Proč české úřednictvo dává rádo najevo svou nadřazenost

Tomáš Krystlík

Odpověď není nijak složitá, jen si příčiny nikdo neuvědomuje a ti, kteří by mohli vnést do věci jasno, mlčí. Za monarchie nebyl v českých zemích (a celém Předlitavsku) zaveden úřední jazyk, obcovací jazyk v rámci svého dosahu určovaly obce a nikdo jim nesměl do toho mluvit. Úřadům bylo ponecháno na vůli, v jakém jazyce se budou mezi sebou dorozumívat, teprve v druhém roce 1. světové války bylo nařízeno, že korespondence mezi úřady musí být v němčině. Úředníci byli alespoň dvojjazyční, pokud nešlo o vysloveně německá území, národnostně většinou naprosto vlažní.

Vznikem Československé republiky v roce 1918 někteří z nich, kteří znali i česky, složili slib loajálnosti nové republice a dál vykonávali svou činnost, jiní tak neučinili i přes perfektní znalost českého jazyka. Nastal nedostatek úředníků, posilovaný skutečností, že nová republika převzatým rakouským úředníkům nedůvěřovala a snažila se je z úřadů i přes jejich nenaplněné stavy různými metodami vypudit a nahradit je roduvěrnými Čechy.

Jenže vzdělaní, zkušení úředníci, navíc Čechové jako poleno nebyli k dispozici a tak do úřadů avancoval kdekdo bez potřebné kvalifikace, vzdělání, hlavně že byl Čech. K tomu všemu se nedovedli chovat - nebyli letitou praxí v úřadech všestranně připraveni k výkonu své funkce. Muselo to podle toho dopadnout. Vědomi si své nedostatečnosti se obávali o svoje posty, aby je neztratili pro svou neschopnost, a o to více dávali najevo svou důležitost, své postavení, což se při jednání se stranami projevovalo jako nadřazenost. Kdo z veřejnosti se netvářil patřičně poníženě, byl postižen kontrolami a represemi ze strany úřadu.

Za druhé republiky (1938-39), za protektorátu (1939-45) došlo k částečné obměně úřednictva, kdo dával najevo, že je masarykovec, benešovec musel pryč. Za třetí republiky (1945-48) se museli vzdát úřadů všichni, kterým byla předhazována povolnost vůči okupantům. Úplné zemětřesení spojené s obrovskou výměnou úřednictva nastalo po převzetí moci bolševiky v únoru 1948. Totéž v obdobném rozsahu nastalo po roce 1968 a 1989. Shrneme-li to, tak českoslovenští úředníci od roku 1918 nestačili vyzrát, všechno byly rychlokvašky, neschopné správně rozhodovat a adekvátně se chovat.

Zatímco za Rakouska a mezi válkami byl úředník nevyhoditelný, pokud nespáchal úmyslný trestný čin, ztratil po roce 1948 jakoukoliv ochranu a tento stav trvá dodnes. Když Česká republika vstupovala do EU, zavázala se, že do dvou let bude mít zákon o kariérním řádu pro úředníky. Dodnes ho nemá.

A tak ve všech českých úřadech po volbách se většina úředníků vyhodí a nabere se fůra známých přátel a přátel přátel, kteří nic nedovedou, ani chovat se jako úředník ne. Rozhodování úředníka je mezi volbami navíc silně poznamenáno podle toho, co si přeje jeho nadřízený, kterého si vytipoval, že zůstane po dalších volbách v úřadu a on s ním. Tedy si nesmí dovolit, aby strany svými stížnostmi jej ohrozily u nadřízeného. Kolem sebe šíří svou důležitost, nahání hrůzu, aby nikoho nenapadlo si stěžovat.

Jinak na Západě. Prohraje-li jeho strana volby, odchází pouze přednosta úřadu, sekretářka a první náměstek, kterého mu dosadila jeho partaj. Ostatní úředníci a personál zůstávají. Také je to vidět na přístupu například německých úředníků, kdy dávají svým chováním jasně najevo, že jsou tam oni kvůli tomu, aby vám posloužili, a ne vy kvůli nim.

Proč čeští lékaři mají tak vysoký společenský status

Tomáš Krystlík

Nezaslouženě, podotkněme hned zpočátku. Navíc jejich výkony jsou v průměru nedobré, přičemž jen částečně za to může dezorganizované české zdravotnictví.

