středa 18. dubna 2018

Bída české žurnalistiky - hlásání nepravd


Tomáš Krystlík


Z textu dotyčného článku: „Používání zimního obutí po zbytek roku ale může mít ještě další následky. Například Itálie má předpis, který zakazuje používání zimních pneu od dubna do listopadu. Pokuta pak může dosáhnout až zhruba 50 000 Kč. Tak vysoká je právě s ohledem na všechna ta uvedená negativa. O podobném kroku, a to povinném používání výhradně letního obutí v daném období uvažují i další země, a také v ČR již svého času někteří poslanci parlamentu přišli s tímto návrhem.“

Jenže ono tvrzení je nepravdivé a úvahy zákonodárců o používání povinného letního obutí jsou hloupé. Není jim snad známo, že při teplotách pod + 10°C jsou letní pneumatiky výrazně horší než zimní a to i na suchu?

Nicméně v Itálii je povoleno používat zimní pneumatiky i v létě ale jedině, mají-li rychlostní index stejný nebo vyšší než pneumatiky uvedené v technickém průkazu. Příklad: Pro vaše auto jsou předepsány pneumatiky s rychlostním indexem H, tj. do 210 km/h, zimní mohou mít rychlostní index nižší, třeba Q (160 km/h), S (180 km/h) nebo T (190 km/h). To ale neplatí pro Itálii v letním období. Tam můžete použít pneumatiky s pouze s rychlostním indexem stejným, v tomto případě H, nebo vyšším: V, W, Z.

Prostě české kecy.

úterý 17. dubna 2018

Co přinese stejná kvalita potravin České republice?

Tomáš Krystlík

 
Připravovaná směrnice EU, kterou musí nejdříve členské státy odsouhlasit, což bude trvat nejméně dalších jeden a půl roku, zakazuje prodávat v členských zemích stejný výrobek v rozdílné kvalitě a složení. Česko jásá, že se dobrá věc podařila, ale jaké budou následky pro ČR? Chmurné - s nejvyšší pravděpodobností dojde ke zdražení potravin. Budete-li chtít najít viníky, máte je při ruce: Čechy samotné, protože si to zavinili svou tendencí okrádat vlastní soukmenovce z větší části sami.

 

Dvěma mechanismy došlo k tomu, že potraviny od stejného výrobce a stejného názvu jsou v českých řetězcích někdy ošizené co do použitých komponent. První, kterému nešlo zabránit, ale mohlo se jeho důsledkům vyhnout: Zahraniční výrobci z vlastní vůle se odhodlali ušetřit na složení produktu s tím, že východoevropští konzumenti to asi nepoznají. Předpoklad ji vyšel, protože ve všech bývalých komunistických zemích se jednalo většinou o výrobky dosud od dané firmy nedovážené, takže neměli možnost porovnat novou kvalitu se starou. Specialitou českého spotřebitele, v jiných zemích se tolik neprojevující, navíc bylo, že jeho chuťové buňky za éru komunismu ztratily nebo redukovaly svoje rozpoznávací schopnosti, takže je mu do jisté míry jedno, co jí. Nicméně okrádání přímo výrobci bez popudu koncových řetězců v jednotlivých východoevropských státech se dalo celkem lehce čelit přímým dovozem stejných produktů určených pro západní trhy, obejít tak výrobci nabízený přímý dovoz nebo přímou výrobu pro daný stát. Například zboží nakoupit přes řetězec stejného názvu na Západě. To se nestalo, východoevropské managementy potravinářských řetězců byly schopny uvažovat jen v krátkodobém časovém horizontu, ne strategicky, tj. si přály maximalizovat zisk za nejkratší možnou dobu.

 

Všechny potravinářské řetězce v ČR jsou bez ohledu na shodný název s řetězci v západní Evropě výhradně české firmy, byť založené zahraničním kapitálem a všechny jsou tak z více než 99 % řízeny manažery-Čechy. Zatímco západní potravinářské řetězce mají marži v jednotkách procent, víc si nemohou dovolit, v Česku nasadily desítky procent (maximalizace zisku bez ohledu, co to udělá se zákazníky z dlouhodobého hlediska) a zakázané kartelové dohody mezi řetězci jim zaručují minimální ceny u vybraných typů prodejních položek. Zatímco na Západě je výše zisku tvořena především zvyšováním objemu prodeje, v Česku zvyšováním marže. Za těchto okolností se v ČR uplatil druhý mechanismus, specielně český: Aby marže, tedy i zisk řetězce byly co nejvyšší, nutí managementy českých řetězců dodavatele - a to i západní výrobce (!) - aby pro ně minimalizovali výrobní ceny. Jejich cenové požadavky byly a jsou pro výrobce splnitelné jen tehdy, že do produktu nedají vše, co tam má být, ošidí ho, aby vyhověly českým manažerům. Managementy českých řetězců tak maximalizují zisk, aniž se zatěžují výčitkami, že sprostě okrádají bližního svého. Konkurenčních řetězců ve státě se nemusejí bát - to mají zajištěno kartelovými dohodami, které český antimonopolní úřad nedovede nebo nechce rozbít. Umožněno a nebývale podpořeno to bylo a je tím, že český konzument má ve zvyku se především za levný peníz nacpat, kvalita jídla je pro něj druhořadá, což je návyk pocházející ze školních a závodních jídelen s jejich nechutnými jídly.

 

Až začne platit dotyčná směrnice EU, mohou nastat dvě možnosti. (1) Výrobci přejdou z vyššího „západního“ standardu na nižší kvalitu výrobků určených pro jiné trhy (ne nutně jen pro východoevropské, například rybí prsty určené pro Francii obsahují méně rybího masa než pro německý trh). Jenže výrobců obdobných a totožných produktů je Západě spousta a tak každý výrobce, který se o něco takového pokusí, bude promptně vyměněn, protože hrozí, že západoevropští konzumenti by si to nenechali líbit, přestali by u takového řetězce nakupovat a jeho zisk by citelně klesl. (2) Výrobci zruší výrobu méně kvalitních výrobků stejného druhu a názvu. To je kýžený stav, který předvídá ona směrnice EU, otázkou je pouze, jak se zachovají managementy českých řetězců, protože nyní neošizené výrobky budou muset nakupovat za poněkud vyšší cenu. Varianta, že si dobrovolně sníží marži, aby mohly zachovat stejné ceny, je nepravděpodobná, něco takového jdoucího proti dosavadní vlastní filozofii managementy českých řetězců schopny nebudou. Nastane tedy zdražování dovážených potravin. A nejen jich, protože na zvýšení cen dovážených potravin se budou snažit reagovat i producenti domácí taktéž zvýšením svých cen. EU-komisařka Jourová a Češi si tedy vydobyli nejen novou směrnici EU, nýbrž i všeobecné zdražení potravin in spe na českém trhu. Uvědomil si někdo z českých odpovědných činitelů, jaké důsledky bude nová směrnice EU mít na ceny, promítne-li se do toho česká mentalita?

