úterý 24. září 2013

Pan Václav Žák lhal





Tomáš Krystlík

Byla jsem upozorněn, že v televizní debatě s panem Tomášem Pecinou o česko-německých vztazích pan Václav Žák líčí, že K. H. Frank ve svém projevu k vysokým funkcionářům NSDAP v Karlově Studánce s odvoláním na Heydrichovy technické představy tvrdil, že po válce měla být třetina Čechů poněmčena, druhá třetina vyhubena a třetí třetina vyhnána na Sibiř (www.youtube.com/watch?v=ciuYTZZX9SA&feature=youtu.be; čas 0:39:44). To ale není pravda.

Obvykle českým nacionalistickým žvástům nevěnuji pozornost, ale shodou okolností ve stejný den se mne na pravdivost onoho páně Žákova tvrzení zeptali nezávisle na sobě dva lidé, takže je asi záhodno to uvést na pravou míru.

Podle dostupných záznamů varoval K. H. Frank v březnu 1944 v tajné řeči k úředníkům a funkcionářům Říšské župy Sudety v Karlově Studánce před „povrchním a nedbalým posuzováním české otázky“ a že „po vítězství nebude tento problém vyřešen během několika let“. A shrnul: „Konečný cíl nacionálně socialistické říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být zaměřen na to, opět získat půdu a na ní sídlící lidi pro němectví a pro říšskou myšlenku. Existují dvě možnosti, jak toho můžeme dosáhnout. Buď (a) úplným vystěhováním Čechů z Čech a Moravy mimo říši nebo (b) ponecháním větší části Čechů v Čechách a na Moravě a použitím nejrůznějších k asimilaci a změně národnosti podle x-letého plánu. Přitom lze sledovat tři základní linie: (1) Změna národnosti Čechů rasově vhodných, tedy z hlediska krve pro nás žádoucích. (2) Vystěhování rasově nepřijatelných Čechů a všech destruktivních živlů vrstvy inteligence, jež je říši nepřátelská. (3) Znovuosídlení tohoto uvolněného prostoru čerstvou německou krví.“ O Heydrichových představách se nezmínil.

R. Heydrich nastínil své technické návrhy na zacházení s Čechy v tajném proslovu k vysokým funkcionářům NSDAP dne 2. 10. 1941 v Černínském paláci v Praze. Podle něj existují různé skupiny: „jedni mají dobrou rasu a dobré smýšlení, tady je to úplně jednoduché, ty můžeme poněmčit. Pak tu máme jejich protipól: vadná rasa a vadné smýšlení. Tyhle lidi musím dostat pryč. Na východě je místa dost. Uprostřed pak zůstává středová vrstva, kterou musím podrobit důkladným zkouškám. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé vadné rasy a vadně smýšlející lidi dobré rasy. U dobře smýšlejících lidí vadné rasy – tak tady to bude pravděpodobně třeba udělat tak, že budou nasazeni někde v říši nebo tak nějak a bude postaráno o to, aby už neměli děti, protože v tomto prostoru si je dále pěstovat nechceme... Pak zbývají vadně smýšlející lidé dobré rasy. To jsou ti nejnebezpečnější, neboť to je elita s dobrou rasou. U části vadně smýšlejících lidí dobré rasy bude zbývat jediné, že se totiž pokusíme je usídlit v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a názorově je vychovat anebo, když to nepůjde, s konečnou platností je postavit ke zdi“. Heydrich v této souvislosti zdůraznil: „Ale nenaštvat! Vždyť je to všechno jen teoreticky!“ Bylo to nutné zdůraznit, protože Hitler se 23. 9. 1940 rozhodl pro přenárodnění Čechů v časovém horizontu sta (!) let, do konce války zakázal v podstatě jakoukoliv diskusi na toto téma a tento svůj názor na zacházení s Čechy do své smrti nezměnil.

