středa 22. února 2017

Češi si klidně zvolí prostitutku

Tomáš Krystlík



1. Prezident Miloš Zeman se rozhoduje, zda bude podruhé kandidovat. Všeobecně se očekává, že kandidovat bude. A zdá se, že je i favoritem této volby. Co by jeho další případné vítězství pro Českou republiku znamenalo?
Další ztrátu prestiže České republiky v Evropě, odsunutí ještě dále na okraj EU.

2. V čem Miloš Zeman jako prezident české společnosti škodí a je něco, čím jí prospívá?
Není úkolem českého prezidenta ovlivňovat vnitropolitickou situaci. Ve vztahu k zahraničí ručí za počínání a výroky prezidenta vláda. Jakékoli diference mezi prezidentem a vládou jsou pro stát škodlivé. Správný prezident by se měl snažit, aby byl zcela nenápadný, aby se o něm nepsalo a nemluvilo. Být prostě nejvyšším úředníkem státu bez glorioly. Typický příklad skvělého prezidentování byl zastupující prezident Jan Stráský. O něm nebylo vidu ani slechu – a právě to ČR dnes nejvíce potřebuje.

3. Prezidentští kandidáti, kteří se hlásí, nebo se o nich mluví: Michal Horáček, Marek Hilšer, Jiří Drahoš, Martin Stropnický, Jaroslav Kubera. Koho z nich se má Zeman obávat? Respektive komu mají dát lidé, kteří si už Zemana na Hradě nepřejí, dát svůj hlas?
Největší státoprávní chybou bylo do platné ústavy naroubovat přímou volbu prezidenta. Protože obyvatelstvo Česka nemá s přímou demokracií zkušenost jako Švýcaři, může dojít k tomu, že si zvolí za prezidenta nějakého sportovce, bývalého zločince nebo bývalou prostitutku, druhořadého zpěváka, literáta nebo herce. Všechny opce jsou možné, jen někoho vhodného poslat do voleb. A nikdo zvolení nebude moci zabránit, pokud kandidát bude populistický a osloví českou ulici. Velkým problémem pro všechny z výše vyjmenovaných též je, čím se ucházet o přízeň voličů. Nereálnými sliby nebo zjevením pravdy o českém státě? V každém případě jít do volební kampaně s tím, že prezidentský kandidát bude říkat jen pravdu, znamená automaticky prohru předem. To platí obdobně pro politické strany – strana, která říká elektorátu pravdu, je nevolitelná.

4. Očekáváte opět vyhrocenou prezidentskou kampaň jako minule? Zdá se, že rozdělila společnost a toto rozdělení přetrvalo až dodneška...
Pokud debata kandidátů nesklouzne do problematiky Němců českých zemí – pan Schwarzenberg, aby se mohl podívat i v budoucnu na sebe do zrcadla, zvolil pravdu a fiktivně poslal Beneše se zodpovídat ze svých zločinů před mezinárodní soud v Den Haagu, čímž prezidentské klání vlivem českého národního strachu z Němců okamžitě prohrál – nemusí být vyhrocená. Nicméně některá výbušná témata, která by mohla být využita v prezidentském klání, se již rýsují: využít české xenofobie a vyvolat v elektorátu strach z migrantů. To již je zařízeno, nutno jen zintenzivnit. V této souvislosti se může některý z kandidátů pokusit oslovit voliče i obrozeneckým bludem o silném slovanském dubisku na východě, o které se každý Slovan, jsa v nouzi, může opřít. To má šanci zabrat i přes anexi Krymu, zejména zdůrazní-li se křesťanský charakter onoho dubiska.

5. V této souvislosti se zeptám, zda jste příznivcem přímé prezidentské volby? 
Zásadně proti.

6. Miloš Zeman se nevyhnul ve svém prvním prezidentském období několika skandálům. Jaký jeho průšvih považujete za nejzávažnější?
Stejně jako u Klause: odmítání podpisového výkonu z titulu nejvyššího úředníka republiky. Kvůli ničemu jinému, nepočítáme-li přijímání vyslanců a kladení věnců, prezident není.