Proč jsou čeští lékaři obyvatelstvem nejvíce uznáváni, ba téměř zbožňováni, když po celém světě jsou jakýmisi lepšími opraváři - lidských těl, ne televizorů? Za současný stav mohou čeští evangelíci ze začátku 20. století, zejména Tomáš Masaryk, s jejich hnutím los von Rom (pryč od Říma), míněn Vatikán s pontifexem maximem (nejvyšším strážcem mostů = papežem), tedy pryč od římskokatolické církve.

Do vzniku republiky představoval vrchol vzdělanosti v cislajtánské pospolitosti ten, který toho nejvíce během studia přečetl a to byl jednoznačně katolický farář. Po vzniku republiky v roce 1918 se na klérus začalo nahlížet s despektem, dostávali často hanlivé přezdívky, například černoprdelníci, a vyvstala nutnost si vytvořit jiný ideál vzdělanosti. Podle již zažitého mustru, že nejvzdělanější je ten, kdo toho nejvíce nastudoval z knih, hledala česká ateizovaná společnost nový ideál vzdělanosti a našla ho v lékařích. Ti si na úctu vykazovanou obyvatelstvem rychle zvykli a vytvořili jakousi šlechtickou hierarchii sekundář - primář - docent - profesor místo v ČSR zakázaných baron - hrabě - kníže - vévoda, která si z valné části vsugerovala, podporována v tom uctívajícími davy, že je prakticky neomylná. (Obdobným způsobem vznikly sochy, obrazy a snímky Masaryka coby vojevůdce a císaře malého československého impéria, kdy sedí na koni.)

To má své negativní konsekvence pro zdraví českého obyvatelstva i dnes. První, co český lékař zjišťuje, když k němu přijdete a je zřejmé, že není první lékař zabývající se vaší diagnózou, je, kdože vás předtím léčil. Když zjistí, že to byl někdo, kdo stojí v lékařsko-šlechtické hierarchii stejně vysoko nebo výše než on, odmítne vás léčit s výmluvou, že nebude kolegovi nebo váženému panu profesoru zasahovat do jeho způsobu léčby. Tyto zábrany jsou natolik silné, že jsem byl svědkem odmítnutí léčby kvůli předchozí terapii jedním profesorem v Mnichově. Zcela jinak je tomu např. v Německu. I zde se lékař zeptá pacienta na předchozí léčbu, aby zvěděl, co již absolvoval, ale léčí vás sám, předchozí léčebné postupy profesora neprofesora sem nebo tam. Svěřili jste se do jeho rukou a tedy vykonává svou profesi.

Bohorovnost českých lékařů škodí pacientům i jinak - neptají se v naprosté většině pacientů na to, co si přeje a nepřeje, nic mu nevysvětlí a léčí je podle svého, výhradně vlastního rozhodnutí. To je velmi zavrženíhodné. Mimo Česko si lékař udělá čas a pacientovi podrobně vysvětlí, co mu je, jaké jsou možnosti jeho léčby a rizika jednotlivých postupů a nechá ho vybrat. Nebo také upustit od léčení. Obzvláště kontrastní je to v zacházení českých lékařů při začínajícím diabetu mellitu II. typu nevyžadujícím ještě inzulín, při stařecké cukrovce, které vyvolává dojem, že se nejedná o pacienty, nýbrž nesvéprávné häftlinky z koncentračního tábora.

Čím výše je lékař v české lékařsko-šlechtické hierarchii, tím více si dělá vůči nemocenským pojišťovnám, co chce, protože s hodnostními stupni mizí jeho kontrola nemocenskými pokladnami, která je beztak chabá. Ne tak na západě Evropy. Zde každý lékař, od praktických lékařů až po profesory včetně odpovídá bez pardonu nemocenským kasám za použité postupy, předepsaná léčiva a jejich množství, což je spojeno i s citelnými osobními pokutami. Vůči pokladnám se jedná vždy o osobní odpovědnost coby lékaře, ne o odpovědnost primáře nebo profesora za postupy podřízených. Nemocnice účtují pojišťovnám cenu za den nemocničního ošetření (cca 200-300 €/den), čímž jsou též vyrovnány náklady na operaci (s výjimkou endoprotéz, které hradí pokladny zvlášť). Překročení počtu dní nemocničního ošetření na diagnózu vyžaduje pak pečlivé zdůvodnění ze strany nemocnice.

Dokud se v ČR nezničí lékařsko-šlechtická hierarchie a lékaři se neodkáží do mezí obvyklých na Západě, bude české zdravotnictví fungovat mizerně. Jenže, jak toho docílit, když obyvatelstvo, nemajíc jiné idoly než lékaře, je v petrifikování současného stavu utvrzuje?

Česká závist

Tomáš Krystlík

Fenomén závisti existuje ve všech evropských společenstvích, u Čechů je však silněji vyvinuta než jinde. Dnešní Češi za to nemohou, vtiskly jim ji předchozí generace.

