Střety s Polskem

Tomáš Krystlík

Československo si podle vylhané zásady tzv. historických hranic nárokovalo pro sebe celé Těšínsko, tedy část Slezska nepostoupeného kdysi Marií Terezií Prusku, které mělo zásoby kamenného uhlí a přes které vedlo jediné solidní železniční spojení českých zemí se Slovenskem. Do konce října 1918 většinu Těšínska obsadila polská armáda a 5. 11. 1918 podepsali čeští lokální představitelé demarkaci Těšínska podle jazykových (etnografických) hranic.To se ovšem Praze nelíbilo a dohodu o demarkaci neuznala. Pražská vláda využila návratu některých vojenských jednotek ze západní fronty a 23. 1. 1919 zahájilo čs. vojsko obsazování území zabraných Poláky, pouhých pět dní po naléhavé výzvě amerického prezidenta Wilsona nástupnickým státům, aby neřešily územní spory násilím. Vina za vojenský konflikt jednoznačně padla na Československo.

Praha se snažila před světem předstírat, že jedná v intencích Dohody a „posílá do Těšínska dohodová vojska pod velením dohodových důstojníků“, a proto ultimátum předávala 23. 1. 1919 Polákům deputace sestavená z pplk. francouzské armády Josefa Šnejdárka, z kpt. armády USA Emanuela Vosky a jako stafáž byli s nimi ještě jeden francouzský podplukovník a po jednom majoru britské a italské armády s tím, že Poláci mají během dvou hodin vyklidit zemi až za řeku Bialu. Jednali bez pověření svých vlád a armád.

Během týdne se podařilo Poláky z většiny území za cenu 45 mrtvých na čs. straně vytlačit. K útoku na Těšínsko dal povel Masaryk proti vůli Beneše, který si v Paříži na mírové konferenci uvědomoval, jakou to bude mít negativní odezvu u dohodových států. Navzdory tomu, že Francie a Velká Británie původně podporovaly český nárok na Těšínsko, postavily se nyní proti ČSR. Na místo byla vyslána mise vedená generálem Josephem Noulensem a 3. 2. 1919 schválila sice pro ČSR výhodnější demarkaci, než podepsali lokální čeští představitelé před třemi měsíci, nicméně hluboce nesplňující české představy – bílský a těšínský okres dostali do své správy Poláci, fryštátský a karvinský Češi. ČSR se nepodařilo získat celou klíčovou železniční trať na Slovensko přes Bohumín, Třinec do Čadce. Americký generál Taske Howard Bliss se z Paříže v únoru 1919 nechal slyšet: „Osvobozené národy jakmile se objeví, jdou někomu po krku. Jsou jak moskyti, zlotřilí od okamžiku zrození. Veškerou svou energii věnují řinčení zbraněmi“.

Osud Těšínska a území Spiše a Oravy měl být rozhodnut plebiscitem. Pokud by se uskutečnil, vedla by čs.-polská hranice v Těšínsku zřejmě víceméně podle etnografické hranice, kterou schválili již dříve místní činitelé. Místo plebiscitu byla 10. 7. 1920 svolána do Spa vyslanecká konference, která dosáhla souhlasu Polska, v té době bojujícího zoufale o svou existenci se sovětským Ruskem, s řešením, k němuž konference sama dojde. Nepravdivě informovaná Benešem v otázce národnostního složení, přidělila větší části Těšínska, Spiše a Oravy Československu.

Českoslovenští železničáři radikalizovaní levicí odmítli přepravu zbraní Polsku přes území ČSR v době, kdy Polsko zápasilo před Varšavou s Rudou armádou vedenou Michailem Tuchačevským. Vypukly stávky, hrozili stávkou generální. Počátkem července 1920 zablokovali klíčovou bohumínskou dráhu, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi muselo být vyhlášeno dokonce stanné právo. Masaryk s Benešem se podvolili a čs. vláda vyhlásila k nelibosti Paříže 7. 8. 1920 v polsko-ruském konfliktu opětovně neutralitu. Bylo to rozhodnutí Masarykovo. Už 23. 7. o svém rozhodnutí informoval vyslance dohodových mocností se zdůrazněním, že bolševismus nepůjde porazit něčím jako současným polským dobrodružstvím, musí být zničen sociálními reformami. Nesprávně předpokládal, že polská armáda je prakticky poražena, a varoval vysílat k ní francouzské důstojníky. Britskému vyslanci siru Georgeovi Clerkovi pak 23. 7. ve dnech sovětského náporu na Varšavu s rázností až nediplomatickou prohlásil: „Sotva bude možno převážet (přes ČSR) Polákům munici. My jim pomohli tím, že jsme je teď neatakovali.“ Masaryk sice nabyl dojmu, že Clerk „úplně souhlasil“, ten však stále častěji hlásil do Londýna cosi o české sobeckosti, šovinismu apod.

Protiúder přišel z nečekané strany, Maďarsko požádalo státy Dohody o svolení s maďarským obsazením Slovenska a Podkarpatské Rusi s odůvodněním, že Československo není schopno ubránit tato území proti Rudé armádě kvůli radikalizaci čs. levice.

Beneš na přímou žádost Francouzů na začátku roku 1921, aby se Československo zapojilo do protisovětské iniciativy, odpověděl, že sice může dát celý čs. vojenský průmysl Francii k dispozici, nemůže však ze závažných vnitropolitických důvodů vstoupit do protibolševické fronty. Politicky zastával Beneš extrémní názory, věřil, že skuteční demokraté jsou ve své podstatě radikální socialisté, podle něj i ti, kteří budovali stát bolševiků. Beneš byl zásadně proti tomu, aby mocnosti do dění v Rusku zasahovaly vojensky.

Poláci byli vůbec první v Evropě, kteří si v plné míře uvědomili latentní nebezpečí sovětského imperialismu. Masaryk toto nebezpečí podceňoval, Beneš je vůbec neviděl. Józef Piłsudski, původem z Litvy, vědom si potřeby silného smluvního státu, který by tak lépe odolával nebezpečí ze strany sovětského Ruska, navrhl federaci Poláků s národnostními menšinami v polském státě. Pro odpor Ignacy Paderewského a dalších se mu to nepodařilo prosadit. Piłsudski od roku 1921 předpokládal, že Československo (a Rakousko) je státem, jemuž není souzeno dlouhé trvání, a musí v důsledku tlaku zvenčí a odstředivých tendencí zmizet z mapy Evropy.