7. Současný český prezident se raduje, že má dobré vztahy s prezidentem Ruska a Číny a teď, navíc, i s prezidentem USA. Raduje se právem? Nebo je to jen iluze?
Diplomatická řeč je odlišná od běžné. Není důležité, co se řekne, nýbrž, co se neřekne, a říci se mělo. Příklad: Kdo dnes ví, že Velká Británie dodnes neuznala nulitu Mnichovské dohody od samého počátku? I čeští historici tvrdí opak a lžou.

8. Podpoří podle vás Zemana v případné prezidentské volbě ČSSD? Či mu půjde na ruku Babiš? Nebo naopak proti němu postaví protikandidáty či podpoří někoho jiného?
To dnes nelze odhadnout, protože ČSSD a Babiš budou reagovat na činy svého protějšku ve věci volby prezidenta, takže, co je dnes naplánováno, se může ještě mnohokrát změnit.




http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Cesi-si-klidne-zvoli-prostitutku-Tomas-Krystlik-pojednal-tema-Milos-Zeman-a-uhranul-tvrzenim-o-Mnichovske-dohode-476521

neděle 12. února 2017

Bída české žurnalistiky



Tomáš Krystlík



Čtenáře obvykle zajímají statistiky o příjmech v jiných zemích, což novinářům vhodně slouží k formování názoru obyvatelstva, zda jsou obyvatelé Česka na tom dobře nebo hůře oproti druhým. Indicií, že jde o záměr vyvolat v českých čtenářích nespokojenost s vlastním osudem, k vyvolávání závisti, jsou vždy připojené přepočty částek do korun a to i v případě eur. Zásadním nedostatkem takových zpráv ale je, že čeští žurnalisté nechápou rozdíly mezi statistickými metodami, vlivy, které ovlivňují výchozí data, nepokoušejí se o objasnění příčin, proč je ten či onen údaj zcela proti předpokladům zcela nelogicky příliš vysoký nebo nízký, protože toho nejsou schopni.



První věc, která se musí příjemcům informací (čtenářům, divákům, posluchačům) neustále zdůrazňovat, je, že při průměrné mzdě, průměrném platu, příjmu, majetku a podobně se v EU vychází z mediánového, nikoliv z aritmetického průměru. Ukážeme na příkladu. Mějme 10 lidí, z nichž pět má měsíčně 19 000 Kč hrubého, čtyři mají 21 000 měsíčně a jeden výjimečných 250 000. Aritmetický průměr (sečtením platů a vydělení součtu jejich počtem, tedy deseti) vyjde aritmetický průměr ve výši 42 900 Kč hrubého. Mediánový průměr nám ale říká, že 50 % lidí bere více a 50 % lidí méně než je mediánový průměr. Ve výše zmíněném případě je mediánovým průměrem 20 000 Kč. Značný rozdíl, že?



No a co pak říci na informaci pocházející z Českého statistického úřadu, že střední průměrná mediánová hodnota mzdy (platu) ve 3. kvartálu 2016 dosahovala 27 220 Kč, když to neznamená, že by 50 % zaměstnanců mělo více a 50 % zaměstnanců méně než činí mediánová mzda? ČSÚ totiž obdařuje veřejnost též poznámkou, že „zhruba dvě třetiny zaměstnanců mají mzdu nižší, než je celostátní průměr“, tedy že 27 220 není mediánový průměr hrubé výše platu (mzdy) za 3. kvartál 2016! Vysvětlení spočívá v tom, že pro výpočet jsou brány náklady na zaměstnance a ne jejich hrubé mzdy (platy), které nemá statistický úřad celostátně k dispozici. Jestliže je to podle metodiky EU přípustné, pak jsou všechny mediánové průměrné mzdy i v dalších státech EU zavádějící. České žurnalisty to neruší, cifry z ciziny vydávají za průměrné platy, hlavně že jsou o hodně vyšší.



Srovnání mezi státy není jednoduchou věcí, průzkum ve 20 státech eurozóny z let 2011 až 2014 byl vztažen k ročnímu hrubému příjmu domácnosti coby jednotce, tj. k lidem, kteří ji tvoří, libo zda jeden člověk (svobodný, rozvedený) nebo více lidí, například rodiče, děti, prarodiče. Není to tedy souhrn pouze jejich platů a mezd, nýbrž i důchodů a všech jiných příjmů. Na dílčích výsledcích demonstrujme, jak je nezbytná správná interpretace žurnalisty, aby obyvatelstvo z toho nebylo zmateno.