Nutno asi vysvětlit, jak v českých myslích zakotvila ona mylná představa, že třetina Čechů se poněmčí, třetina vyhladí a třetina pošle na Sibiř. 12. 10. 1940 se Frank u Hitlera dověděl, že po dobu trvání války bude zachován protektorát a že se má začít s poněmčováním Čechů hned. Po příjezdu do Prahy uložil podřízeným rozpracovat Hitlerovy pokyny podle hospodářských oborů. Útržkovité informace ze zpracování se dostaly ven a ilegální tisk v protektorátu začal se smyšleným tvrzením, že český národ bude Němci vyhlazen. Časopis V boj psal v listopadu 1940: „V tom, že musíme být zničeni a vyhubeni, jsou Frank a Neurath zajedno. Frank řádí a řve, pan Neurath nám utahuje smyčku kolem krku a nebere si na to rukavičky. Jiného rozdílu mezi nimi není!“ Tak se antipropagandou vymývají mozky.

Další český blud o tom, že Němci Čechy považovali za rasově podřadné, vyvrací Ahnenpaß, nacionálně socialistický průkaz o předcích jedince, který doslova uvádí (vydání z roku 1938, str. 41): „Árijského původu (= německé krve) je člověk z hlediska německého národa nedotčený prvky cizích ras. Za cizí prvek platí především židovská a cikánská krev... krev asijských a afrických ras a původních obyvatel Austrálie a Ameriky... zatímco např. Angličan nebo Švéd, Francouz nebo Čech, Polák nebo Ital, pokud je prost takových cizích krevních prvků, musí být považován za příbuzného, tedy za árijského“. Historik Detlef Brandes uvádí hlavní zásadu německého protektorátu nad českými zeměmi, že český národ nesmí být „deklasován“ nebo z rasových důvodů proměněn v „pomocný národ“.

Nelze předpokládat, že by tak inteligentní a vzdělaný člověk, jako je pan Žák, to nevěděl. Tedy lhal. Markantní příklad, jak nacionalismus je nadřazen etice.

pondělí 23. září 2013

České dějepisné lži je nutné neustále potírat



Tomáš Krystlík

Příkladem budiž lež novináře Jana Gazdíka z MfD o vyhánění ze Sudet v roce 1938, že „v deseti dnech muselo své domovy v pohraničí opustit 1 200 000 Čechů“ (Gazdík, Jan: Konec státu. Od mnichovské smlouvy k protektorátu. Mladá fronta Dnes, 13. 12. 2008). Asi si představoval, že kdo to nestihl, byl dne jedenáctého za ranního úsvitu zastřelen. Vyvrátit tento nesmysl, který prý měl Gazdík od jednoho českého historika, bylo pro mne snadné, stačilo poukázat na skutečnost, že více než 800 000 Čechů v odstoupených územích nežilo. Gazdík se v MfD veřejně omluvil.

V poslední době se objevily 29. 8. 2013 v Literárních novinách 35/2013 opět další grandiózní české lži a to v interview Oty Řebouna s historikem Michalem Sejkem nazvaném Mnichovu předcházel Grundplanung (www.literarky.cz/civilizace/89-civilizace/15700-mnichovu-pedchazel-grundplanung#josc11142) o programovém memorandu Sudetoněmecké strany údajně z roku 1938. Račte si přečíst alespoň jeho část zveřejněnou v internetu. Dopsal jsem redakci, že chci na nesmyslná tvrzení pana Sejka reagovat, dostal jsem prostor 3000 znaků. Zda moji reakci zveřejnili, nevím, zde je:

Je pozoruhodné je, že o Grundplanungu O.A. nejsou zmínky v dalších dokumentech, žádný k němu neodkazuje. V německém spolkovém ministerstvu zahraničí, které archivuje podle zákona všechny dokumenty sudetoněmecké provenience, není. Grundplanung O. A. není datováno, podepsáno, není uvedeno, kdo, kde je měl podepsat, bez doušky, kdo pořídil opis a kdo ručí za jeho doslovnost. Pro dějepisce nanejvýš varovné signály.

Poprvé byl jeho text téměř celý publikován Václavem Králem až začátkem 60. let. Dnes je ve fotokopii v internetu (www.fronta.cz/dokument/sudetonemecka-strana-grundplanung-1938). Dokument byl nalezen v době, kdy Češi vše německy psané nebo tištěné vyhazovali doslova vidlemi z oken a pálili, takže dokumenty týkající se Říšské župy Sudety byly téměř beze zbytku zničeny. Velmi podezřelá je okolnost, že ho nebylo využito k protiněmeckému poválečnému štvaní, ke kterému se svým textem přímo nabízí, a že do konce 20. století nebyl zveřejněn kompletní.

