sobota 17. února 2018

Alois Rašín – diletant ministrem financí



Tomáš Krystlík

Na nové stokoruně v limitované emisi se má stkvět portrét prvního československého ministra financí Aloise Rašína. Čím se Alois Rašín, který zemřel 18. 2. 1923, tedy před 95 lety, vlastně zasloužil o stát, že má být jeho podobizna opět na bankovkách?

Bravurně oddělil československou měnu od rakouské 25. 2. 1919 okolkováním oběživa, když nechal po dobu akce uzavřít hranice československou armádou, aby zabránil spekulačnímu přílivu bankovek z jiných zemí bývalého mocnářství. Okolkováním uchránil měnu před prudkou devalvací, neboť rakouská státní tiskárna cenin tiskla nové peníze bez jakýchkoliv omezení. Se svým jediným pozitivním činem z titulu ministra financí hned spojil řadu dalších, ekonomicky zcela záporně působících opatření.

Polovinu nominální hodnoty bankovek předložených v oněch dnech k okolkování totiž nechal Rašín zabavit, jejich majitelé museli tedy polovinu svého hotovostního jmění poskytnout státu jako půjčku za tehdy neslýchaně nízký, jednoprocentní úrok. Stát tím polovinu oběživa stáhl. Ještě čtyři dny před zahájením kolkování zamýšlel Rašín zabavit 80 % hodnoty všech bankovek, protože se mylně domníval, že když stáhne tolik a tolik procent hodnoty oběživa, klesnou v témže poměru i ceny. Opak byl pravdou. Obchodníci, kterým se nucenou půjčkou státu rázem zmenšil provozní kapitál na polovinu, se ho nějak snažili doplnit, nejsnadněji zvýšením cen. Pokud si chybějící kapitál opatřili půjčkou v bance, museli při nedostatku oběživa platit úrok ve výši 7 % a vyšší, což zdvihlo ceny na trhu.

Není se čemu divit, Rašín byl právník a ekonom-samouk, který si o ekonomice přečetl jen několik příruček v rakouském vězení [Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Lidové noviny, Praha 1991], tedy byl ekonomický diletant. Problematika peněžního oběhu mu ale byla nutně přístupnější než mnohem složitější ekonomické vlivy na výrobu a hospodářství jako celek. Nedocházelo mu, že stažením oběživa a svou nekompromisní deflační politikou významně zbrzdí vývoj hospodářství, protože investorům pak bude scházet nejen provozní kapitál, nýbrž i prostředky k investicím a na technický rozvoj. Československé banky měly následkem Rašínova stažení poloviny oběživa velmi málo volného kapitálu, takže půjčovaly značně neochotně.

Rašín prosadil po oddělení měny i majetkovou daň, takže následoval soupis majetku, aby z něj byla vyměřena progresivní daň, která byla hrazena z oné státem zabavené poloviny hodnoty bankovek předložených ke kolkování. Byl též fanatikem vyrovnaného rozpočtu a silné měny vyjádřené v paritě ke francouzskému nebo švýcarskému franku a americkému dolaru – jeho cílem byla poměr koruny k jedné z těchto měn 1 : 1. (Představa silné koruny je vlastní ekonomickým diletantům, zásadní důležitost má stabilita kursu.) Na jeho deflační politiku, uměle zvyšující kurs koruny vůči světovým měnám, doplatil zejména československý export v době, kdy se po válce obnovoval boj o trhy – československé výrobky byly v cizině vlivem kursu koruny drahé, tedy konkurence málo schopné.

Při svém prvním působení jako ministr financí bránil Rašín kvůli své posedlosti vyrovnaným rozpočtem jakémukoliv dovozu, a to i nutně potřebných věcí a surovin. Byl tak neochotný vydávat devizy, že například odmítal podepsat jejich uvolnění pro nákup lokomotiv a železničních vagonů, které republika nutně potřebovala. Neméně byl ovládán představou, že mezinárodní spekulace uměle udržují vysoko zejména ceny surovin a že počká-li se, nakoupí se pak levněji. Opak byl pravdou, ceny na světových trzích stoupaly i nadále.

Trpěl obsedantní představou, o které přesvědčil vládní koalici, že kurs československé koruny je na zahraničních peněžních trzích podceněn a že má vyšší kupní sílu, což se zhoubně projevilo hlavně v období před jeho druhým účinkováním jako ministr financí. Stát se tedy při poklesu kursu snažil udržet vysokou hodnotu československé koruny měnovými intervencemi tak dlouho, až byly všechny devizové rezervy Bankovního úřadu zcela vyčerpány, a to včetně téměř celé státní půjčky od Velké Británie [Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Lidové noviny, Praha 1991].

