neděle 21. května 2017

Opět pohádky o mírumilovných Češích, kterým všichni ubližují


Tomáš Krystlík


Pan Penc tvrdí: „Naši předci, občané Československa, ani za okupace v tzv. protektorátu žádné Němce nevraždili.“ Kdyby to byla pravda, tak by nemusel být schválen zákon č. 115/1946 Sb., ve kterém se píše: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“

I další páně Pencovo tvrzení: „V podstatě všichni bývalí českoslovenští občané německé národnosti v tzv. Sudetech se dobrovolně po mnichovské zradě v r. 1938 (po záboru pohraničních oblastí Československa) stali občany Říše, německými občany nacistického Německa!“ je nepravdivé. Dobrovolně si německou státní příslušnost nevzali, byla jim z moci úřední, podle československo–německé mezinárodní smlouvy z 20. 11. 1938, přidělena (na Hlučínsku vrácena) a oni si ji optací pro ČSR změnit nemohli, ani kdyby chtěli! To směly pouze osoby neněmecké národnosti, takže asi 130 tisíc Čechů v odstoupených územích optovalo a asi 194 tisíc nestačilo optovat nebo si německou státní příslušnost ponechalo. Kdyby bylo pravdou, že sudetští Němci československé občanství nabytím německého ztratili, nebylo by je nutné dekretem č. 33/1945 Sb. z 2. 8. 1945 s účinností od 10. 8. 1945 zbavovat československého. Ergo po celou válku až do 10. 8. 1945 byli i československými občany.

Naprostá lež je, že „vystěhování těchto osob (československých Němců) nebylo uplatněním kolektivní viny – ti, co nebyli aktivními nacisty, co se nedopustili zrady a chtěli v osvobozeném Československu zůstat – zůstali.“ Bylo to jasné uplatnění kolektivní viny, protože nebyly odsouzeny za své kriminální činy konkrétní osoby, nýbrž byly en bloc pouze kvůli své národnosti vyhnány ze země. Z ČSR nebyli však vyhnáni pouze aktivní nacisté, nýbrž i nenacisté, dokonce i Židé sotva se vrátivší z koncentračních táborů, pokud neprokázali, že byli pronásledováni také za protinacistickou činnost! K tomu nutno zdůraznit, že vyhánět neslovanské menšiny začal československý stát bez souhlasu spojeneckých velmocí hned 9. 5. 1945 (tzv. divoký odsun byl od počátku řízen československým státem), přičemž Sovětský svaz Němce českých zemí do svých okupačních zón mlčky přijímal, americká okupační správa nikoliv. Ani v Postupimi spojenecké mocnosti (tedy včetně SSSR) vyhánění, cudně nazývané transfer, neschválily, jen uznaly, že musí být dokončen, což bylo přiznání, že byl započat jinými státy a vládami bez souhlasu spojenců. Aby to vyniklo, tak většina evropských zemí své Němce nevyhnala, nýbrž si je ponechala. Němce vypudilo jen Československo a Jugoslávie, Polsko vlastně vysídlilo Němce z nově nabytých území na západě, neboť původní polští Němci ustoupili na rozkaz se stahujícím se Wehrmachtem ještě za války do nitra Německa. Maďarská vláda skřípajíc zuby pod tlakem sovětského vojenského velení vysídlila přibližně jednu čtvrtinu svých Podunajských Švábů, protože potřebovala ubytování a pracovní příležitosti pro Maďary vracející se z Rumunska a ze Slovenska.