Podle onoho průzkumu činí německý roční průměrný mediánový hrubý příjem jedné domácnosti 104 000 €. Distribuce majetku domácností ve 20 státech eurozóny je, jak průzkum zjistil, ale značně nerovnoměrná: desetina z nich vlastní majetek téměř 500 000 €, kdežto druhá desetina z nich disponuje majetkem nižším než 1000 € (!). Což je nepoměr závratný. A kolik že majetku mají průměrně (medián) obyvatelé jednotlivých států? Němci 60 000 €, Řekové 65 000, Portugalci 70 000, Španělé 160 000 a Kypřané 170 000 €.



Postavte před poslední čísla českého novináře a požádejte jej, aby tuto disproporci vysvětlil. Má-li rozsáhlé všeobecné znalosti, zvládne to. Ale on je nemá, dovede maximálně papouškovat informace z internetu, který mu ale příčiny tohoto jevu jen velmi obtížně prozradí. Hrozí nebezpečí, že kvůli tomu, že neví jak disproporce ve jmění například mezi Portugalci (Portugalsko coby „chudobinec eurozóny“) a Němci vysvětlit, se rozhodne zprávu o onom statistickém šetření ignorovat, takže se ke čtenářům nedostane. Český žurnalista by musel odněkud vědět, že nejméně bydlí ve vlastních bytech a domech Švýcaři (nejsou v eurozóně) následováni Němci. Statisticky jen 40 % Němců vlastní nějakou nemovitost (bez ohledu, zda je využívána k vlastnímu bydlení nebo ne). V jižní části eurozóny je tomu naopak, zde převládá trend bydlet ve vlastním, takže zde v průměru má 70 % obyvatelstva vlastní nemovitost. To se ve výši majetku projeví, je-li nemovitost splacena (není-li, tak jen splaceným dílem). Další příčinou nižšího celkového průměrného majetku domácnosti v Německu může být skutečnost, že domácnosti z jižních zemí eurozóny mívají více členů, tedy i osob, které mají příjmy. Pro vysvětlení rozdílu přicházejí v úvahu i odlišné investiční zvyky Němců, kteří ještě dnes tradičně ukládají své přebytky do kapitálového životního pojištění a do stavebního spoření, přestože vynášejí stále méně. Obyvatelstvo jižní části eurozóny inklinuje, obdobně jako Američané, k riziku, tedy ke spekulacím na burze, z čehož při rozumném rozložení portfolia mohou kynout vyšší výnosy.



Nedostatečné znalosti a nedostatečné kritické myšlení českých žurnalistů se projevují i jinde, zejména je to patrné při zpracování zpráv z ciziny. Dodnes nejsou schopni při příležitosti migračního náporu do Evropy pochopit rozdíly lišící status azylanta, status subsidiárního uprchlíka a osob, kterým azyl ani status subsidiárního uprchlíka nebyl přiznán. Ve finanční podpoře uprchlíků nejsou schopni rozlišit, jaké sumy běženci vlastně dostávají, takže se můžeme dočíst o báječně vysokém kapesném, protože vůbec netuší, že ti, kteří bydlí mimo ubytovny, kde se vyvařuje, dostávají v Německu vedle kapesného i peníze na jídlo a vaří si sami. K tomu například v některých okresech v Bavorsku, dostávají do ruky i nájemné pro ubytování v penzionu nebo v bytě, místo aby úřad je převáděl pronájemci přímo. Výše sociální podpory je rozlišena podle toho, zda jde o jednotlivce nebo rodinnou jednotku. Když jde o manžele, tak ti při vlastním stravování nedostávají podporu pro jednotlivce ve dvojnásobné výši, nýbrž nižší, totéž platí pro jejich děti. To českým novinářským neumětelům zcela uniká. Dokázali napsat i takový nesmysl, že v rakouském Traiskirchenu dostává dospělý uprchlík k jídlu a ubytování kapesné 30 € denně, což přesahuje celou rakouskou měsíční sociální podporu na bydlení, jídlo, ošacení a vše ostatní ve výši 838 €.