Píše se v něm: „Pokud jde o české země, musí Německá říše na základě tisíciletých historických skutečností opět uplatňovat říšské právo a začlenit tyto země beze zbytku až po staré říšské hranice, platné do roku 1866 (Malé Karpaty).“ Jenže ona „die bis zu 1866 geltende alte Reichsgrenze“ neexistovala, protože Svatá říše římská národa německého zanikla roku 1806 a Německo se pak sjednotilo jako Německá říše až v roce 1871. Takovou věc zná každý Němec, pan Sejk nikoliv.

Dále se v něm řeší říšské geopolitické problémy, které se sudetských Němců netýkaly: „Otázka Slovenska a Karpatské Ukrajiny si vyžaduje zcela jiné úpravy, než s jakou se počítá pro české země. Navrácení Slovenska Maďarsku je třeba odmítnout.“ Pan Sejk neví, že Hitler hodlal až do mnichovské dohody, která mu v tom zamezila, vojensky rozbít celou ČSR - a to je u historika na pováženou. Další věci jsou v ostrém protikladu s míněním vedení SdP: „bylo by zřejmě účelné vrátit krnovské a opavské Slezsko, včetně Hlučínska, do celoslezského svazku“, „sňatkům mezi Němci a Čechy se nemá bránit“. Nereálně zní i plánování německých osídlení podél budoucích průplavů Odra-Labe a Odra-Dunaj a dálnic (zejména Vratislav-Brno-Vídeň), protože o tajných říšských stavebních vizích Sudetoněmci nemohli nic vědět. Tato představy jsou pouze říšskoněmecké, které byly zavedeny až po zániku SdP. To jsou další indicie svědčící pro podvrh.

Z věty: „Bratislavské předmostí na pravém břehu Dunaje (Petržalka) připadne Německé říši“, je zřejmé, že text vznikl až po anšlusu Rakouska 12. 3. 1938. Další věta: „Beneše potírat jeho vnitropolitickými odpůrci, např. Kramářem“, vymezuje jeho vznik do 26. 5. 1937, kdy Kramář ještě žil. Větu o Kramářovi V. Král nezveřejnil. Proč asi? A máme v ruce nezvratný důkaz, že Grundplanung O.A. nemohlo vzniknout, aniž by se nejednalo o podvrh - muselo by být zformulováno současně před 26. 5. 1937 a po 12. 3. 1938. A to nelze.

I historik musí uvažovat, než něco vypustí z úst.

pátek 13. září 2013

Politika ČSR proti národně socialistickému Německu


Tomáš Krystlík

Téma je to na disertační práci, takže pro účely blogspotu se omezme na jediný příklad a to na zákon č. 131/1936 Sb. z. a n. o obraně státu ze 13. 5. 1936. Jím se mělo především čelit vojenskému ohrožení republiky ze strany hitlerovského Německa, přičemž obzvláště pozoruhodné je, což čeští historici vesměs opomíjejí, že Německo v té době NEMĚLO úmysl Československo napadnout. To nastalo až 5. 11. 1937, více než rok později, kdy Hitler ve své první tajné řeči prohlásil, že ve vhodné mezinárodní konstelaci vystoupí proti ČSR vojensky.