 

 


 

pátek 16. března 2018

Březen 1939: Totální selhání česko-slovenské armády

Tomáš Krystlík


Žádný článek věnovaný výřočí německé okupace českých zemí nevěnuje pozornost naprostému selhání česko-slovenské armády 14. 3. 1939 a okolnostem konce republiky. Je líčen čistě jako německé bezpráví. Níže uvedené okolnosti však naznačují, že Češi v rozhodujících okamžicích selhávali.


Závažné spory se Slováky začaly již v roce 1938. Ne že by přetím nebyly, ale Češi nebyli ochotni ustoupit žádnému, byť sebemenšímu požadavku národnostních menšin na autonomii. V červnu zveřejnila Slovenská ľudová strana k 20. výročí podepsání Pittsburské dohody nový návrh autonomie pro Slovensko, který vycházel z návrhu předsedy československé vlády Milana Hodži na federalizaci státu z roku 1937. Beneš místo federalizace či autonomie slíbil reprezentantům strany ľudové administrativní a personální ústupky. S nimi se Slováci v polovině roku 1938 již nehodlali spokojit. Jako další možnosti Slováci zvažovali trojfederaci českých zemí, Slovenska a Polska, slovensko–polskou unii, společný stát z českých zemí, Slovenska a Maďarska, unii tvořenou Slovenskem a Maďarskem, nebo samostatný slovenský stát v rámci Německé říše, Slovensko coby samostatný neutrální stát garantovaný velmocemi, samostatný slovenský stát pod německým protektorátem. Vedení strany ľudové však upřednostňovalo federativní společný stát s Čechy s právem Slováků na sebeurčení, což vyplývalo i z manifestu zveřejněného v Žilině 7. 10. 1938. Po mnichovské konferenci se najednou slovenská autonomie stala akceptovatelnou. Češi, zřejmě otřeseni ztrátou území, přiznali Slovensku a Podkarpatské Rusi autonomii (poslední ji měla nenaplněnou, přiznanou na papíře již od mírových smluv v Paříži z roku 1919–1920), 22. 11. 1938 vznikl federativní stát (s pomlčkou v názvu) s centrální vládou v Praze a vládami Slovenskej krajiny a Karpatské Ukrajiny. Tedy teprve velmi reálná hrozba brzkého rozpadu státu, dontila Čechy k ústupkům, k federalizaci.
 

Počátkem března 1939 upozornil francouzský styčný důstojník československou zpravodajskou službu, že v nejbližší době dojde k německé invazi, 8. 3. 1939 si to českoslovenští vojenští zpravodajci ověřili z vlastních zdrojů a 11. 3. ráno již znali od svého agenta Paula Thümmela (A 54), který dojel vlakem z Německa do Turnova, přesné datum i celkové řešení: Protektorat Böhmen und Mähren a samostatný slovenský stát počínaje 15. 3. Téhož dne odpoledne informovali o všem vládu. Vláda informacím vojenské zpravodajské služby nevěřila, protože již dvakrát totálně selhala – nic netušila o přípravách k anšlusu Rakouska a v květnu 1938 na základě falešných informací, jejichž pravost si neověřila, vyvolala první československou mobilizaci a tím málem i válku s Německem.
 

Během zbývajících dní do okupace zbytku českých zemí se nikdo nepokusil o zničení vojenského materiálu a výzbroje, vše bez jediné výjimky padlo do rukou Němců, i prototyp nového tanku LT-38 a výrobní dokumentace k němu. Ba ani přípravy ke zničení se nepodnikly –chrabří junáci, kteří před několika měsíci údajně chtěli nebojácně bránit republiku před stejným nepřítelem, vše předali neporušené Wehrmachtu (!). Nikdo z důstojníků se nevzepřel, aby byť na nejnižším velitelském stupni armády nařídil zničení vojenské výzbroje; nenapadlo to ani řadové vojáky, před několika měsíci údajně tak chtivé boje. Připomeňme vichystické loďstvo, které se samo potopilo, aby nepadlo do Hitlerových rukou. Jedinými dvěma výjimkami byly Frýdek-Místek a Mukačevo, kde se česko-slovenská armáda do boje pustila.
 

Dvě polské divize se začaly 4. 3. 1939 stahovat k československým hranicím a byly 12. 3. připraveny k vpádu do těšínské části Československa a Beskyd. Od 13. 3. byla připravena polská armáda i na hranicích podkarpatskoruských. 11. 3. se vydala z kasáren maďarská armáda a zaujala pozice u hranic východního Slovenska s Podkarpatskou Rusí, 13. 3. byli povoláni do zbraně záložníci a maďarský rozhlas hlásil, že 15. 3. se armáda vydá na pochod „osvobodit své rusínské bratry“. Maďarské vojsko 14. 3. 1939 (!) dobylo i přes ozbrojený odpor česko-slovenské armády Mukačevo a obsadilo ho.
 

Přímý spor se Slovenskem začal v lednu 1939, kdy se Slováci dožadovali snížení svého příspěvku do státního rozpočtu z 16 % na 12 % (rozdělení v neokleštěné republice: české země 80, Slovensko 16 a Podkarpatská Rus 4 %). 1. 3. 1939 odmítla federální vláda v Praze slovenské požadavky na rozdělení pluků na české a slovenské a na oddělené povyšování slovenských důstojníků a rotmistrů jako nepřijatelné. Slováci na tom trvali a tak v noci z 9. na 10. 3. 1939 Hácha autonomní slovenskou vládu celou odvolal a vojenský velitel česko-slovenské armády v Banské Bystrici vyhlásil 10. 3. 1939 na Slovensku stanné právo. Bylo zatčeno kolem dvou set politických činitelů. 11. 3. jmenoval prezident Hácha novou, prozatímní slovenskou vládu v čele s Karolem Sidorem. Karol Sidor byl nebývale statečný, odolal osobnímu tlaku německých emisarů, aby vyhlásil samostatný stát, i když naléhavost jejich žádosti byla podpořena hlavněmi německých děl, neustále mířících z Petržalky do oken jeho vládní pracovny.
 