Mnichovská dohoda je mezinárodní smlouvou. Československo jí navzdory tvrzení pana Pence nebylo donuceno k odstoupení území Německu, to je nepravda, smlouva pouze stanovila organizaci předání území, tj. které bude předáno dříve a které později. Československá vláda a prezident Beneš totiž týden před mnichovskou konferencí (21. 9. 1938) odsouhlasili odstoupení všech okresů s více než 50 % německého obyvatelstva Německé říši – a svůj souhlas neodvolali. To vyplývá i ze znění preambule Mnichovské dohody. O žádnou zradu ze strany spojenců se v Mnichově nejednalo, bylo však třeba něco podniknout, protože Hitler hrozil mobilizací a vláda Syrového se k vydání neměla, jen se přela, jaká území Německu vydat a jaká ne, navzdory tomu, že to bylo předem jasné. Do války s Německem kvůli československému zacházení s domácími Němci a ostatními národnostními menšinami se nikomu nechtělo, zejména když českoslovenští politici a Beneš trestuhodně po celou dobu trvání první republiky ignorovali ustanovení pařížských mírových smluv, na základě kterých vznikl československý stát. Ve Versailleské mírové smlouvě se totiž v článku 86 a v Saintgermainské v článku 57 shodně praví: „Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými (Společnosti národů), přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto článkem bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území. Tzv. čelnými mocnostmi ve Společnosti národů byly Francie, Velká Británie, Itálie a Japonsko, z nichž první tři byly z tohoto titulu iniciátory a signatáři Mnichovské smlouvy, další čelnou velmocí byly původně i USA, které pařížské mírové smlouvy, tedy ani stanovy Společnosti národů, neratifikovaly.

V článku 19 prvního dílu Versailleské smlouvy (v části zabývající se stanovami Společnosti národů) se píše a v Saintgermainské a Trianonské mírové smlouvě se to opakuje: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, v roce 1938 kvůli soužití národností v československém státě mír ohrožovalo.

Tyto články pařížských mírových smluv dokládají, že Mnichovská smlouva byla v duchu Společnosti národů, i když její svolání neodpovídalo přesně liteře jejích stanov. I kdyby nebylo tlaku nacistického Německa na řešení národnostní otázky, rozpadla by se ČSR s vysokou pravděpodobností do roka dvou secesí Slovenska.



 

čtvrtek 11. května 2017

Pan Koller jen opakuje lži české historiografie





Tomáš Krystlík

V žádném případě neboří pan Martin Koller legendy o sudetských Němcích a nepředkládá fakta, jak zní titulek článku (www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Umele-prekrucovani-historie-predevsim-v-CT-Martin-Koller-predklada-fakta-a-bori-legendy-o-sudetskych-Nemcich-487021), nýbrž jen papouškuje lži a dezinformace české historiografie. Pro čtenáře, kteří hodlají proti onomu strohému soudu o českém dějepisectví hned protestovat, připomínám, že oficiózní československá historiografie se dohodla již v roce 1918, jaká dezinterpretace dějin bude pro obyvatelstvo ČSR nejvhodnější, protože již celý vznik československého státu byl založen na propagandě Masaryka, Beneše, tedy i na lžích. Od vzniku republiky před téměř stoletím byli a jsou českoslovenští (čeští) dějepisci placeni státem, tedy nemohli a nemohou pod hrozbou ztráty zaměstnání v oboru a ostrakizace historiografickou obcí uvádět historické události na pravou míru. Vyvracet všechny nepravdy uváděné Martinem Kollerem by bylo svou délkou nudné, proto vybírám pars pro toto jen tucet z nich.

„Americké velení zastavilo tažení na Prahu, protože potřebovalo dobré vztahy se SSSR k posílení svých akcí v Pacifiku.“ Nikoliv. Demarkační linie mezi americkým a sovětským vojskem převážně na území ČSR byla narychlo dohodnuta mezi sovětským velením a Eisenhowerem až 5. 5. 1945 poté, kdy Američané oznámili svůj úmysl postupovat z linie Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice po levý břeh Vltavy a Labe, což sovětské velení ostře zamítlo. Demarkační linie byla nutná z vojenského hlediska, protože americká bojová letadla otáčející se po akci již nad územím obsazeným Rudou armádou byla jí ostřelována a sestřelována, ač byly výsostné znaky letadel nepřehlédnutelné. Jak by to pak asi vypadalo na zemi při kontaktu obou armád?