Protiněmecké zaměření zákona však eskalovalo stávající národnostní konflikt i mezinárodní situaci a bylo jedním z důvodů, proč Velká Británie Československu odmítla v r. 1938 podporu a postavila se na stranu Hitlera. Zákon o obraně státu totiž zavedl v § 19 odst. 9 pojem státně nespolehlivé osoby, a to legislativně neobvyklým, demonstrativním a spekulativním výčtem: „Důvodem označení za osobu státně nespolehlivou nemůže býti nikdy příslušnost k určitému jazyku, náboženství nebo rase. Za státně nespolehlivé třeba pokládati zejména osoby, o kterých možno míti důvodně za to, že by zneužily svého postavení v duchu obraně státu nepříznivém, zvláště pak ty, které vyvíjely nebo vyvíjejí činnost, směřující proti státní svrchovanosti, samostatnosti, celistvosti, ústavní jednotnosti nebo demokraticko-republikánské státní formě a bezpečnosti Československé republiky anebo proti obraně státu, které k takové činnosti podněcují nebo jiné osoby svésti hledí, anebo takovou činnost vychvalují, schvalují nebo podporují, které byly příslušníky politické strany, jež byla po účinnosti tohoto zákona pro protistátní činnost úředně rozpuštěna, které mají podezřelé styky s jinými osobami státně nespolehlivými anebo s cizinou a p.“

Státně nespolehlivé osoby nesměly řídit podniky strategické důležitosti, jež byly stanoveny značně širokým výčtem, a nesměly dostávat důležité veřejné zakázky, přičemž zákon v § 19 odst. 6 stanovil, že „úřady nejsou povinny uvésti důvody pro své rozhodnutí, kterým označí držitele podniku důležitého pro obranu státu za osobu státně nespolehlivou", bylo tedy přípustné vydat rozhodnutí bez odůvodnění. Soudní přezkum rozhodnutí o státní nespolehlivosti byl vyloučen.

Významným ustanovením byl § 21 zákona, který upravoval postavení zaměstnanců strategicky významných podniků. V těchto podnicích nesměli být zaměstnávány osoby státně nespolehlivé a pokud již zaměstnány byly, musely být okamžitě propuštěny, protože se v zákoně uvádělo: „Právoplatné rozhodnutí, jímž byl zaměstnanec označen za osobu státně nespolehlivou, je dostatečným důvodem k rozvázání pracovního poměru s okamžitou účinností, bez zřetele na jiná ustanovení zákonná nebo smluvní.“

V praxi zákon umožňoval v pohraničním pásmu, kde žilo 85 % československých Němců, 95 % Maďarů a prakticky všichni Poláci, zabavovat nemovitosti včetně budov, vojsko rozhodovalo o stavbách, o užívání komunikací, veřejných objektů (i hájenek a loveckých chat), armáda rozhodovala i o udělování živnostenských licencí, o telekomunikacích atd. Prvorepublikovými zákony značně omezená samospráva obcí byla tímto zákonem de facto zlikvidována. V případě zabavování nemovitostí říšskoněmeckým státním příslušníkům a jejich propouštění z práce v českých podnicích pohrozila promptně německá vláda československé, že bude totéž aplikovat v poměru jedna ku jedné u československých státních příslušníků v Německu. Československá vláda se zalekla a téměř všechna již vynesená nařízení podle tohoto zákona vůči říšskoněmeckým osobám odvolala. Jakkoli nelze upřít oprávnění Československa zajistit v době ohrožení, které ze strany Německa tehdy neexistovalo, přiměřeně svou obranu, způsob, jakým to bylo v zákoně o obraně státu provedeno, v praxi plošnou diskriminací a rekriminací osob dle libovůle čs. úřadů, které stát zbavit práva se bránit pravomocným rozhodnutím okresních policejních ředitelství o státní nespolehlivosti, prokázalo již po tolikáté od založení republiky, že není právním a demokratickým státem. Protože Německo v květnu 1936 vůbec nehodlalo vojensky vystoupit proti Československu, teprve až od 5. 11. 1937, byl zákon o obraně státu jen prostředkem dalšího šikanování národnostních menšin, nebo projevem agresivní politiky ČSR vůči okolním státům, nebo obojím.