Německo tedy změnilo postup, a ministr pro zvláštní úkoly Wilhelm Keppler pozval sesazeného ministerského předsedu Jozefa Tisa k rozhovoru s Hitlerem. Tiso dvakrát odmítl, a až po třetím pozvání, oficiálně ověřeném německým konzulem, se odebral z Bánovců nad Bebravou do Bratislavy. Političtí představitelé Slovenska rozhodli, že má pozvání přijmout, ale zdůraznili, že každé rozhodnutí je i nadále v kompetenci Snemu Slovenskej krajiny (Sněmu Slovenské země). S tímto pověřením Tiso odjel 13. 3. do Vídně a pak letadlem do Berlína. Týž den Hitler Tisovi oznámil, že se rozhodl zlikvidovat samostatnost českých zemí (Resttschechei), jeho zájmy končí na Karpatech, a je ochoten uznat a zaručit Slovákům nezávislost, jinak je ponechá svému osudu, což znamená napospas Maďarsku. V ten okamžik předložil Joachim von Ribbentrop telegram se zprávou o soustředění se maďarských vojsk u slovenských hranic. Hitler zdůraznil, že se Tiso musí ihned rozhodnout. Ten nátlaku odolal, požádal o telefon a spojil se s Háchou, aby povolil svolat Snem Slovenskej krajiny. Hácha vyhověl a svolal jej na následující den. Němci nabízeli Tisovi použití německého rozhlasu k vyhlášení slovenské samostatnosti, ale ten odmítl, držel se instrukcí.
 

Týž den ministr zahraničních věcí František Chvalkovský požádal ústně a 14. 3. písemně o přijetí Háchy Hitlerem v nejbližším možném termínu. Ke stejnému kroku radil Háchovi i Basil Newton, britský vyslanec v Praze. Kladné vyřízení přišlo z Berlína stejný den, 14. 3. Ve stejný den v poledne Snem Slovenskej krajiny nezávislost odhlasoval, předsedou vlády a prezidentem se stal Tiso, a Karol Sidor ministrem vnitra.
 

O průběhu jednání Háchy v Berlíně (14.–15. 3. 1939) vypovídají dokumenty Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku, díl XXI, paměti Hitlerova tlumočníka Paula Ottona Schmidta, oficiální protokol legačního rady Walthera Hewela z jednání Háchy s Hitlerem a spojenci vydaná Akta k německé zahraniční politice 1918–1945 něco zcela odlišného, než líčí čeští historici. Již v berlínském hotelu Adlon, kde byl Hácha s dcerou ubytován, měl prohlásit vůči ministru zahraničí Joachimu von Ribbentrop ještě před svým setkáním s Hitlerem, že přijel, aby „vložil osud českých zemí do rukou vůdce“. Schmidt o jednání s Hitlerem napsal: „Přesto té noci nedošlo k bouřlivým scénám mezi Háchou a Hitlerem, jak tehdy i později psal zahraniční tisk.“ Podle dokumentů poválečného norimberského vojenského tribunálu (IMT) zahájil Hácha jednání s Hitlerem slovy: „Excelence, nevíte, jak vás obdivuji. Přečetl jsem všechna vaše díla a zajistil jsem si, abych mohl vyslechnout téměř všechny vaše projevy.“ Hácha v projevu dále řekl, že celý systém (Masaryka a Beneše) „mně byl ostatně tak cizí, že po zvratu (po mnichovské konferenci) jsem si kladl otázku, zda vlastně Československo coby samostatný stát bylo šťastným řešením.“ K tomu dodal, že „pro Slovensko slzy ronit nebude“. V Hewelově protokolu se praví, že Hácha byl spíše poddajný než rozrušený, Hitlerovi se před­stavil jako vídeňský c. k. správní soudce, který si kladl otázku po účelnosti Československa coby samostatného státu.
 

Ve stejný den, 14. 3., vyhlásila samostatnost země i vláda Karpatské Ukrajiny (do 22. 11.1938 byl její název Podkarpatská Rus). Avgustyn Vološyn požádal Německo stejně jako Tiso o ochranu nového státu, Hitler mu ji ale neposkytl. Do druhého dne, do večera 15. 3., obsadila maďarská vojska území Karpatské Ukrajiny.
 

Česko-slovenská armáda zcela selhala v okamžiku, kdy Wehrmacht 14. 3. dopoledne obsazoval Ostravu kvůli nebezpečí zabrání vítkovických oceláren Polskem, o den dříve než zbytek českých zemí. Z obavy před zabráním Těšínska Polskem pak postupoval Wehrmacht hned dále směrem na Frýdek-Místek. Generál Alois Vicherek k tomu napsal: „Byl jsem ještě chvíli u štábu (generálního), kde jsem se dále dozvěděl, že již minulý den (14. 3. 1939) Němci obsadili Ostravu. Vyslovil jsem velké podivení nad tím, že nikde nedošlo k brannému odporu, když přece každá stráž musí v podobném případě použíti zbraně. Od nikoho jsem nedostal žádnou odpověď. Rozrušen jsem odešel na MNO.“ Ve Frýdku-Místku samém se nakonec 14. 3. česko-slovenská armáda Wehrmachtu na odpor postavila, taktéž v Mukačevu proti armádě maďarské. Vicherkův názor je správný: rozkaz k nečinnosti byl armádě vydán až o den později, 15. 3. Do té doby měly všechny armádní složky bojovat. Pomineme-li ony dvě výjimky, nebojovaly. Armáda selhala.
 

Do rukou Sicherheitsdienstu a Gestapa padly kompletní policejní kartotéky policejních ředitelství v Praze, v Brně a Moravské Ostravě a další důležité doklady z ministerstva vnitra. Nic z toho nebylo zničeno (!), Němci tak získali dokonalý přehled o potenciálních protivnících. O německých odpůrcích německého nacionálního socialismu v českých zemích Gestapo a SD již léta vedly a neustále doplňovaly tzv. kartotéku M, která jim umožnila ve spolupráci s českou policií zahájit již 16. 3. 1939 (!) prověřování a zatýkání těchto osob. Do konce května 1939 bylo lustrováno odhadem 5800–6400 osob, z nichž asi 1500 skončilo v německých koncentračních táborech.
 

Druhá republika byla nacionálně socialistickým státem z vlastních, českých ideových zdrojů, a nacistická okupace jen zabránila vše dotáhnout vlastními silami do zcela totalitního státu. Příznačné pro přechod mezi první a druhou republikou, druhou republikou a protektorátem byly názorové veletoče, obraty o sto osmdesát stupňů. Například ihned po 15. 3. 1939, navzdory tomu, že západní jazyky byly před několika málo měsíci s opovržením zavrhovány, letěla českou zemí najednou jako smršť vlna obnovené franko- a anglofilie.
 