Zhodnocováním koruny a udržováním jejího vysokého kursu byly československé výrobky v cizině drahé, k tomu navíc klesaly vlivem chybějící domácí kupní síly (poptávky) ceny v ČSR. To se projevilo tím, že se stávkovalo ne za zvýšení platů, nýbrž za jejich nižší navrhované snížení a za nižší zvýšení pracovního úsilí – například majitelé dolů v ostravsko-karvinské oblasti navrhovali snížit platy o 30 % při současném zvýšení pracovního výkonu o 8 %, horníci byli ochotni se smířit jen se snížením svých mezd o max. 20–25 %.

Rašín hnal hodnotu měny výš a výš, z čehož měly prospěch nakonec jen československé banky, kterým se zhodnocovaly úložky v korunách. Na Rašínovu umanutost ohledně vyrovnaného rozpočtu dopláceli úředníci, státní zaměstnanci a učitelé, jejichž platy byly limitovány objemem financí uvolněných ze státního rozpočtu, které Rašín nemilosrdně škrtil – chudli [Klimek, Antonín: Boj o Hrad. Panevropa, Praha 1996].

Zhoubnost Rašínových kroků byla zřejmá i ekonomickým laikům. Ke konci roku 1922 sděluje T. G. Masaryk britskému vyslanci Georgu Clerkovi: „Dr. Rašín je špatný nejen teoreticky, ale svým tvrdohlavým setrváváním na udržení koruny na uměle vysoké hodnotě, která neodpovídá její reálné kupní síle v zemi, vede stát do katastrofy.“ [Klimek, Antonín: Boj o Hrad. Panevropa, Praha 1996]

Vliv deflační politiky zavinil insolventnost mnohých podniků a byl zřetelně rozpoznatelný na vývoji nezaměstnanosti. Zatímco koncem roku 1921, kdy ještě nebyla uplatňována deflační politika, bylo v ČSR 60 000 nezaměstnaných, koncem roku následujícího bylo již 440 000 lidí bez práce [Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Lidové noviny, Praha 1991]. Nakonec se republika z těchto měnových potíží vytáhla, ale roky příznivého vývoje hospodářství byly nenávratně vinou Rašína ztraceny a ekonomika státu značně oslabena [Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Lidové noviny, Praha 1991].

Československo začalo uvolňovat své vázané, státem řízené hospodářství až v roce 1921 a bylo mezi posledními státy v Evropě, které tak učinily. To, co bylo důsledkem válečného hospodářství, udržovala nebývale dlouho při životě česká touha po socialistickém státě [Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Lidové noviny, Praha 1991]. Prvním hmatatelným výsledkem normalizace poměrů bylo, že se po dvouleté absenci objevilo v obchodech bílé pečivo.

Alois Rašín byl též militantní nacionalista. V roce 1920 prohlásil: „Vybojovali jsme si československý stát a ten musí zůstati českým státem… Podle podmínek míru máme právo zaříditi si naše záležitosti tak, jako by ostatní národnosti vůbec neexistovaly.“ Jeho nacionalismus nepřipouštěl kurs koruny vůči světovým měnám jiný než vysoký, protože Československo bylo přece vítězný stát, nižší paritu nebo pokles hodnoty koruny považoval za národní potupu.  [Klimek, Antonín: 30. 1. 1933 Nástup Hitlera k moci. Začátek konce Československa. Havran, Praha 2003]. Poznamenejme, že Češi neměli v ČSR většinu, jejich podíl v obyvatelstvu byl podpoloviční. Kromě toho měl Alois Rašín bohulibý zvyk odpovídat při parlamentním zasedání na stížnosti opozičních poslanců vypláznutím jazyka.

Coby ministr financí se Alois Rašín pravděpodobně sháněl po pěnezích přivlastněných si Masarykem, Benešem, po devizách a zlatě Legiobanky z ruského carského pokladu a exploatace Sibiře a obchodů tamější Centrokomise, avšak neveřejně. Zejména si Rašín přál, aby československá měna byla podložená zlatem, k čemuž státní zásoby zlata zdaleka nedostačovaly. Rašín to nesl s velkou nelibostí [Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Lidové noviny, Praha 1991]. Musel ale sledovat, jak Masaryk, Beneš, Legiobanka a jí podřízená Centrokomise v Rusku disponují obrovskými devizovými prostředky a zlatem, jež se mladému československému státu a jemu jako ministru financí zoufale nedostávaly. Kolik konkrétních důkazů nebo indicií nashromáždil, není známo.