Hitler vyslovil poprvé svůj úmysl při vhodné mezinárodní situaci napadnout Československo ve své první z tajných řečí až 5. 11. 1937 (viz tzv. Hoßbachův plán v minulém blogspotu). Ani mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku neuvedl pro úmysl napadení ČSR starší datum. Jako důvod pro připojení Rakouska a přepadení ČSR udal Hitler získání životního prostoru a větší báze pro výrobu potravin pro zvětšující se počet německého lidu a ani slovem se nezmínil o sudetských Němcích a jejich osudu. Německý generální štáb pojal přepadení Československa do svých strategických plánů o další měsíc později, 7. 12. 1937, takto: „Válečným cílem operace Grün je vždy náhlé zabrání Čech a Moravy za současného řešení rakouské otázky ve smyslu jeho připojení k Německé říši“.

středa 4. září 2013

Falšování dějin spojenci




Tomáš Krystlík

Do moderních dějin téměř všech evropských států, hlavně do výkladu historie německého nacionálně socialistického státu je nutné zakalkulovat i spojeneckou cenzuru, kdy američtí, britští a francouzští historici po druhé světové válce vybrali do oficiálních svazků Aktů k německé zahraniční politice (Akten zur deutschen auswärtigen Politik, ADAP) pouze to, co pokládali za vhodné, takže některé dokumenty nebo pasáže v nich chybí.
Jako typický příklad poslouží Ribbentropův záznam z přijetí polského vyslance Józefa Lipského 26. 3. 1939 v Berlíně zveřejněný za pár měsíců, začátkem války v oficiální publikaci německého ministerstva zahraničí Dokumente zur Vorgeschichte des Krieges (Dokumenty k předválečným dějinám). Obsahuje větu: „Pan Lipski odvětil, že má nepříjemnou povinnost poukázat na to, že jakékoli další sledování těchto německých plánů, zvláště pokud jde o návrat Danzigu k Říši, značí válku s Polskem,“ která v poválečném vydání ADAP v redakci spojeneckých historiků chybí. Cui bono, je jasné, navíc je zřejmé, že žádný další dokument nemůže dokázat, že takový výrok polského vyslance v rozhovoru nepadl. Pochybnosti by vyvrátilo pouze zveřejnění originálu dotyčného memoranda německého ministra zahraničí z 26. 3. 1939. To se nestalo.
„Správný“, tedy spojenecký výklad německé historie byl do budoucnosti zajištěn článkem 7, odst. 1 předávací smlouvy (Überleitungsvertrag) z roku 1954, který zavazoval, že „německé soudy a úřady musí nakládat... se všemi rozsudky a rozhodnutími“ norimberských procesů „coby právoplatnými a právně účinnými ve všech ohledech“. K rozhodnutím norimberského soudu patří též „zjištění“ o průběhu událostí nacionálně socialistické politiky a vedoucích k druhé světové válce obsažená ve zdůvodněních rozsudků a záznamech procesů, přičemž rozsudky mohly být podle článku 19 a 20 statutu norimberského vojenského tribunálu vynášeny i bez předložení důkazů nebo dokonce i proti důkazům obhajoby. Povinnosti plynoucí z článku 7, odst. 1 předávací smlouvy byly znovu písemně potvrzeny německou stranou v září 1990 při podpisu 2 plus 4-smlouvy. Jinými slovy všechny německé školní učebnice dějepisu a úřední texty se musely a musí tímto ustanovením, těmito spojenci určenými „pravdami“ dodnes řídit.
Mechanismus, jak se spojenci upravené dokumenty s dopsanými nebo vynechanými pasážemi staly pomocí článku 7, odst. 1 předávací smlouvy z roku 1954 „nezpochybnitelnou pravdou“, demonstrujme na tzv. Hoßbachově protokolu. První z několika tajných Hitlerových řečí, kterou pronesl 5. 11. 1937 na konferenci nejvyšších velitelů třech branných složek Německa o vyzbrojování Německa a zásobování surovinami, kde měl zjevit své agresivní válečné cíle, zaznamenal v hlavních rysech, neboť nedovedl stenografovat a konference byla supertajná jen se šesti účastníky, Hitlerův adjutant z Wehrmachtu plukovník Friedrich Hoßbach a v rukopisném originálu předložil pak své memorandum vrchním velitelům, kteří je po přečtení vrátili do archivu. V norimberském procesu se ono memorandum ale objevilo ve strojopisu jako hlavní přitěžující indicie vůči obžalovaným představitelům složek německých branných sil dokazující, že jejich nejvyšší velení vědělo předem o Hitlerových válečných úmyslech. Hoßbach, ač byl ve spojeneckém zajetí, jako svědek předvolán nebyl, vypověděl však v zajateckém táboře po předložení strojopisného