Adolf Hitler, který se do Prahy na Pražský hrad dostavil 15. 3. 1939 večer, se nechal den poté vozit po Praze v otevřeném autě, v době, kdy se ještě nezačalo s odzbrojováním československých vojáků (!). Buď riskoval ještě více než R. Heydrich tři roky poté, nebo správně usoudil, že se nikdo nepokusí po něm vystřelit. Vyberte si.


https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Brezen-1939-totalni-selhani-cesko-slovenske-armady-528340




neděle 25. února 2018

Češi si nedemokratický stát přáli

Tomáš Krystlík

K 70. výročí Vítězného února lze nalézt řadu článků o tom, jak československému obyvatelstvu byla změna režimu vnucena, přičemž žádný z nich se nezmiňuje, že ji nevyvolala jen KSČ s podporou SSSR, nýbrž i velkou měrou lhostejnost Čechů k porušování demokratických zásad spojená s autodoktrinací.

Šok z odstoupení území Německu, Maďarsku a Polsku na podzim 1938 vyvolal v českých zemích otázku, proč českoslovenští politici nedokázali vyvolat jednotný evropský odpor proti Hitlerovi, jako kdyby něco takového za panující politické konstelace v Evropě v roce 1938 bylo v jejich silách. Hlavní důvod okleštění a pak rozpadu Československa, vypjatý český šovinismus a nevlídné zacházení s národními menšinami si Češi odmítali a dodnes odmítají přiznat.

Kritika postupu spojenců v roce 1938 přivedla Čechy též k přesvědčení, že ČSR neměla sledovat a podporovat jejich protiněmeckou politiku. Tím získali východisko ke kritice politiky první republiky a Beneše. Jediná západní mocnost, která neztratila přízeň českého obyvatelstva, byly USA, a to z jednoduchého důvodu – nezúčastnily se mnichovské konference.

Zklamání ze selhání české státnosti se transformovalo již za druhé republiky (1938–39) v odpor proti demokratickému parlamentnímu systému ve formě obecného znechucení ze systému politických stran. Většinu skupin domácího protektorátního odboje až do konce války pak charakterizoval právě odpor proti stranickému uspořádání. Navrhovalo se připustit v budoucnu jen velmi omezený počet stran, nejvýše dvě nebo tři, nejlépe zcela nově založené, všichni si přáli žít ve státě s omezenou demokracií. To se po válce velmi vymstilo.

Po okupaci českých zemí se celý národ jakoby stmelil – proti německým okupantům, proti německé menšině v protektorátu a proti vlastním, českým fašistům (!). Protože národně obranná opatření byla nutně protidemokratická, tak stmelení a podřízení se zájmům národa nutně způsobily odklon od demokratického cítění, čímž se Češi stali lhostejní k porušování demokracie. České obyvatelstvo pokračovalo vlivem přežívajícího pocitu slovanské vzájemnosti v idealizaci SSSR a sovětského státního zřízení. Svou roli v tom hrála i stará česká obrozenecká představa opřít se v době ohrožení o slovanské Rusko, symbolicky o mohutné ruské dubisko na Východě. SSSR se nezúčastnil mnichovské konference, nebyv pozván, nezapomnělo se též na jeho odmítavý postoj k německému vpádu v březnu 1939. A tak znělo na manifestacích v březnu 1939 v Jihlavě „Němci ven – Stalin sem“, podobně i v květnu v Brně, čeští obyvatelé brněnského předměstí Židenic dokonce 15. 7. 1939 vyhlíželi na místním nádraží s kyticemi v rukách příjezd vlaku se Stalinem a Benešem. Považte, v protektorátu za německé okupace! V mnoha letácích byla Rudá armáda oslavována jako osvoboditelka.
 
Téměř každý Čech byl solidární s národním kolektivem, členem Národního souručenství (celonárodní náhražka za politické strany), kde byl uplatňován vůdcovský princip: funkcionáři byli jmenováni shora, schůze byly rozpravou, která nekončila hlasováním a usnesením, nýbrž sekretářovým rozhodnutím a pokyny. „Kruhová obrana“ národa byla namířena zejména proti Němcům. Semknutá česká masa také tvrdě zakročovala společenským bojkotem proti těm, kteří z ní vybočovali, tedy i proti českým fašistům. České živnostníky s náklonností k fašismu nejen ignorovali zákazníci, nýbrž je proskribovaly i protektorátní úřady.

17. 10. 1939 se přesunuje německá policejní jednotka z Tábora jinam, což vyvolává protiněmeckou demonstraci, protože se lidé domnívali, že Němci opouštějí protektorát a že do Čech vstupuje Rudá armáda-osvoboditelka (!). Německý Sicherheitsdienst (SD) to vyhodnotil takto: „Mase českého národa byla… předestírána naděje na osvobození ke dni 28. října, převzetí protektorátu Sovětským svazem, na návrat prezidenta Beneše.“
 
Shromážděné davy v Praze 28. 10. 1939 (demonstrovalo se jen v Praze, nikde jinde) nápadně často vyjadřovaly svou důvěru v SSSR jako v budoucího osvoboditele. Jedním dechem se křičelo: „Ať žije Beneš!“, „Pryč s Hitlerem!“, „Chceme Stalina!“ Nejčastěji k tomu dav zpíval Kde domov můj?, Hej, Slované, doložen je i zpěv tehdejší hymny SSSR -  Internacionály. To vše dva měsíce po podpisu paktu Ribbentrop–Molotov! Německo–sovětská spojenecká smlouva nebyla Čechy odsuzována, nýbrž vítána, vycházelo se z obrozeneckých panslovanských představ a doufalo se, že se uplatní i ve vztahu k Česku, tj. že SSSR dohodou s Německem zahrne české země do své sféry podobně jako východní část Polska, Litvu, a převezme protektorát. Tím se osvobození od Němců stávalo reálné a blízké, včetně zvěstí o brzkém návratu Beneše. Šeptanda i letáky také tvrdily, že Sovětský svaz s Německem podepsal onu smlouvu jen tak na oko.
 
Ze zprávy domácího odboje z července 1940: „Svoje sympatie k Sovětům projevují u nás dnes lidé, zaujímající vysoká místa v úřadech a hospodářském světě, vlastnící veliké jmění, vyjadřujíce se slovy: ‚Raději s bolševikem než pod Německem ztratiti vlastní národ.‘ ‚Ať si to všechno, co mám, vezmou bolševici, jen když to nedostanou Němci‘. Češi se sami indoktrinovali, ze své vlastní vůle začali směřovat, zatím jen ve vlastních myslích, k totalitarismu.