„Němci přinesli znalosti a civilizaci zaostalým, líným, opilým a promiskuitním Čechům.“ Civilizace, kultura, znalosti nepřeskakují území, šíří se postupně od zdroje jako vlny vzniklé vhozením kamene do vody. První civilizační vlna vycházela z klášterů v dnešní severní Francii, tudíž jako první byli civilizováni Němci a ti pak ji šířili dál od zdroje. Druhá a třetí civilizační vlna vycházely ze severní Itálie a obyvatelům českých zemí je zprostředkovali alpští Němci, kteří se dnes zovou Rakušané. Ze všech evropských národů jsou Rusové nejdále od oněch civilizačních center, důsledky nelze přehlédnout.

„Husité jsou označováni jako lupiči, přestože kořistění bylo jednou z hlavních činností všech středověkých vojsk.“ Ano bylo, ale nikdo se tehdy nevyznačoval vybíjením civilního obyvatelstva a ničením staveb v takové míře jako husité. Odhaduje se, že řádění husitů vrhlo dotyčná území o dvě století zpět.

„V době údajně skvělé rakouské okupace byly historické země Koruny české nestydatě vysávány. Stačí se podívat na výši daní odváděných z Čech ve srovnání s rakouskými zeměmi.“ Naprostá dezinterpretace. 75 % (podle jiných zdrojů 76 %) veškerého průmyslu rakousko-uherské monarchie se nacházelo v českých zemích a připadlo po první světové válce Československu. Z výše uvedeného plyne ona výše daní. Pro zajímavost: Jen necelých 30 % veškerého průmyslu v českých zemích bylo na konci první světové války převážně v českých rukou, odhady se pohybují od 20 do 33 %, tj. minimálně dvě třetiny tedy byly v rukou německy hovořících.

„V žádné evropské zemi s výjimkou Čech, Moravy a Slovenska se neroztahovala většinová cizácká šlechta.“ Nepravda. Šlechtické rody, které získaly v Čechách, na Moravě, ve Slezsku inkoláty, se automaticky stávaly českými, moravskými nebo slezskými rody.

„Řada takových germánských velkoněmců s radostí odvrhla československé občanství a nadšeně přijala občanství takzvané třetí říše, jak učinila také naprostá většina sudeťáků.“ Velmi frekventovaná lež českých historiků. Mezinárodní smlouva mezi ČSR a Německou říší z 20. 11. 1938 občanství a opci (č. 300/1938 Sb. z a n.) stanovovala, že říšskoněmeckými státními příslušníky se k 10. 10. 1938 stávají bez ohledu na národnost a pozbývají československou státní příslušnost ti českoslovenští státní občané, kteří měli 10. 10. 1938 bydliště v novém říšskoněmeckém území a současně se (a) zde narodili před 1. 1. 1910, nebo ti, (b) kteří k 10. 1. 1920 pozbyli německou státní příslušnost. Podmínka (a) se týkala obyvatel území odstoupených Německu s výjimkou obyvatel Hlučínska, pro něž platila podmínka (b). Říšskoněmeckou státní příslušnost získaly manželky dotyčných, jejich děti a vnuci a s nimi i jejich manželky. Manželka říšskou státní příslušností získat nemohla, pokud ji nezískal její manžel. Tedy německou státní příslušnost dostali z moci úřední i Češi. Nikdo se jich na národnost neptal, protože od roku 1871 dodnes platí, že „Němec je ten, kdo má německou státní příslušnost“. Pouze osoby neněmecké národnosti, které obdržely touto německo–československou smlouvou z 20. 11. 1938 říšskoněmeckou státní příslušnost, mohly podle ní do 29. 3. 1939 optovat pro československou státní příslušnost; osoby německé národnosti nesměly! Tvrdí-li čeští dějepisci, že si Němci českých zemí v odstoupených územích dobrovolně vzali německou státní příslušnost, nebo že mohli optovat pro ČSR a nevyužili toho, lžou. Osoby, které optovaly pro ČSR, nebo německou státní příslušnost nedostaly, bydlely i nadále v odstoupených územích coby českoslovenští, později protektorátní příslušníci.