Zdaleka nejhorší v této oblasti je vytváření dojmu, že Německo, coby země s největším počtem migrantů nebude schopna se jich zbavit, až pominou podmínky, kvůli nimž jim byl udělen azyl, nebo až v jejich mateřských zemích ustanou války. Zde se české veřejnosti často předkládají vylhaná sdělení, mající zřejmě za účel vyvolat v Česku nálady proti EU. Poslužme si článkem s titulem „Německo: 99,9 % vetřelců v zemi zůstane“, ve kterém se praví: „V rozporu s prohlášeními německé vlády, že ,uprchlíci´ se vrátí domů, ,jakmile bude v jejich zemích mír,´ ukazují nové statistiky, že jen jednomu z tisíce vetřelců, kterým byl poskytnut „azyl,“ úřady odmítnou právo na trvalý pobyt… Vyšetřování odhalilo nejnovější údaje Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky (BAMF) podle nichž v 99 % případů platí, že jakmile byl člověk uznán za ,uprchlíka,´ může už v Německu zůstat natrvalo. Podle Ženevských konvencí jsou azyl a ochrana uprchlíkům poskytovány na omezenou dobu tří let“.



Nahlédněme do zdroje v onom článku uvedeného: (www.welt.de/politik/deutschland/article161740112/Fast-alle-Fluechtlinge-duerfen-dauerhaft-bleiben.html) a nalezneme, že podle ustanovení německého integračního zákona z července 2016 se všem, tj. jak osobám s právem azylu, tak subsidiárním uprchlíkům, (kterým byl azyl odmítnut, ale nemohou být z humanitárních důvodů vráceni do výchozích zemí), může být jejich status kdykoliv přezkoumán, zda je i nadále oprávněný, což se zpravidla děje podle integračního zákona nejpozději každé tři roky. Azyl byl v roce 2016 přidělen 256 316 migrantům, odňat 240 (zejména Iráčanům, jejichž domovy osvobodila od IS irácká armáda – byli posláni zpět). Uznaní azylem mají po třech létech podle integračního zákona i nadále právo na trvalé povolení svého pobytu v Německu, jenže až po splnění následujících podmínek: musejí ovládat řeč, být hospodářsky integrovaní (mít dostatečný vlastní příjem, byt), nebýt odkázáni na sociální dávky a nebýt v EU odsouzeni. Nesplní-li tyto podmínky, a trvají-li i nadále příčiny, kvůli nimž jim byla udělena azylová ochrana, mohou si požádat za stejných předpokladů o povolení trvalého pobytu po dalších dvou letech (tzv. pravidlo 3 + 2). Subsidiární uprchlíci jsou posíláni do svých mateřských zemí neprodleně poté, jakmile je to z humanitárního hlediska únosné, ale i oni mohou splnit výše uvedené podmínky a ucházet se o povolení pobytu v Německu. To je dokumentováno na případu statisíců hlavně Bosňanů a Kosovanů přijatých v Německu následkem válek v bývalé Jugoslávii v 90. létech minulého století – naprostá většina z nich byla vyexpedována zpět.



Informace z originálního zdroje se tedy diametrálně liší od sdělení v české verzi článku o tomtéž. Pomiňme podružnosti, že český žurnalista ani netuší, že Ženevská konvence o uprchlících z roku 1951 (č. 208/1993 Sb.) byla jen jedna, a že veřejnou informaci Spolkového úřadu pro migraci a uprchlíky není třeba „vyšetřováním odhalovat“.



Co může být příčinou takového dezinformačního jevu? Je jich zřejmě několik. Standardní český žurnalista (1) je nevzdělaný člověk a žurnalismus se nedá naučit ve škole ani v praxi, k němu je třeba široké všeobecné vzdělání a talent, (2) je neschopný kritického myšlení, (3) je ovlivněn protievropskou, antiamerickou nebo jinou propagandou, (4) propagandu sám šíří ve službách cizího státu dobrovolně nebo z donucení. Na závěr konstatujme, že příčiny se mohou prolínat.


http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Bida-ceske-zurnalistiky-475304

středa 18. ledna 2017

Dějiny je třeba nevykládat lživě



Tomáš Krystlík

Jan Koucký ve svém článku (www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Jan-Koucky-Uz-se-zase-upravuji-dejiny-Nelze-smest-z-Nemcu-odpovednost-za-1-i-2-svetovou-valku-471520) považuje za nesprávné, že podle veřejného průzkumu CVVM z listopadu 2016 roste podíl obyvatel ČR, kteří jsou přesvědčeni, že poválečné vyhnání Němců z ČSR bylo nespravedlivé. Poněkud komicky se snaží jejich vyhnání obhájit vysvětlením, že Německo rozpoutalo obě světové války. Odtažmo od toho, že Německo je ani jednou nerozpoutalo samo, nemá to s vyhnáním žádnou příčinnou souvislost.