V měsíční zprávě pražského úseku SD za září 1940 se doslova praví: „Dnes i měšťanský, nábožensky založený průměrný Čech chová stejné sympatie k sovětskému Rusku jako ateistický revoluční marxista. Všechny světonázorové zábrany z dřívějška jako by byly v celém českém táboře překonány – s výjimkou konzervativního rolnictva – ve prospěch dalekosáhlé politické důvěry ve velkou slovanskou mocnost ruskou.“
 
Podplukovník Josef Balabán sděluje 20. 10. 1940 z protektorátu ministru obrany v Londýně Sergěji Ingrovi: „Těch, kteří by dali přednost bolševismu před současným stavem, jest většina.“ Tentýž počátkem listopadu 1940 v další depeši Ingrovi: „Ve všech vrstvách národa počíná se opět probouzeti naděje v zázrak SSSR, od něhož si lidé slibují pomoc.“
 
Generál Bedřich Homola, velitel Obrany národa (ON) píše v listopadu 1940 Ingrovi: „Situace se může za čas radikálně změniti, zvláště kdyby se M. (Moskva) dostala do konfliktu s B. (Berlínem) a měla přitom úspěch. S touto eventualitou musíme neustále počítati, tím více, že bylo mnoho hlasů – i zámožných občanů, kteří prohlašovali, že budou raději pod komunisty a ztratí veškerý majetek, než trvale pod B. Za důvod uváděli, že M. nám nevezme řeč ani půdu, kdežto B. obojí. Vládní forma se změní, za 30–50 let komunismu nebude, bude však národ, kdežto za vlády Němců by za dvacet let byl národ zničen“.
 
V březnu 1941 se hlavní odbojová skupina ÚVOD shodla na poválečném programu následujících radikálních společenských reforem: „Nejen politická, nýbrž i hospodářská a kulturní demokracie, ne liberalismus a kapitalismus, nýbrž státem řízené plánované hospodářství, spojení zásad kolektivizace… se zásadou soukromé iniciativy a soukromého vlastnictví. Převedení přírodního bohatství do společného vlastnictví a odstranění bídy a nezaměstnanosti účelovým rozdělováním práce.“

Začátkem roku 1942 přestalo vycházet poslední nekomunistické ilegální periodikum Český kurýr. Z jeho posledního čísla se dá vyčíst kvintesence ideového směřování nekomunistického odboje: „Český národ musí, jakožto nejzápadnější a nejvyspělejší národ slovanský, vyvoditi z rozhodujícího (válečného) postupu SSSR všechny důsledky. Opřeni o tuto slovanskou, národně spravedlivou a sociálně průkopnickou velmoc zajistíme si nejlépe národní a sociální svobodu a budeme moci uplatňovati i sociální principy, které za dřívějších poměrů zůstaly neuskutečněny.“ Poválečná konverze k bolševismu je tímto ideologicky zdůvodněna.
 
Příklon Čechů k SSSR potvrzuje výpověď i přeběhlých vojáků vládního vojska z 30. 1. 1945: „Národ se doma přímo přiklání k SSSR… Pracovní nasazení všech tříd zlepšilo vzájemné vztahy a zvýšilo prestiž SSSR… Velkou Británii nazývá národ velkým spojencem, ale Rudá armáda jest přímo zbožňována a v Sovětský svaz doufají všichni jako ve svého osvoboditele. Často se poukazuje na rok 1938, kdy nás Velká Británie opustila.“

Česká společnost ke své velké škodě zcela ignorovala za protektorátu Němci zveřejněné důkazy zvěrstev sovětské moci ve formě putovních výstav, utajovaných dokumentů a zpráv z obchodních a diplomatických misí v SSSR z archivu československého ministerstva tahraničí. Češi si vůbec nepřipustili, že by to mohla být pravda. A pravda to byla.

Na radikální omezení politických stran, na změnu politického systému po válce a na likvidaci demokracie byla tedy česká společnost nejen připravena, nýbrž si to i přála. Nízký počet připuštěných politických stran podle pravidel Národní fronty (NF) musel táhnout za jeden provaz, pod hrozbou automatického rozpuštění nesměla žádná z nich přejít do opozice. Národní fronta sama rozhodovala i o připouštění nových politických stran, protože teprve na základě svolení NF směl připustit novou stranu ministr vnitra. Základní podmínkou povolení byl souhlas s politikou NF, tj. s programem vlády. Ergo opoziční strany, legální opozice proti vládě, nemohly vůbec v budoucnu vzniknout. Každá strana, která by odešla do opozice nebo byla z vlády vyloučena, ztrácela automaticky členství v NF a ministr vnitra ji byl povinen rozpustit.

Poválečná třetí republika se koncipovala jako nacionálně socialistický stát, vykazující proti předchozímu režimu v Německu jen tři rozdíly: (1) cizím, parazitujícím tělesem na těle národa nebyli rasově nevhodní, židé, později i cikáni, nýbrž neslovanské národnostní menšiny, (2) národní socialismus prosazovala navzdory tomu, co stálo v jejich volebních programech, naprostá většina československých politických stran, z českých všechny, tedy ne pouze ta, co měla národní socialismus v názvu a (3) uskutečnilo se znárodnění. Důležitým mocenským nástrojem každého totalitního státu je existence úředně nařízeného nakládání s obyvateli vlastního státu jako s příslušníky určitých velkých skupin nebo vrstev, nikoliv jako s jedinci. Do toho patří příprava a vyhánění československých Němců, Maďarů, Jihomoravských Chorvatů, Poláků, cikánů mimo stát nebo v jeho rámci, zbavování je majetku a znárodňování majetnějších bez ohledu na národnost bez náhrady, byť v zákoně byl princip finanční náhrady za znárodněný majetek zakotven (ne však jeho výše), ale náhrady nikdy nebyly vyplaceny. Třetí republika byla státem totalitním a nacionálně socialistickým z vlastní české národní vůle, i když se čeští historici dodnes snaží tvrdit, že se jednalo v zásadě o stát demokratický.

SSSR se pro Čechy stal jejich hlavním ochráncem proti Němcům a jeho zástupcem v ČSR byla Komunistická strana Československa. Volby v českých zemích v květnu 1946 tedy vyhrála KSČ (40,2 % hlasů) před národními socialisty (23,6 % hlasů). Ne však na Slovensku, kde zvítězila Demokratická strana (62 %) před KSS (30,37 %). Jako jediný národ z pozdějšího sovětského bloku si Češi ve volbách bez větších volebních podvodů zvolili dobrovolně komunisty. Cesta k Vítěznému únoru byla uhlazena, český nacionální socialismus německého typu nahradil 25. 2. 1948 bolševismus.