přepisu, že „in summa odpovídá jeho rukopisnému originálu“. Tedy vcelku, nikoliv v detailech. Hitlerův adjutant z Luftwaffe Nicolaus von Below v roce 1980 napsal, že strojopisná kopie předložená tribunálu byla delší než rukopisný originál. Hermann Göring u norimberského tribunálu v roce 1946 poukázal na skutečnost, že formulace v předloženém strojem psaném memorandu „neodpovídají stylu vyjadřování vůdce“. Velkoadmirál Erich Raeder zpochybnil podle Hitlerových řečnických obratů před soudem věrohodnost textu strojopisné kopie a žádal předložit Hoßbachův originální rukopisný pamětní záznam. Soud jeho požadavek zamítl a taktéž odmítl výslech Friedricha Hoßbacha soudem. Následkem onoho výše zmíněného článku předávací smlouvy převzatého do 2 plus 4-smlouvy z roku 1990 se s nejvyšší pravděpodobností spojenci upravená kopie, obsahující kromě pravdy i nepravdy a vynechávající některé Hitlerovy výroky, stala z moci úřední pravdou pravdoucí.
Německé dějiny po druhé světové válce spojenci dezinterpretovali mnohdy i přímo. K tajné řeči Hitlera z 22. 8. 1939 existovalo sedm záznamů, žádný těsnopisný a některé z nich podsouvaly Hitlerovi značně vulgární výroky. Hitler měl v něm generalitu seznámit s tím, že diplomatická vyjednání s Polskem jsou jen zástěrkou pro jeho dobytí Polska a že je jeho úmyslem napadnout Francii a Velkou Británii. První strojopisný záznam, než byl předložen norimberskému soudu, byl americkým žalobcem Sidney S. Aldermanem rozdán ještě před projednáváním tribunálem ve 250 kopiích žurnalistům. Jenže obsahoval tolik nehorázných tvrzení podsouvaných Hitlerovi, že byl tribunálem jako důkazní prostředek zamítnut: „Válečným cílem není jen dobytí určitých linií, nýbrž fyzické zničení nepřítele... Polsko bude zbaveno obyvatelstva a osídleno Němci... Obávám se jen, že Chamberlain nebo jiný sviňák přijde v posledním momentě s nějakými návrhy a změnami stanoviska. Poletí se schodů. Třebaže mu budu muset před očima fotografů nakopat do břicha... Zda tomu svět uvěří, je mi u prdele...“ Autor tohoto zápisu k tomu zaznamenal, že Hermann Göring pak po Hitlerově projevu vyskočil na stůl a divoce na něm tančil. (Göring ale, jak známo, patřil v nejvyšším německém nacionálně socialistickém vedení s Ernstem von Weizsäcker a Konstantinem von Neurath k nejvýznačnějším holubicím, chtěl zachovat mír.) Alderman označil rozdání kopií tohoto soudem neuznaného záznamu Hitlerovy řeči tisku jako technickou chybu, za nedopatření. Britové ale převzali tento záznam odmítnutý tribunálem a zařadili jej jako důkaz zločinnosti národně socialistického vedení Německa do svého oficiálního sborníku Documents on British Foreign Policy (Dokumenty britské zahraniční politiky). Odtud se lži rozšířily do světa. 
Soud pak sáhl po dalším zápisu oné Hitlerovy řeči, který by psán přibližně z jedné poloviny na jednom, pak na druhém stroji, papír neměl hlavičku, byl bez data pořízení, evidenčního čísla, označení stupně utajení, nebyl podepsán. Obhájce Raedera Walter Siemers dokázal, že první polovina tohoto zápisu byla psána na stejném papíru a na stejném psacím stroji jako soudem zavržený první záznam. Soud to ignoroval a záznam přitěžující nejvyššímu velení německých branných sil přiřadil k důkazům.
Další záznam oné Hitlerovy řeči pořídil generáladmirál Hermann Boehm. Ten byl obhájcem Raedera vyslechnut a učinil před ním místopřísežné prohlášení o pravdivosti jím uvedených skutečností, kde bod po bodu vyvrátil Hitlerovy výroky v prvním i druhém zápisu - že je nevyřkl nebo takovou formulaci nepoužil. Podle něj Hitler řekl, že kvůli popouzení Polska Velkou Británií proti Německu nebudou asi diplomatická vyjednávání o Danzigu a dopravním koridoru úspěšná, že pak je jeho cílem zničit polské vojenské síly, přičemž pravděpodobnost následné války s Francií a Velkou Británií není velká. Nic o zničení Polska včetně jeho obyvatelstva, ani o „sviňácích“ Hitler podle něj nepronesl. Zajímavá je i další věc. Záznam Boehmova výslechu společně s jeho místopřísežným prohlášením odevzdal Siemers tribunálu jako důkaz obhajoby, byl soudem zaregistrován pod označením „Raeder Nr. 129“ v denním protokolu norimberského tribunálu, ve vydaném doslovném záznamu z procesu chybí.

