česká republika, pokud se nestane zázrak, dostane do velkých hospodářských potíží.


úterý 4. dubna 2017

O nedostatečném zpravodajství médií o migrantech



Tomáš Krystlík

Na rozdíl od zprávy Jana Krotkého „Zvládlo Česko apokalypsu? Jak obstála média v době migrační krize“ (http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Jan-Krotky-Zvladlo-Cesko-apokalypsu-Jak-obstala-media-v-dobe-migracni-krize-481816 http://hlidacipes.org/zvladlo-cesko-apokalypsu-jak-obstala-media-v-dobe-migracni-krize/) se obejdeme bez statistických dat, skandální počínání českých médií dokážeme to výčtem věcí, o nichž opomněla informovat. Z hlouposti žurnalistů, záměrně nebo z kombinace obou příčin.

Pan Krotký konstatuje, že česká „média nerozlišují mezi uprchlíky, běženci, imigranty a azylanty a často tyto pojmy volně zaměňují“. Sám však ve své zprávě-článku uvádí pouze jedinou definici: „Označení azylant je termín pro ty osoby, kterým byl přiznán azyl.“ Jen jediná definice je ale naprosto nedostatečným objasněním problematiky, v tomto si pan Krotký počíná téměř stejně jako česká média. Podrobněji o rozdílech mezi jednotlivými kategoriemi níže.

Sdělovací prostředky neobjasnily, respektive vysvětlily mylně, proč většinu migrantů tvoří mladí zdraví muži vybavení moderními smartphony. Obvykle tvrdily, že jde o nastolovatele zamýšlené budoucí muslimské nadvlády nad Evropou či o islámské teroristy, nebo že se jedná o běžence z ekonomických důvodů, protože přece mají peníze na pořízení si relativně drahých chytrých telefonů. Zcela opomněly, že rodiny obvykle vyberou a vyšlou svého mladého mužského člena, protože je nejodolnější proti možným strádáním během cesty, aby připravil v některém státě Evropy bydlo pro přestěhování celé, většinou široké rodiny. K vyslání do Evropy zejména lákají lživé sliby místních verbířů – například, že v Německu dostane každý do několika měsíců pro svou rodinu zdarma nový rodinný dům, který mu německý stát postaví, zdarma přiděleno auto, finanční příspěvek na rozjezd živnosti a že se celá jeho rodina bude moci za ním přistěhovat. Ani jedno z toho není pravda. Transfer uprchlíků do Evropy je ale pro organizátory výnosnější nebo alespoň obdobně výnosný jako pašování drog a je navíc bez rizika. (Poznámka: Teprve když dospělý imigrant se hospodářsky a kulturně v Německu integruje, smí se za ním jeho užší rodina za relativně dost přísných podmínek přistěhovat. Pak také může dostat od úřadu práce, pokud od nich dostává podporu v nezaměstnanosti, opět za dost přísných podmínek, i finanční obnos pro rozjezd živnosti z větší části ve formě půjčky.)

Nelze podceňovat ani rozsáhlý vliv ústní propagandy ve výchozí zemi uprchlíka. Uprchlíci, když se jim po příchodu do cílové země nenaplní nic z toho, co jim verbíři namluvili, předstírají při telefonátech domů, že je tomu tak, nebo si vymýšlejí jiné pohádky, jen aby nemuseli přiznat, že nalétli. Pokud rodiny uprchlíků se dovědí od nich alespoň částečně pravdu o podmínkách v cílovém státu, tak nemohou připustit částečný nebo úplný nezdar svého počínání a tím ztratit před sousedy tvář. Dále tedy předávají všem kolem nepravdy. O tom všem ale měla česká média zpravovat. Neučinila tak.

Nikdo z českých žurnalistů se neobtěžoval veřejnosti vysvětlit, že chytrý telefon, navzdory jeho vyšší pořizovací ceně, má migrant kvůli tomu, protože obvykle neovládá evropské abecedy, tedy si cestou nemůže přečíst podle ukazatelů, kde se nachází, ba sni zeptat se nemůže, protože místní jazyk, kterým by se mohl domluvit, neovládá. Zbývá tedy internet v telefonu s mapami s místními názvy v jemu srozumitelné abecedě a funkce GPS k určení jeho momentální polohy. Na pořízení smartphone se mu skládá celá rodina.