„Prezident Masaryk, který řešil problém v historických hranicích schválených mezinárodní komisí, se nejprve snažil prosadit v zemi švýcarský národnostně-kantonální model státu.“ Naprostá nepravda. Tzv. historické hranice českých zemích nebyly dodrženy na Těšínsku, na Vitorazsku, na Valticku, na Břeclavsku, na Hlučínsku, zejména nebyla dodrženy na jižním Slovensku. Mimo Těšínska vesměs ve prospěch ČSR. Ve Švýcarsku jsou obce a kantony zásadně až na pár měst jednojazyčné, od konce 19. století se nesmí v nich měnit obcovací jazyk. To by v ČSR znamenalo přísné oddělení Čechů, Němců, Poláků, Jihomoravských Charvátů, Slováků, Maďarů, Rusínů a Rumunů od sebe. Něco takového bylo v ČSR kvůli militantnímu českému nacionalismu napříč stranami s výjimkou KSČ nemyslitelné a Masaryk se nikdy o nic takového nepokusil, protože chtěl setrvat v prezidentském křesle.

„Další ze sudeťáckých pohádek je nerovný přístup šovinistické české vlády k sudetské ekonomice… ve srovnání s dopadem krizí na sousední Německo na tom byli i sudeťáci lépe.“ To není pohádka, pane Kollere, nýbrž holá skutečnost! Aby dostaly sudetoněmecké podniky veřejné zakázky, musely vykázat většinu osazenstva české národnosti. (V roce 1921 žilo v pozdější Říšské župě Sudety jen 4, 86 % Čechů.) Pobočky podniků v pohraničí musely dodržovat národnostní složení obyvatelstva v sídle firmy. Pokud bylo např. v Praze, kde žilo jen cca 5 % Němců, musely pobočné závody v Sudetech propustit německé zaměstnance a nabrat české, aby dosáhly 95% podílu zaměstnanců české národnosti. Při doznívání světové hospodářské krize přiděloval stát suroviny a poskytoval zakázky, podporu pouze českým podnikům. Nezaměstnaných v ČSR během světové hospodářské krize vztaženo na 100 000 obyvatel bylo nejvíce na světě (!) a v Sudetech mnohonásobně více než ve vnitrozemí.

„V nacistické straně byla převážná většina dospělých Němců v Sudetech.“ Po připojení Sudet k Říši nebyli členové SdP automaticky převzati do NSDAP, nýbrž museli jednotlivě o členství v NSDAP žádat a vyhověno bylo jen menší části.

„Výsledkem byla ztráta části území… a hromadný útěk a vyhánění 125 425 Čechů.“
Vyháněni Češi ze Sudet nebyli. Neexistuje ani jeden pokyn německých úřadů nebo obsazujícího Wehrmachtu k jejich vysídlení. Čeští úředníci státní správy, zaměstnanci státních podniků, vojáci z povolání, policisté, celníci, železničáři, pošťáci a tak podobně byli ze Sudet překládáni do vnitrozemí. Pro evidenci Ústavu pro péči o uprchlíky uváděli dotázaní přestěhovalci české národnosti jako popud k opuštění bydliště „skutečné potíže politické (11,92 %), skutečné potíže hospodářské (16,41 %), skutečné potíže kulturní (1,26 %), obavy před potížemi politickými (19,56 %), obavy před potížemi hospodářskými (17,33 %), obavy před potížemi kulturními (2,40 %), touhu žít mezi občany české národnosti a ideové důvody (11,82 %), touhu žít v ČSR (7,21 %),
jiné důvody (8,37 %), důvod neuvedli nebo uvedli nedostatečně“ (3,71 %)“. (Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938–1945. Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče. Societas, Praha 1945) Násilí ze strany místního obyvatelstva jako příčina odchodu se ve výčtu nevyskytuje. Velmi podrobně píšící Jaroslav Šíma uvádí jako pronásledování ze strany Němců pouze následující: „22. září jsem byl zatčen, vyslýchán v Drážďanech, pak propuštěn.“ „Vypovězen, byl jsem členem SOS (Stráž obrany státu).“ „Byl jsem pronásledován, že jsem pracoval v národních otázkách.“ „Byl jsem ohrožován na životě a byla mně vytlučena všechna okna mého bytu.“ „Byl jsem funkcionář Sokola, skrýval jsem se, neboť jsme byli zatýkáni, pak jsem utekl.“ Nic více. Skutečným důvodem přestěhování do vnitrozemí ale byla v naprosté většině případů ztráta zaměstnání, obživy a panika části českého obyvatelstva z toho, co by se mohlo stát, nebude-li je již československý stát v německých sídelních územích chránit. To poslední prozrazuje, že předchozí chování jejich a československého státu nebylo v pořádku. Nejvíce potíží vedoucích k přesídlení udávali podle Šímy exponenti prosazování českého českého živlu v pohraničí na úkor německého.