Počátek byl v českém obrození, které probíhalo v 19. století. Obrozenci, jinak notoričtí lháři a konfabulátoři ve prospěch národa, si vymysleli, že Češi, coby příslušníci národa definovaného na bázi jazyka, pocházejí ze skromných poměrů, z chudinkých venkovských chaloupek, což byl tribut skutečnosti, že nepoužitelné zbytky českého jazyka se uchovaly pouze na venkově. Česky v podstatě nebylo možné napsat ani kuchyňský recept, protože chyběly výrazy pro ingredience i modernější postupy. Mýtus o původu Čechů byl zcela vymyšlen, ale ujal se, jeho následkem bylo egalitářství. To se natolik mezi Čechy rozšířilo, že bylo a dodnes bývá společensky neúnosné mít větší majetek než jiní. Češi podvědomě vyznávající princip rovnostářství těžce snášeli a dodnes snáší, když někdo z jejich okolí je podstatně bohatší, má hezčí ženu a podobně, prostě vše, co sám nemá. Trápí se tím, láme si hlavu, proč, když všichni Češi podle národního axiomu pocházejí ze stejných poměrů, má on víc, závidí mu to. A přemýšlí, jak podle známého hesla „soused má kozu a já ji nemám, tak ať mu chcípne“ zařídit její zdechnutí, tedy aby o to, co mu závidí, přišel. Nejsnadnější cestou bývá za vhodných údobí dotyčného udat, aby o „svou kozu“ přišel. Za protektorátu muselo Gestapo dokonce vyzvat obyvatelstvo v novinách, aby tolik neudávalo, protože jejich podnětů dostává tolik, že je nestačí zpracovávat.

I jiné konsekvence měl blud o původu Čechů - v zaostávání za českými Němci v oblasti průmyslu a podnikání vůbec. V polovině 19. století vzniká v českých zemích též tzv. gründerské období, výrazně ovlivněné tím, že 82 % obyvatel českých zemí žila v menších venkovských obcích do dvou tisíc obyvatel a živila se převážně zemědělstvím. Z nich pocházeli národně uvědomělí vzdělanci, kteří museli nahradit šlechtu, měšťanstvo, kulturní, později i politické představitele českého národa. Mýtus o původu české vzdělanostní a politické elity „z chudých vesnických chaloupek“ měl logicky za následek, že podnikatelská aktivita na stupnici hodnot české společnosti nestála nijak vysoko, byla druhořadá. Čeští podnikatelští průkopníci, na rozdíl od německých gründerů, většinou nenacházeli v české společnosti dostatek uznání a byli hodnoceni přezíravě. Je symptomatické, že si čeština nevytvořila ekvivalent pro výraz Gründer.

Češi tak začali oproti domácím Němcům podnikat se značným zpožděním, prakticky až od poloviny 19. století. Vlivem vžitého národního mýtu o původu Čechů investovali hlavně do pozemků a do zemědělského podnikání spojeného s potravinářstvím. V roce 1901 připadalo na české společnosti sice připadalo 41 % z kapitálu v potravinářství při podílu Čechů v obyvatelstvu českých zemí přes 60 %, ale pouze 19 % z celkového průmyslového akciového kapitálu v českých zemích. Akciové průmyslové závody v českých zemích sice představovaly při sčítání roku 1902 pouze 2 % ze všech průmyslových závodů továrního charakteru s více než 20 pracovníky, na jednu německou společnost v průmyslu připadalo průměrně 3,5krát více akciového kapitálu než na českou. Ve srovnání s domácími Němci se čeští podnikatelé mnohem více uplatňovali v menších podnicích do 20 zaměstnanců a v zemědělské výrobě.

Vědomí malého, hospodářsky opožděného českého národa způsobilo, že Češi zpravidla nevraživě reagovali na větší podnikání, které bylo doménou českých, případně vídeňských Němců a nacionálně indiferentní šlechty. Proto také Češi více hodnotili zásluhy kulturní než hospodářské, což dosvědčují i náhrobky na vyšehradském Slavíně, kde z podnikatelů nacházíme pouze Františka Křižíka. Přezíravý přístup a nedostatek uznání vůči úspěšným podnikatelům přetrvává v české společnosti dodnes – podnikatel bývá dnes chápán mnohem více jako bezohledný dravý člověk, ba podvodník, než jako prospěšný tvůrce hodnot. Po zahrnutí i menších podniků dospěl významný český národohospodář Josef Gruber v roce 1911 k závěru o třetinovém kapitálovém podílu Čechů v průmyslu českých zemí. František Dudek ve své práci z roku 2007 Gruberův odhad přehodnocuje a uvádí, že kapitálový podíl Čechů v průmyslu byl spíše jen pětinový. Zato v peněžnictví odpovídal český podíl přibližně percentuálnímu podílu Čechů v obyvatelstvu.