Informaci, že nařízení č. 604/2013 Evropského parlamentu a Rady Evropy z 26. června 2013, tzv. Dublin III, podle něhož žádost o poskytnutí azylu vyřizuje první stát EU, kde uprchlíkovi již nehrozilo pronásledování, podala česká média většinou správně. Ale nikdo z novinářů se však nenamáhal zamyslet nad tím, co by aplikace tohoto pravidla vyvolala, když Řecko jako první stát z EU nejen hanebně selhalo při registraci migrantů, nýbrž i flagrantně porušilo ono nařízení tím, že nejdříve umožňovalo, pak přímo dopravovalo běžence k makedonské hranice doufajíc, že přejdou do Makedonie a tak se problému s nimi zbaví. Když migranti začali proudit do Maďarska jako druhé země EU – mimochodem médii hodně propíraný srbsko-maďarský hraniční přechod v Rözske nebyl ani na chvíli uzavřen, což jim nevadilo, aby tvrdila opak, protože se přes něj dalo s platnými doklady a vízem neustále přejet nebo projít – bylo jasné, že jejich vrácení do Řecka k azylovému řízení by způsobilo organizační i hospodářské zhroucení řeckého státu. A nejen jeho. Hlavní německé veřejnoprávní televize tehdy odvysílaly interview se srbským ministrem práce a sociálních věcí nacházejícím se před přechodem v Rözske, který označil chystané bránění se Maďarska proti vstupu migrantů za katastrofu, která zničí srbský stát, až se nakonec rozplakal. A to v případě Srbska šlo pouze o část z vlny migrantů v roce 2015. České sdělovací prostředky to ignorovaly.

Média lhala a lžou dodnes o okolnostech přestupu migrační vlny 2015 přes Rakousko do Německa. Na budapešťských nádražích bylo péčí maďarského státu soustředěno za mizerných podmínek na dvacet tisíc běženců. Dva syrské uprchlíky, kteří prodělali základní vojenskou službu v syrské armádě, tam při lelkování napadlo, že když je důstojníci honili v plné polní denně desítky kilometrů po pouštích, že je reálné dojít i s davem civilistů během několika málo dní oněch 180 km z Budapešti do Rakouska. Na 1200 uprchlíků se tedy vydalo pěšky po dálnici k rakouským hranicím. V tu chvíli se Viktor Orbán probral z letargie, zorganizoval autobusy, nechal sebrat všechny zbývající uprchlíky v Budapešti a vypravil je za pěší skupinou mířící do Vídně, aby ji dostihli ještě před hranicí. Když se 4. 9. 2015 večer o tom dověděl tehdejší rakouský kancléř Werner Faymann, začal ztrácet nervy a telefonicky bombardoval Angelu Merkelovou opakovanými dotazy, co že má dělat – zda uprchlíky zadržet na hranici násilím nebo ne. Když je vpustí do země, tak Rakousko všechny osoby z migrační vlny na trase Řecko – Maďarsko nezvládne hospodářsky, ani politicky. Prosil kancléřku o společnou koordinaci dalšího postupu. Angela Merkelová měla podle západních sdělovacích prostředků na rozhodnutí jen 2,5 hodiny. Na jedné straně jí bylo jasné, že všechny státy na balkánské trase: Řecko, Makedonie, Srbsko, Maďarsko, Rakousko, pak Chorvatsko a Slovinsko se dostanou do hospodářských potíží, vypuknou v nich nepokoje, které možná povedou k občanské válce nebo i k válkám mezi státy. (Jedině cesta oklikou přes Bulharsko by asi nebyla užívána, protože Bulhaři si hraniční překážky, zábrany, ploty a vojenské silnice podél nich z doby studené války po celé délce řecko-bulharské hranice ponechali.) Na straně druhé by to znamenalo konec schengenského prostoru a EU vůbec, na straně třetí by jejich nevpuštěním do země flagrantně porušila německou ústavu, která praví, že „politicky pronásledovaní požívají azyl“ a to bez jakéhokoliv omezení jejich počtu. Pokud stojí jen metr za hranicí na německé půdě, je nutné jejich žádost o azyl prozkoumat. Tedy Faymannovi sdělila, že je Německo tedy přijme k azylovému řízení a využila toho k „útěku vpřed“, jak říkají Němci, tj. sebrala ostatním německým politickým stranám možné volební téma tím, že si ho přivlastnila – uprchlíky pozvala. Německý stát se tedy odhodlal za neschopné Řeky přezkoumat důvody jejich žádostí o azyl, což se sice příčilo nařízení Dublin III, ale vzhledem k možným následkům pro Evropu to bylo vůbec nejmenší zlo. Rakušané se zachovali zcela prospěchářsky. Bleskurychle poslali autobusy na hraniční přechod do Nickelsdorfu, aby všechny uprchlíky z budapešťských nádraží dopravily neprodleně po vkročení na rakouskou půdu na bavorskou hranici. Že výše uvedené příčiny vedoucí Německo k rozhodnutí o přebírání uprchlíků z Rakouska česká média veřejnosti zcela zatajila, je snad nejzávažnější provinění, protože zamlčení těchto skutečností mělo a má velmi silný propagandistický dopad na obyvatelstvo ČR.