Zbývá připojit jen přehled posledních událostí. Vláda se 13. 2. 1948 usnesla, že ministr vnitra, komunista Václav Nosek, musí zrušit odvolání osmi nekomunistických velitelů Sboru národní bezpečnosti, což Nosek nesplnil. Předseda vlády Gottwald odmítl 20. 2. o tom ve vládě jednat, a tak ministři národně socialističtí, lidovečtí a slovenské Demokratické strany podali demisi. Odstupující ministři tří nekomunistických stran ale nedovedli počítat. Aby vláda padla, bylo podle ústavy potřeba demise nadpoloviční většiny ministrů. Vláda měla 26 členů, demitovalo 12.

Sociální demokraté svolali hned předsednictvo, aby navrhované demise svých ministrů na popud ministra Václava Majera projednali, proti čemuž se ostře postavili Zdeněk Fierlinger a ministři Ludmila Jankovcová a František Tymeš. Ministři dali své mandáty k dispozici výkonnému výboru strany, který byl svolán na 23. 2. Ani zde Majer nepochodil. Podle pamětí Ladislava Feierabenda se poté Václav Majer po konzultaci se svými přáteli odhodlal k poslednímu kroku a zavolal 23. 2. telefonicky Jana Masaryka a navrhl mu, aby oba dva společně podali demisi. Masaryk souhlasil, slíbil, že demisi obou okamžitě prezidentovi předloží, a skutečně tak učinil, neboť prezident toho použil v rozhovoru s Gottwaldem, když stále naléhal na ústavní řešení krize. Proč nebyly ony dvě demise přijaty, zůstává dodnes nevysvětleno. Že by Beneš na ony dvě demise zapomněl, je vyloučeno. Odlišnou verzi podává britský historik Zbyněk Zeman. Podle něj Jan Masaryk využil svého onemocnění chřipkou jako záminky, aby nemusel nic podnikat, tedy ani demitovat. To mu však nezabránilo v tom, aby vícekrát, leže v posteli, nepřijal sovětského náměstka ministra zahraničí Valerijana Zorina.

Praktické uskutečnění komunistického převzetí moci umožnil právě Beneš, který ministrům radil demitovat a ujišťoval je svou autoritou, že je nenechá padnout. Co z toho plyne, je jasné. František August píše, že v lednu 1948 nařídil Vjačeslav Molotov Pavlu Sudoplatovovi z MGB (Ministerstvo gosudarstvennoj bezopasnosti, ministerstvo státní bezpečnosti), aby odjel do Prahy a tajně vyřídil Benešovi, že musí předat moc ve státě Gottwaldovi a z úřadu důstojně odejít. Vůči Benešovi byla použita stvrzenka na 10 000 US $, podepsaná jeho tajemníkem Drtinou, které mu poskytl NKVD na příkaz Stalina v říjnu 1938 před jeho odjezdem do Anglie. Převzetí peněz i přes třetí osobu se pokládá za vázací akt. Benešovi pohrozili skandálem.

Prokomunistická hesla zazněla i v Benešově bezprostředním okolí, na jehož absolutní oddanost spoléhal. Do manifestační hodinové generální stávky vyhlášené komunisty na poledne 24. 2. 1948 vstoupili jako jeden muž pracovníci kanceláře prezidenta republiky v čele s kancléřem Jaromírem Smutným, stávkovou akci na ministerstvu zahraničí vedl jeho ministr Jan Masaryk. Podle Zbyňka Zemana byl vývoj událostí zcela předvídatelný. Beneš byl ješitný, odlišné názory nesnášel, neuměl odpouštět křivdy a zapomínat minulé spory. Málokdo z jeho spolupracovníků se mu odvážil oponovat, a tak se v Benešově okolí nedařilo politickým talentům, vůdčí garnituru státu obsazoval politiky podřadné kvality, kteří ho byli ochotni podporovat pouze tehdy, když se mu dařily jeho plány. I kdyby toho všeho nebylo, tak ho demitovavší ministři tří nekomunistických stran špatně odhadli. Jakmile podali demisi, bylo řešení na Benešovi. Museli přece vědět, že prezident Beneš jako vrchní velitel v tomto sporu nepoužije armádu z obav, že by mohl vyvolat občanskou válku. Přitom odjezd prezidenta do jedné z vojenských posádek mimo hlavní město, odkud by řídil akci proti komunistům a proti vůli ministerstva národní obrany, bylo jediné možné řešení slibující úspěch. Lidové milice (cca 6500 milicionářů v Praze a dalších asi 9000 až 12 000 v republice) by hravě rozprášila obrněná divize. S pohotovostními sbory SNB by to bylo trochu obtížnější, ale i s nimi by si jedna obrněná divize poradila.

Nejnovější výklad únorových událostí podává historik Václav Veber. Valerijan Zorin hned po příletu do Prahy 19. 2. pospíchal z letiště navštívit Jana Masaryka a snažil se ho ovlivnit, aby se nepřidal k demitovavším ministrům. Odvaha a rozhodnost nebyly Masarykovou silnou stránkou, takže zůstal ležet v posteli, vydávaje se za nemocného. Týž den večer navštívil Zorin Václava Majera za stejným účelem, který mu to slíbil. František Tymeš a Václav Majer nakonec přece jen podali demisi, oficiálně ale nedemitovali, nýbrž byli prezidentem zproštěni úřadu, protože je Gottwald, předvídající další Benešovy kroky, chtěl v nové vládě nahradit svými lidmi.

Nyní nastala kýžená situace, kdy odstoupila nebo byla odvolána nadpoloviční část vlády, tudíž celá československá vláda měla za povinnost odstoupit. Benešovou povinností, kdyby tak neučinila, bylo celou vládu rozpustit, nedoplňovat ji, a někoho pověřit koaličními jednáními a sestavením nové vlády podle výsledků posledních parlamentních voleb, nebo vypsat nové volby. Beneš musel vědět, že doplněním stávající vlády o odstoupivší většinu ministrů v rozporu s výsledky voleb 1946 porušuje ústavu.

Gottwald odmítl jednat se stranami odstoupivších ministrů a vládu doplnil, výsledky posledních parlamentních voleb ignoroval, protože do vlády jmenoval třináct komunistů. Na Slovensku provedl převrat Gustáv Husák s předstihem již 23. 2., kdy bez zákonné opory zbavil funkce členy Zboru povereníkov za Demokratickou stranu a tím odčinil drtivou porážku Komunistické strany Slovenska (KSS) v parlamentních volbách 1946.