I další jeho tvrzení není pravdivé, protože Velká Británie a Francie Československo podepsáním mnichovské dohody nezradily. Osm dní před jejím konáním, 21. 9. 1938 souhlasila s odstoupením okresů s většinou německého obyvatelstva sama československá vláda a prezident Beneš. A svůj souhlas neodvolala. Kromě toho článek 86 Versailleské mírové smlouvy zavazoval ČSR takto: „Stát československý tím, že svoluje k jejich zařazení do smlouvy s Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými (Společnosti národů), přijímá ustanovení, která tyto mocnosti budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tedy i k odstoupení československých území. Oněmi mocnostmi byly Francie, Velká Británie a Itálie – účastníci mnichovské konference. Ovšem, o tom čeští historici skálopevně mlčí.

Dále pan Koucký opakuje nesmysl českých historiků: „Na Čechy bylo pohlíženo jako na podlidi, kteří budou časem vymazáni z povrchu zemského, stejně jako Židé.“ Inu, bylo tomu jinak. Čechů způsobilých k poněmčení bylo podle německých rasových výzkumů ve vzorku složeném ze 147 143 osob zkoumaných mezi únorem 1943 a únorem 1945 87,54 %. Nevhodní k přenárodnění coby rasově nevhodní byli v české populaci zastoupeni 12,45 % (měli být pozvolně převychováni) a 0,015 % Čechům, tj. cca pouze třem lidem z dvaceti tisíců Čechů, coby rasově neúnosným hrozilo vystěhování na východ. (K nalezení v Brandes, Detlef: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015) Když někoho považuji za podlidi, nebudu se zřejmě snažit je povýšit na svou úroveň tím, že je přijmu mezi sebe!

Češi prý „museli v 38. opustit své domovy“. To není pravda. Ztratili zaměstnání v českých podnicích v pohraničí, které skončily svou činnost, byli coby úředníci a státní zaměstnanci přeloženi do vnitrozemí, stěhovali se sami. Nikdo je nevyháněl. Také jich tam asi 81 % zůstalo. Není dodnes doložen ani jeden pokyn německých úřadů, Wehrmachtu, Gestapa, který by to nařizoval nebo doporučoval.

„Bez Mnichova v 38. by nebyl odsun v 45.“ Ale byl. František Palacký lživě vyložil české dějiny, husitství prohlásil za českoslovanské, Němce za kolonisty, navodil tak, že česky mluvící mají jako jediní nárok na Království české, takže po vydání prvního dílu jeho Dějin národa českého v roce 1948 v češtině (12 let po vydání německém) se dala vlivem rozšíření publikace mezi Čechy němčinou nedostatečně vládnoucími očekávat radikalizace českého vztahu vůči Němcům českých zemí. Tak se také stalo. Božena Němcová v roce 1850 psala, že Němci by měli být vyhnáni za hranice, kam patří, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů. V policejní zprávě z Prahy z ledna 1851 ministru vnitra Alexanderu von Bach do Vídně se pravilo: „Rok 1848 způsobil, že se z mnoha jinak hodných a rozumných lidí stali blázni… Fixní idea těchto nemocných spočívá v tom, že Češi (jazykově) jsou vlastně opravdovými pány a vlastníky země; Němci naproti tomu pouze přivandrovalci, vetřelci a kolonisté, kteří se musí ve všem přizpůsobit a podrobit původním obyvatelům, tedy pánům v zemi; rovnoprávnost mezi Čechy a Němci nemůže tedy vůbec existovat, neboť Němci nemají vůbec žádná svoje vlastní práva… Jestliže se Němci Čechům nepodrobí, pak se musí vyhnat pryč ze země a pobít, neboť jen Češi sami mohou a smějí vládnout v této zemi.“ Pak už jen Češi čekali na svou příležitost. Po první světové válce spojenci vyhnání Němců z nové republiky nedovolili a Francie se prosadila proti angloamerickému záměru oddělit německá sídelní území z Království českého a přidělit je Německu, případně Rakousku, takže Češi museli čekat na další vhodný okamžik. Ten nastal 9. 5. 1945, kdy československý stát bez souhlasu, ba proti zákazu západních spojenců začal vyhánět Němce českých zemí ze země. Benešovi bylo v únoru 1945 ještě v Londýně Brity i Američany sděleno, že s tranferem musí počkat na rozhodnutí mírové konference. Ani na postupimské konferenci neudělili spojenci svůj souhlas, pouze „uznali nutnost transferu“, což je obrovský rozdíl.