neděle 1. září 2013

Budou volby, ale k čemu?



Tomáš Krystlík

Od každých voleb se očekává jistá změna společenského klimatu, politiky a stylu vládnutí. Co z toho lze v Česku očekávat? Odpověď zní: nic! Ke změnám nedojde, obyvatelstvo země se bude dále brodit všude přítomnou korupcí, obklopeno rozkrádáním z obecního a státního majetku bez jakýchkoli zábran.

„Jak to, že k ničemu“, mohou se ptát optimisté, „vždyť stačí dosadit do parlamentu, vlády a do partají nezkorumpované lidi, kteří přivodí kýženou změnu.“ Odtažmo od toho, zda by se dalo dohromady tolik schopných čestných lidí ochotných nastoupit do vysoké politiky, je tato představa nereálná. Korupční vazby do české společnosti natolik penetrovaly, že oni čestní, povolaní do politiky budou za rok zkorumpováni a ti, kteří se nepodvolili, budou z ní vytlačeni. Má snad někdo jiný reálný odhad?

Zbývá jen otázka, co je tohoto stavu příčinou. Ať to rozebíráme z jakékoli strany, jsou to vady české společnosti, které jsou tak zakořeněné, zažrané Čechům pod kůží, že změnu je možné očekávat až za několik generací. Nejsou to chybné vzorce chování z doby komunismu, vše se odvíjí již od 19. století. Palackého doktrína z roku 1848, že české země patří výhradně česky mluvícím obyvatelům společně s aktivitami národních buditelů se promítla ještě před poslední třetinou 19. století do přesvědčení, že rakouský stát, kterého byly české země součástí, není jejich, že se jedná o vládu cizáků nad Čechy. Tedy, že je dovoleno takovému státu škodit, neuznávat jeho zákony a nakonec i ničit, zcizovat jeho majetek, což promítnuto do místních poměrů znamenalo majetek obecní. Málokomu docházelo, že si tím škodí také sami sobě, protože je to i jejich majetek. Za dvacet let první republiky se Češi se svým státem nestačili identifikovat a přestat s rozkrádáním (Viktor Dyk: „Kradu, kradeš, krade, kradem pod tím pražským hradem, na to je ta republika tatíčka Masaryka!“) a další režimy k nápravě neposkytovaly příliš příležitosti, spíše naopak. Se svým státem se tedy mohli naplno začít identifikovat až po roce 1990. Jenže, co se nestalo: zákony a předpisy se i nadále obcházejí, krade se ze státního, obecního. Kdo nevěří, ať se podívá na poměry na českých silnicích, kde se neustále uplatňuje neúcta k vlastnímu českému silničnímu zákonu. (Ono je to složitější, protože podle okolností se v českých řidičích snoubí vlastní neukázněnost a ignorace zákonných předpisů s jejich rigidním vyžadováním od druhých.)