Ferdinand Peroutka uvádí pár podrobností o jeho konfliktu s československými legionáři 10. 12. 1922, necelý měsíc před spácháním atentátu na něj. Rašín je obvinil, že přišli do nového státu a „nastavili ruku, řkouce: ‚Bojovali jsme za tebe, zaplať, zaplať hotově, zaplať výhodami, privilegii.‘ Tvrdím, že všichni tito lidé… se zpronevěřili první velké zásadě… že za to, co se dělá pro stát, se neplatí.“ Někteří posluchači pak mínili, že by bylo lépe, aby se jeho slova nedostala do tisku. Podle Peroutky se Rašín dostal do varu a řekl: „Já se nebojím, mám důkazy.“ [Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Lidové noviny, Praha 1991] K tomu ale důkazy nepotřeboval, skutečnost neoprávněného zvýhodňování legionářů byla více než zřetelná. Co tím mínil, Peroutka neprozrazuje. Musíme si ale uvědomit, že Peroutka byl hradní dějepisec a dost věcí pověsti Masaryka a Beneše škodících zatajil.

Rašín byl postřelen levicovým anarchistou, když vycházel ze svého domu, zezadu do páteře. Jeho první slova k policejnímu prezidentu, který mu v nemocnici u lůžka referoval, že atentátníka dopadli, byla: „Legionář?“ Po více než měsíci následkům svého zranění podlehl. Jsou zaznamenána svědectví, že Jan Masaryk se pak v soukromí obával, aby ho „neodpráskli jako Rašína“ [Ludvík, Zbyněk; Bureš, Václav: Černá kniha minulosti. Frankfurt am Main 2001]. Je třeba se ptát: Komu prospěla Rašínova smrt? V každém případě si na Hradě po Rašínově smrti s ulehčením oddechli [Klimek, Antonín: Boj o Hrad. Panevropa, Praha 1996].

Proč tedy chce Česká národní banka ke stému výročí vzniku ČSR vydat stokoruny s portrétem Aloisa Rašína? Není pravděpodobné, že by byla výše uvedená fakta bankéřům ČNB neznámá. Nebo se jedná o obdobné diletanty jako byl Alois Rašín?

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Alois-Rasin-diletant-ministrem-financi-524776



neděle 31. prosince 2017




Není jedno, kdo bude českým prezidentem?
Tomáš Krystlík

Sotva jsem napsal nadpis, jako kdybych už slyšel protestující hlasy. Jenže nevkládáme do osobnosti prezidenta více, než je třeba? Masaryk, ač nevybaven podle československé ústavy prakticky žádnými pravomocemi, nám suploval císaře pána. Tato role prezidenta se v ČR udržela dodnes. Obyvatelstvo není natolik sebevědomé, aby se bez postavy vladaře obešlo, což mimoděk potvrzují zaryté spory, kdo vlastně se jím má v brzkých volbách stát.

Přitom český prezident nemá takové pravomoci jako francouzský nebo americký. Jeho role se omezuje na přijímání státních návštěv, nových vyslanců, diplomatického sboru k Novému roku, kladení věnců, podepisování zákonů. Jeho role je zcela formální, neb vzdorovat vládě a parlamentu nemůže, podepisuje hlavně jmenovací listiny, zákony a také udílí milost, což je relikt z doby mocnářství. Prakticky stejné pravomoci mají prezidenti všech středoevropských zemí. Že Klaus mohl nepodepsat jmenovací dekret jednomu soudci, je vada české ústavy a hlavně je projevem absence politické kultury v ČR.

Pomiňme nesystémovou přímou volbu prezidenta, která umožňuje obyvatelstvu si zvolit fotbalového brankáře nebo bývalou prostitutku prezidentem, a pokusme se o definici kvalitního prezidenta republiky. Tím je takový, o kterém se téměř nepíše a není vidět v televizi, což je symptom toho, že svou prezidentskou funkci zvládá skvěle. Příklad? Jan Stráský coby zastupující prezident za abdikovavšího Václava Havla. O něm nebylo téměř ani vidu ani slechu.

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Neni-jedno-kdo-bude-ceskym-prezidentem-518167?nocache=1

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Historik-Krystlik-Cechum-Vy-jste-schopni-si-v-prime-volbe-zvolit-na-Hrad-i-prostitutku-518173