„Ve většině obcí obývaných ze 100 % Čechy nemohli být čeští starostové.“ Lež. Obce v odstoupených územích Německu mohly mít české starosty, a pokud byli zvoleni, je také měly. Zákaz se týkal zaměstnání Čechů ve státní správě, který byl mnohdy obcházen, zejména v Opavském vládním kraji.

„Nemovitý majetek uprchlých Čechů a Židů byl zabaven.“ Majetek židů byl arizován, Čechům nemovitý majetek zabavován nebyl, ani když ho opustili a nestarali se o něj. Starali-li se o něj, vydávaly jim úřadu v protektorátu několikrát v roce propustky do Sudet, aby se mohli o svůj majetek pečovat. V opačném případě byl dosazen nucený správce, který po celou dobu války jim do protektorátu poukazoval peněžní zisk z nemovitosti. Výjimkou byly 462 tzv. zbytkové statky přidělené pouze Čechům v rámci machinací pozemkové reformy, tedy se zdaleka nejednalo o všechnu půdu přidělenou tam Čechům v rámci pozemkové reformy. Od roku 1939 do října 1943 bylo v Říšské župě Sudety převzato jen 16 % původního vyvlastňovacího záměru do nucené správy. Politika vyvlastňování narážela na odpor i u samotných sudetoněmeckých nacionálních socialistů, kteří se obávali vlivu zásahů na politickou náladu a postoje Čechů, a proto K. H. Frank koncem března 1944 vyvlastňování v Sudetech zcela zarazil. Do konce války nebylo obnoveno.

Poněmčení mělo být dokončeno do 20 let. Další Češi měli být vysídleni do prostoru u Ledového moře, kde měli vykonávat službu jako dozorci 11 milionů evropských Židů pracujících v koncentračních táborech a tam být s nimi postupně zlikvidováni. Poslední skupina, zhruba 15 %, měla být fyzicky likvidována.“ Tak to nebylo, pane Kollere! V protokolu porady u Hitlera dne 23. 9. 1940, které se zúčastnili i K. H. Frank a K. von Neurath, se píše: „Použití řady různých metod ke germanizaci prostoru vůdce z historických a rasově politických důvodů považuje pro větší část národa Čechů za možné… Na to však počítá s obdobím sta let.“ (Brügel, Johann Wolfgang: Češi a Němci 1939–1946. Academia, Praha 2008) Dne 11. a 12. 10. 1940 byl Frank opět u Hitlera a dověděl se, že po dobu trvání války bude zachován protektorát a že se má začít s poněmčováním Čechů ihned. Hitlerem uložený úkol plnil Frank až do konce války. Není známo, že by Hitler svůj názor někdy změnil.

Heydrichovo nastínění technických detailů zacházení s Čechy v tajném proslovu k vysokým funkcionářům NSDAP dne 2. 10. 1941 v Černínském paláci v Praze je známo. Čeští historikové však obligatorně opomíjejí přeložit další slova z jeho projevu: „Ale nenaštvat! Vždyť je to všechno jen teoreticky!“ Heydrich sám teoretické způsoby zacházení s Čechy oslabil, když 17. 11. 1941 prohlásil, že „Čech může v soukromí říkat, co chce, ale v hospodářství… musí mít Německo primérní platnost“ V dalším svém projevu k vedoucím činitelům německých úřadů v protektorátu dne 4. 2. 1942 počítal Heydrich pod vlivem konference ve Wannsee s vystěhováním neponěmčitelných Čechů do táborů GULAGu na severu Ruska, kde by dělali dozorce a předáky tam vyhnaným židům z Evropy, a s rozptýlením poněmčitelných Čechů v Říši.