Prezidentu republiky přišlo 5327 rezolucí pro komunistické řešení vládní krize a jen 150 proti němu (!). 25. 2. 1948 v 11 hodin prezident Beneš bez protestu Gottwaldův návrh na doplnění vlády podepsal. Podle dostupných dokumentů patří tradované Gottwaldovo vyhrožování sovětskou armádou připravenou vtrhnout do Československa do říše mýtů, i když vojenskou pomoc SSSR 19. 2. Zorin Gottwaldovi nabídl a ten ji odmítl, protože pohotovost sovětských vojsk vyhlášena nebyla, natož aby byla přisouvána v plné zbroji k československé hranici. Gottwald Benešovi pravděpodobně nehrozil ani občanskou válkou. Benešův vztah ke Gottwaldovi zůstal až do smrti přátelský, Benešova kancléře Smutného převzal do svých služeb Gottwald.

Českoslovenští politici ve své většině byli připraveni a ochotni činit rozsáhlé kompromisy na úkor svobody a demokracie výměnou za zajištění bezpečnosti země proti Německu a garanta toho spatřovali jedině v Moskvě. A tak v podstatě bezvýhradným plněním sovětských „přání" nejspíš neúmyslně, ale zato vydatně napomáhali již od roku 1942 SSSR při vytváření jeho sféry vlivu ve středovýchodní Evropě. Ve třech poválečných letech, kdy se pozice Československa na ose Východ – Západ stávala stále beznadějnější, nenašli dost vůle a odvahy, aby zvrátili stále zřejmější směřování do sovětského područí. Stalin se při sebemenším tlaku vůči poválečnému Československu vždy dočkal podvolení se — ať zaštítěného tou či onou racionalizací. A tak se země, jež se podle Víta Smetany bezprostředně po válce nacházela v podobném strategickém postavení jako Rakousko a lepším než Finsko, od prosince 1945 dokonce ušetřená trvalé přítomnosti Rudé armády na svém území, z vlastní vůle natolik integrovala do vznikajícího sovětského bloku, že si možnost nezávislého postavení prakticky sama uzavřela. Oba výše jmenované státy, byť poražené, se ale dokázaly z bezprostředního sovětského jha vymanit. Ne tak Československo.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Cesi-si-nedemokraticky-stat-prali-525792







sobota 17. února 2018

Alois Rašín – diletant ministrem financí



Tomáš Krystlík

Na nové stokoruně v limitované emisi se má stkvět portrét prvního československého ministra financí Aloise Rašína. Čím se Alois Rašín, který zemřel 18. 2. 1923, tedy před 95 lety, vlastně zasloužil o stát, že má být jeho podobizna opět na bankovkách?

Bravurně oddělil československou měnu od rakouské 25. 2. 1919 okolkováním oběživa, když nechal po dobu akce uzavřít hranice československou armádou, aby zabránil spekulačnímu přílivu bankovek z jiných zemí bývalého mocnářství. Okolkováním uchránil měnu před prudkou devalvací, neboť rakouská státní tiskárna cenin tiskla nové peníze bez jakýchkoliv omezení. Se svým jediným pozitivním činem z titulu ministra financí hned spojil řadu dalších, ekonomicky zcela záporně působících opatření.

Polovinu nominální hodnoty bankovek předložených v oněch dnech k okolkování totiž nechal Rašín zabavit, jejich majitelé museli tedy polovinu svého hotovostního jmění poskytnout státu jako půjčku za tehdy neslýchaně nízký, jednoprocentní úrok. Stát tím polovinu oběživa stáhl. Ještě čtyři dny před zahájením kolkování zamýšlel Rašín zabavit 80 % hodnoty všech bankovek, protože se mylně domníval, že když stáhne tolik a tolik procent hodnoty oběživa, klesnou v témže poměru i ceny. Opak byl pravdou. Obchodníci, kterým se nucenou půjčkou státu rázem zmenšil provozní kapitál na polovinu, se ho nějak snažili doplnit, nejsnadněji zvýšením cen. Pokud si chybějící kapitál opatřili půjčkou v bance, museli při nedostatku oběživa platit úrok ve výši 7 % a vyšší, což zdvihlo ceny na trhu.

Není se čemu divit, Rašín byl právník a ekonom-samouk, který si o ekonomice přečetl jen několik příruček v rakouském vězení [Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Lidové noviny, Praha 1991], tedy byl ekonomický diletant. Problematika peněžního oběhu mu ale byla nutně přístupnější než mnohem složitější ekonomické vlivy na výrobu a hospodářství jako celek. Nedocházelo mu, že stažením oběživa a svou nekompromisní deflační politikou významně zbrzdí vývoj hospodářství, protože investorům pak bude scházet nejen provozní kapitál, nýbrž i prostředky k investicím a na technický rozvoj. Československé banky měly následkem Rašínova stažení poloviny oběživa velmi málo volného kapitálu, takže půjčovaly značně neochotně.

Rašín prosadil po oddělení měny i majetkovou daň, takže následoval soupis majetku, aby z něj byla vyměřena progresivní daň, která byla hrazena z oné státem zabavené poloviny hodnoty bankovek předložených ke kolkování. Byl též fanatikem vyrovnaného rozpočtu a silné měny vyjádřené v paritě ke francouzskému nebo švýcarskému franku a americkému dolaru – jeho cílem byla poměr koruny k jedné z těchto měn 1 : 1. (Představa silné koruny je vlastní ekonomickým diletantům, zásadní důležitost má stabilita kursu.) Na jeho deflační politiku, uměle zvyšující kurs koruny vůči světovým měnám, doplatil zejména československý export v době, kdy se po válce obnovoval boj o trhy – československé výrobky byly v cizině vlivem kursu koruny drahé, tedy konkurence málo schopné.

Při svém prvním působení jako ministr financí bránil Rašín kvůli své posedlosti vyrovnaným rozpočtem jakémukoliv dovozu, a to i nutně potřebných věcí a surovin. Byl tak neochotný vydávat devizy, že například odmítal podepsat jejich uvolnění pro nákup lokomotiv a železničních vagonů, které republika nutně potřebovala. Neméně byl ovládán představou, že mezinárodní spekulace uměle udržují vysoko zejména ceny surovin a že počká-li se, nakoupí se pak levněji. Opak byl pravdou, ceny na světových trzích stoupaly i nadále.

Trpěl obsedantní představou, o které přesvědčil vládní koalici, že kurs československé koruny je na zahraničních peněžních trzích podceněn a že má vyšší kupní sílu, což se zhoubně projevilo hlavně v období před jeho druhým účinkováním jako ministr financí. Stát se tedy při poklesu kursu snažil udržet vysokou hodnotu československé koruny měnovými intervencemi tak dlouho, až byly všechny devizové rezervy Bankovního úřadu zcela vyčerpány, a to včetně téměř celé státní půjčky od Velké Británie [Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Lidové noviny, Praha 1991].