V těchto a mnohých jiných bodech je potřeba dějiny českého státu konečně přepsat.


sobota 14. ledna 2017

Nedostatečná argumentace Stanislava Křečka



Tomáš Krystlík

V posledním čísle Respektu (2/2017) je rozhovor se zástupcem ombudsmanky Stanislavem Křečkem, ve kterém je mj. tázán, proč „často nabízíte svým přátelům jako zdroj informací Parlamentní listy? Jde o médium, jež bývá označováno za zdroj propagandy v internetu.“ Pan Křeček kontruje, že Parlamentní listy nejsou zakázané, že se tam dají najít i rozumné články, odmítá jejich kritiku a považovat je za nepřátelský web. Původ kritiky spatřuje ve faktu, že když někdo není schopen oponovat názorům v článcích, tak je označí za problémový web. Potud pan Křeček argumentoval správně.

Jenže k dalšímu tvrzení zpovídajícího redaktora Marka Švehly již viditelně nenalézá vhodný protiargument: „Katedra politologie Masarykovy univerzity podrobila analýze 2660 článků na různých webech. Závěr zní, že i Parlamentní listy šíří prokremelskou propagandu. Četl jste tu analýzu?“ Pan Křeček se zmohl jen na tuto odpověď: „S tímto názorem nesouhlasím a nezajímám se o to.“ A dodal: „Lidové noviny taky píší občas blbosti a občas zase píší něco dobrého. Právo občas píše dobré články, občas taky s nimi nesouhlasím. Ale svět není černobílý, jak se mi snažíte naznačit.“ Prokremelská propaganda není podle Křečka obsažena „asi ve všech článcích“, a dodává „a i kdyby to byla pravda, já tento názor nesdílím.“ Typické dupnutí nožkou, když je člověk argumentačně v úzkých. Přitom stačilo jen trochu uvažovat a k účinnému protiargumentu by se dobral.

Parlamentní listy jsou naprostou raritou v českém internetu, protože články necenzurují, zveřejní vše, co je „podepsáno“, bez ohledu na v nich obsažený politický postoj autora. Texty neupravují, jen opatřují články vlastními tituly, nutno doznat, že velmi bulvárními, relativně často neodpovídajícími textu článku. Účelem je přilákat čtenáře, protože podle počtu kliknutí se řídí cena za zveřejňovanou reklamu. Ostatní websites píšící česky vše nezveřejňují a „otiskují“ jen články, které nejsou s jejich politickým směřováním v rozporu.

Když tímto způsobem zveřejňují Parlamentní listy vše, co zašlou různí autoři redakci, tak za určité konstelace světového nebo republikového dění, kdy obyvatelstvo českého státu začíná vlivem médií a propagandy hloupnout, mohou převládnout články určitého zaměření. Typickou takovou událostí v minulosti byla druhá republika, po odstoupení území Německu a Polsku, kdy se donekonečna omílaly v denících nářky, jak bylo Čechům ukřivděno, a to natolik, že deníky zapomínaly referovat o tom hlavním, kvůli čemu existovaly, o událostech. Po krádeži Krymu se logicky objevily i v Parlamentních listech články proruské nebo obsahující moskevskou propagandu. Jejich zveřejňováním se website mohla začít jevit i jako hlásná trouba prokremelských polopravd a lží. Jenže za situace, kdy články k „otištění“ nejsou vybírány, nýbrž opatřeny chytlavými nadpisy a zveřejněny, nemohou být Parlamentní listy označovány za nástroj prokremelské propagandy, jen to svědčí o tom, kolik autorů-psavců jí podlehlo nebo bylo kompromitujícími materiály vůči své osobě k psaní takových článků donuceno. Na tento argument si pan Křeček nevzpomněl.



www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Nedostatecna-argumentace-Stanislava-Krecka-471348