Proč Češi kradou

Tomáš Krystlík

Zajisté, že ne všichni, ale je to zajímavý jev, jehož příčiny se dosud snad nikdo nepokusil vysvětlit. Nejdříve musíme rozdělit Čechy na Čechy-cikány a Čechy-necikány. První, pokud kradou, činí tak proto, že bývali tak po staletí zvyklí, například slepice, ale hlavně nejsou schopni rozlišovat mezi blízkou, vzdálenější a značně vzdálenou budoucností, tedy uvědomit si dopad současných činů do budoucnosti, žijí jen přítomností. Je to i vyjádřeno v jejich rčení: „Zavřít mohou, pustit musí.“ Jestliže se většinové společnosti zdaří jim imprimovat vnímání budoucnosti, bude po problémech, protože například budou schopni se v takové míře nezadlužovat u cikánských lichvářů a uvědomit si přínos vzdělání.

U druhých, tedy u Čechů necikánského původu, pokud kradou, panuje jedna zvláštnost, kterou u jiných národů nenajdeme, alespoň ne v takovém rozsahu. Přikázání „nepokradeš“ zejména neplatí pro státní, obecní majetek a majetek společností, jejichž majitel se v blízkosti majetku fyzicky nezjevuje.

Obrozenci vnutili svou konstrukcí národa na jazykovém základě česky mluvícímu obyvatelstvu pocit, že žijí ve státě, který není jejich. Češi definovaní na jazykovém základě tedy odmítali přebírat odpovědnost za společný (rakouský) stát, jehož byli součástí, a vznášeli vůči němu neustále požadavky, byť splnitelné nebo ne. Státní reglement prostě bojkotovali. V roce 1863 se na popud říšského poslance Františka Palackého přestali čeští poslanci zúčastňovat práce vídeňského parlamentu, Říšské rady a vydrželi to dlouhých 16 let. Pak se divili, že mají jen pramalý vliv na politické dění. Češi usilovali o autonomii, ale ani po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 je nenapadlo, aby se do práce parlamentu ve Vídni zapojili a snažili se dosáhnout obdobného. Vypěstovali si vlivem obroditelů neúctu ke svému státu, nepovažovali rakouské mocnářství za vlastní stát a co horší - začali jej považovat za nepřátelský. Zákony a předpisy nepřátelského cizího, ne-vlastního státu se mohou přece porušovat, je tedy společensky únosné takovému státu škodit a to i kradením ze státního, z obecního. Že tím okrádají i sebe samy, si jaksi neuvědomovali. Tohoto zlozvyku se pak nezbavili za první, druhé a třetí republiky, aby onu tendenci přetrvávající do dnešní doby dále rozvíjeli za bolševické éry. V souvislosti s tím se vynořilo typické české pořekadlo „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Po cinkání klíči prosadili svými činy do světové slovní zásoby další z několika málo slov z češtiny: tunelování.

Mezi válkami se Češi nepřeorientovali a poškozovali kradením svůj vlastní stát. Masarykovo heslo „nebát se a nekrást“, které bylo původně určeno pro zastupitelstvo pražské radnice ještě za monarchie, si tehdy zkrátili na přiléhavější „nebát se a krást“, což evidentně přetrvalo dodnes. Zpívávalo se na slova Viktora Dyka: „Nade Hradem, pode Hradem, kradu, kradeš, krade, kradem, na to je ta republika, od tatíčka Masaryka.“ Válečné intermezzo, kdy německá okupační moc proti takovému jednání přísně zakročovala, Čechy ke změně chování nepřiměly. Třetí republika (1945-48) možností ohromného rozkrádání majetku po českých Němcích, který se stal po zabavení jejich majetku, majetkem státním tuto tendenci velmi podpořila.

S podvědomým neztotožněním s vlastním státem souvisejí i dnešní bezohledné poměry na českých silnicích, nedodržování předpisů, zákonů a jejich obcházení. Pocit, že zákony a nařízení shora se nemusí dodržovat, je v Češích zakořeněn minimálně od poloviny 19. století, již sedmá generace se chová výše popsaným způsobem. Jestliže dnes se Češi již se svým státem identifikují, znamená to, že tyto anomálie v jejich chování vyvolané obrozením přešly do jejich dědičné, fylogenetické výbavy.