Jenže brzo po Heydrichově smrti vše zvrátil jeho nadřízený Reichsführer SS Heinrich Himmler tím, že 12. 9. 1942 dálnopisem nařídil RSHA (Hlavní říšský bezpečnostní úřad) a RuSHA (Hlavní rasový a osidlovací úřad SS) poté, když ze 120 protektorátních Čechů z Prahy ucházejících se o německou národnost a státní příslušnost bylo uznáno coby vhodných pouze šest, aby byla pro poněmčování Čechů používána pouze tatáž měřítka jako při výběru do SS – to jest je třídit do šesti rasových kategrií RuSHA (I, II, III+. III, IV, IVf), kdo připadl do prvních dvou, byl vhodný pro vstup do SS za předpokladu německé státní příslušnosti – s tím, že Čechy z prvních čtyř skupin (I, II, III+, III) „je v případě politických zásluh třeba poněmčovat bez prodlení“. To byla podstatná novinka, protože kromě změny metodiky učinil osoby ze čtvrté rasové kategorie (III), charakterizované dosud jako „rasově nežádoucí přírůstek němectví“, schopné poněmčení. Mohl tak učinit, byl nejvyšším nadřízeným obou úřadů. Tím se přenárodnění začalo týkat ještě větší části české populace, než bylo původně zamýšleno.

Od září 1941 do února 1945 byli podle Detlefa Brandese rasově vyšetřeni včetně průzkumu mezi českými školáky minimálně 326 022 Češi v protektorátu a 62 482 Češi v Říšské župě Sudety. K tomu, jak dále uvádí Brandes, bylo rasově prozkoumáno minimálně 9000 českých zaměstnanců drah a 7000 českých zaměstnanců pošt pracujících ve „staré“ Říši. Čechů způsobilých k poněmčení bylo podle rasových výzkumů RuSHA ve vzorku složeném ze 48 184 osob zkoumaných mezi únorem 1943 a únorem 1945 v kategoriích I, II, III+ a III 87,54 %. Tzv. nevyvážení míšenci z rasové kategorie IV, již nevhodní k přenárodnění coby „rasově neúnosní“, byli v české populaci zastoupeni 12,45 % a tzv. zcela rasově neúnosní z kategorie IVf podílem jen 0,015 %. S nimi byla zkoumána i tzv. rodinná společenstva, což byly jejich rodiny, statisticky čítající i s nimi v průměru 3,06 osob, tedy celkem kolem 147 443 osob (Brandes, Detlef: Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-“Volkstumspolitik“ in den böhmischen Ländern. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 125. Oldenbourg Verlag, München 2012).

V této souvislosti je nutné si uvědomit, že jen část z 12,45 % Čechů měla být z rasových důvodů při nevyhovujícím vztahu k nacionálně socialistickému Německu pracovně nasazena ve „staré Říši“ k „pozvolné převýchově“ a 0,015 % Čechům z kategorie IVf, tj. pouze třem lidem z dvaceti tisíců Čechů hrozilo vystěhování na východ, do Generalgouvernementu a okupovaných oblastí SSSR. Detlef Brandes v interview uveřejněném 25. 6. 2015 v Právu a v Novinkách.cz potvrzuje, že plány německého národně socialistického režimu na vysídlení Čechů z českých zemí neexistovaly. Tím méně plány na jejich vybití.

V této souvislosti je nutné se zmínit o falešném mýtu, že Čechy považovali Němci za podřadný národ. Nepovažovali. Ani sobě nejbližší germánské národy Němci nehodlali poněmčit – od Vlámů, přes Holanďany, Dány až po Nory – jen Čechy. Kdyby považovali Čechy za podřadný národ, nepřijali by je nikdy mezi sebe.