Místo objektivního zpravodajství se věnovala téměř každodenně podněcování české xenofobie, nenávisti k uprchlíkům a EU zejména i tím, že nerozeznávala a nevysvětlovala rozdíl mezi žadateli o azyl, oprávněnými azylem, osobami, jimž byla mezinárodní azylová ochrana odmítnuta, dále neobjasnila, co to je subsidiární ochrana (jednoho státu) na rozdíl od ochrany mezinárodní (uznání azylem) a kdy se uplatňuje, podmínky pro povolení pobytu migrantů alespoň v Německu, případně podmínky jejich trvalého setrvání v zemi. Dále rozšiřovala zcela nesmyslná tvrzení o výši sociálních podpory jak v Německu, tak v Rakousku, kde podle nich denní kapesné činilo i 20 €. Kromě toho se nikdy nesnažila rozlišit, zda dotyčný dostává jen kapesné k ubytování a stravě, nebo zda se stravuje sám, případně i bydlí mimo ubytovny a dostává k tomu příslušné obnosy. Účel byl jasný: vyvolat v českých příjemcích informací nejen odpor k běžencům, strach z nich, nýbrž i závist.

Pokud je někdo v Německu uznán azylem, podléhá přezkumu každé tři roky, zda důvody, proč dotyčnému byl azyl přidělen, stále trvají. Subsidiární uprchlíci, tj. osoby jimž byl azyl odmítnut, ale pocházejí ze zemí, kam by pro ně bylo zejména kvůli válce nebezpečné se vrátit, jsou strpěni pouze do doby, než tyto důvody pominou. Na rozdíl od mezinárodní azylové ochrany je chrání jen jeden stát. Skončí-li důvody subsidiární (humanitární) ochrany, jsou naloženi do letadel a posláni domů, což se stalo nedávno Kurdům poté, co jejich domovy osvobodila z područí IS irácká armáda. Pokud by migranté po skončení azylové nebo subsidiární ochrany chtěli v zemi, např. v Německu zůstat, museli by se vykázat dostatečnou integrací, za což se považuje znalost němčiny, pracovní poměr na dobu neurčitou, dostatečně vysoký pravidelný příjem a dostatečně velký byt.

Česká média s politiky neustále straší Čechy kvótami pro převzetí migrantů, což je nanejvýš podlé. Výše kvóty podle rozdělovníku EU pro ČR, činí kolem 400 osob a jsou to uprchlíci ze Španělska a Itálie, kteří dorazili do Evropy ještě před migrační vlnou 2015. Tuto skutečnost ale média české veřejnosti nezmiňují. Mlčí o tom, že kvóty EU se netýkají migrantů v Německu registrovaných, že kolem přelomu století žilo v ČR na 14 tisíc uprchlíků z Bosny a Hercegoviny a z Kosova a přitom to byli vesměs mohamedáni. Pes po nich tehdy neštěkl a uprchlíci jsou dnes všichni zpátky. Takže proč je dnes kolem oněch čtyřek stovek migrantů podle rozdělovníku a asi jedné stovky již v ČR přítomných takové pozdvižení?

Zda se u všeho výše uvedeného jedná o nedostatečné vědomosti žurnalistů, jejich lenost, nebo zda česká média hlásají zahraniční (anti)propagandu, nechme otevřenu. Nelze to dokázat. O čí propagandu by se jednalo, je lehce zjistitelné, odpovíme-li si na otázku: Který stát s mocenskými ambicemi má zájem oslabit, poškodit nebo rozbít EU?


http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-O-nedostatecnem-zpravodajstvi-medii-o-migrantech-482398/diskuse

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Media-se-stala-hlasnou-troubou-xenofobie-Proti-nebohym-uprchlikum-otocila-uplne-vse-Tomas-Krystlik-sepsal-zamysleni-komu-to-slouzi-482406