Zhodnocováním koruny a udržováním jejího vysokého kursu byly československé výrobky v cizině drahé, k tomu navíc klesaly vlivem chybějící domácí kupní síly (poptávky) ceny v ČSR. To se projevilo tím, že se stávkovalo ne za zvýšení platů, nýbrž za jejich nižší navrhované snížení a za nižší zvýšení pracovního úsilí – například majitelé dolů v ostravsko-karvinské oblasti navrhovali snížit platy o 30 % při současném zvýšení pracovního výkonu o 8 %, horníci byli ochotni se smířit jen se snížením svých mezd o max. 20–25 %.

Rašín hnal hodnotu měny výš a výš, z čehož měly prospěch nakonec jen československé banky, kterým se zhodnocovaly úložky v korunách. Na Rašínovu umanutost ohledně vyrovnaného rozpočtu dopláceli úředníci, státní zaměstnanci a učitelé, jejichž platy byly limitovány objemem financí uvolněných ze státního rozpočtu, které Rašín nemilosrdně škrtil – chudli [Klimek, Antonín: Boj o Hrad. Panevropa, Praha 1996].

Zhoubnost Rašínových kroků byla zřejmá i ekonomickým laikům. Ke konci roku 1922 sděluje T. G. Masaryk britskému vyslanci Georgu Clerkovi: „Dr. Rašín je špatný nejen teoreticky, ale svým tvrdohlavým setrváváním na udržení koruny na uměle vysoké hodnotě, která neodpovídá její reálné kupní síle v zemi, vede stát do katastrofy.“ [Klimek, Antonín: Boj o Hrad. Panevropa, Praha 1996]

Vliv deflační politiky zavinil insolventnost mnohých podniků a byl zřetelně rozpoznatelný na vývoji nezaměstnanosti. Zatímco koncem roku 1921, kdy ještě nebyla uplatňována deflační politika, bylo v ČSR 60 000 nezaměstnaných, koncem roku následujícího bylo již 440 000 lidí bez práce [Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Lidové noviny, Praha 1991]. Nakonec se republika z těchto měnových potíží vytáhla, ale roky příznivého vývoje hospodářství byly nenávratně vinou Rašína ztraceny a ekonomika státu značně oslabena [Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Lidové noviny, Praha 1991].

Československo začalo uvolňovat své vázané, státem řízené hospodářství až v roce 1921 a bylo mezi posledními státy v Evropě, které tak učinily. To, co bylo důsledkem válečného hospodářství, udržovala nebývale dlouho při životě česká touha po socialistickém státě [Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Lidové noviny, Praha 1991]. Prvním hmatatelným výsledkem normalizace poměrů bylo, že se po dvouleté absenci objevilo v obchodech bílé pečivo.

Alois Rašín byl též militantní nacionalista. V roce 1920 prohlásil: „Vybojovali jsme si československý stát a ten musí zůstati českým státem… Podle podmínek míru máme právo zaříditi si naše záležitosti tak, jako by ostatní národnosti vůbec neexistovaly.“ Jeho nacionalismus nepřipouštěl kurs koruny vůči světovým měnám jiný než vysoký, protože Československo bylo přece vítězný stát, nižší paritu nebo pokles hodnoty koruny považoval za národní potupu.  [Klimek, Antonín: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa. Havran, Praha 2003]. Poznamenejme, že Češi neměli v ČSR většinu, jejich podíl v obyvatelstvu byl podpoloviční. Kromě toho měl Alois Rašín bohulibý zvyk odpovídat při parlamentním zasedání na stížnosti opozičních poslanců vypláznutím jazyka.

Coby ministr financí se Alois Rašín pravděpodobně sháněl po pěnezích přivlastněných si Masarykem, Benešem, po devizách a zlatě Legiobanky z ruského carského pokladu a exploatace Sibiře a obchodů tamější Centrokomise, avšak neveřejně. Zejména si Rašín přál, aby československá měna byla podložená zlatem, k čemuž státní zásoby zlata zdaleka nedostačovaly. Rašín to nesl s velkou nelibostí [Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Lidové noviny, Praha 1991]. Musel ale sledovat, jak Masaryk, Beneš, Legiobanka a jí podřízená Centrokomise v Rusku disponují obrovskými devizovými prostředky a zlatem, jež se mladému československému státu a jemu jako ministru financí zoufale nedostávaly. Kolik konkrétních důkazů nebo indicií nashromáždil, není známo.

Ferdinand Peroutka uvádí pár podrobností o jeho konfliktu s československými legionáři 10. 12. 1922, necelý měsíc před spácháním atentátu na něj. Rašín je obvinil, že přišli do nového státu a „nastavili ruku, řkouce: ‚Bojovali jsme za tebe, zaplať, zaplať hotově, zaplať výhodami, privilegii.‘ Tvrdím, že všichni tito lidé… se zpronevěřili první velké zásadě… že za to, co se dělá pro stát, se neplatí.“ Někteří posluchači pak mínili, že by bylo lépe, aby se jeho slova nedostala do tisku. Podle Peroutky se Rašín dostal do varu a řekl: „Já se nebojím, mám důkazy.“ [Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Lidové noviny, Praha 1991] K tomu ale důkazy nepotřeboval, skutečnost neoprávněného zvýhodňování legionářů byla více než zřetelná. Co tím mínil, Peroutka neprozrazuje. Musíme si ale uvědomit, že Peroutka byl hradní dějepisec a dost věcí pověsti Masaryka a Beneše škodících zatajil.

Rašín byl postřelen levicovým anarchistou, když vycházel ze svého domu, zezadu do páteře. Jeho první slova k policejnímu prezidentu, který mu v nemocnici u lůžka referoval, že atentátníka dopadli, byla: „Legionář?“ Po více než měsíci následkům svého zranění podlehl. Jsou zaznamenána svědectví, že Jan Masaryk se pak v soukromí obával, aby ho „neodpráskli jako Rašína“ [Ludvík, Zbyněk; Bureš, Václav: Černá kniha minulosti. Frankfurt am Main 2001]. Je třeba se ptát: Komu prospěla Rašínova smrt? V každém případě si na Hradě po Rašínově smrti s ulehčením oddechli [Klimek, Antonín: Boj o Hrad. Panevropa, Praha 1996].

Proč tedy chce Česká národní banka ke stému výročí vzniku ČSR vydat stokoruny s portrétem Aloisa Rašína? Není pravděpodobné, že by byla výše uvedená fakta bankéřům ČNB neznámá. Nebo se jedná o obdobné diletanty jako byl Alois Rašín?

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Alois-Rasin-diletant-ministrem-financi-524776