Druhý faktor, který působí dodnes, je společenský status úřednictva z rakouského mocnářství zdeformovaný poměry v první republice. Úřednictvo mocnářství požívalo společenskou úctu - projevovalo se to i v květnatých titulech úředníků, které se přenášely i na jejich manželky a to i v meziválečné republice (např. „paní vrchní tajná ministerská radová“). Jenže rakouští úředníci v českých zemích, ač ovládali češtinu, byli většinou anacionalističtí a nový stát je po roce 1918 z jejich míst vytlačil. Vznikla velká potřeba nového úřednictva z řad jazykových Čechů. Avšak tolik Čechů s předepsaným vzděláním a praxí nebylo a tak se na místa začali dosazovat nevzdělanci. I velký přítel Čechů britský diplomat Bruce Lockhart, který se naučil perfektně česky, říkával, že „Češi jsou synové kočích a služek“. Nu, a podle toho to také vypadalo. Noví úředníci byli zákonitě náchylnější korupci a ke zdůrazňování svého společenského statutu než staří. Když se stačili jakž takž zapracovat a zvyknout si na své postavení, přišla první čistka za druhé republiky 1938-39. Německá okupační moc příliš do personálních záležitostí českého úřednictva nezasahovala, další čistka přišla v roce 1945, 1948, 1970, 1990. V ČR se nyní čistky v řadách úředníků konají v souladu s termíny voleb - nový přednosta úřadu (ministr) vyhází osazenstvo a dosadí si vlastní lidi, kteří většinou požadovanou činnost neumějí a ani se ji nestačí za legislativní periodu naučit. Jediné, co ovládají, je pocit nadřazenosti nad lidmi, kteří se k úřadu obrací. K tomu je úředník náchylný vždy, nezná-li dostatečně materii, o které má rozhodovat. Také čeští úředníci dosud nepochopili, že jsou v úřadě kvůli lidem a ne naopak.

Třetí faktor. Korupce ve státní správě není specialitou českého státu po roce 1993. Již za první republiky byla korupce na nejvyšší úrovni minimálně stejně rozšířena jako dnes, avšak na nízké úrovni, například dárky ošetřujícím lékařům, nebyla. Korupce na nízké úrovni je důsledek dlouholeté éry nedostatku - zde by se dala klást vina bolševickému režimu. Lobby bylo za první republiky hodně, stejně jako dnes: dřevařská (dopravní náklady z poslední slovenské železniční stanice byly poloviční než z první podkarpatskoruské o pár kilometrů dál), pícninová (pro armádní koně, takže důsledkem toho byla armáda byla nedostatečně pancéřovaná a motorizovaná), betonářská (pevnosti), lihová, cukrovarnická a podobně. Tajné finanční fondy Beneše a Masaryka se staraly i o vhodné řízení státu, stát se řídil i informacemi od rozsáhlé udavačské sítě Hradu a ministerstva zahraničí. Odpůrci Hradu byli umlčováni dokumenty z ukradeného říšského (vídeňského) policejního archivu (dva plné železniční vagony). Ten sice musela ČSR Rakousku vrátit, ale po vyhodnocení dokumentů a jejich překopírovaní.

Čtvrtý faktor: český sklon k represi a k pozitivnímu výkladu práva se vyvinuly za první republiky, kdy se hledalo, jak by Češi, coby menšina v mnohonárodnostním státě, co nejlépe mohli obejít mezinárodní smlouvu o ochraně menšin a využít vnitrostátní zákony proti národním minoritám. Úřady a pojišťovny dnes rozdávají penále na každém kroku, zdravotní pojišťovny zákeřně čekají, až penále dostoupí alespoň 150 % dlužného pojistného. Proč tak neučiní po druhé nebo třetí neuhrazené pojistné splátce bez penále? Stejně jim to vyhodí na stůl počítač. I za opožděné odevzdání přiznání daně ze mzdy následuje penále. V Německu se strhne jako penále za rok opožděného přiznání daně 4 % z částky, kterou má berní úřad vracet daňovému poplatníkovi, za další roky po dalších 4 %. Pozitivní výklad práva, tj. přesné lpění na liteře zákona odrazuje soudce od vynášení rozsudku podle práva zvykového, protože jejich rozsudky smete nadřízený soud s nevzdělanými soudci se stolu.

Něco se dá omezit zákony o financování politických stran a o kariérním postupu úředníků. Tzv. přílepky k zákonům by se daly zlikvidovat zákonným ustanovením, že když se v předloze zákona změní byť jediná čárka, vrací se zákon k přepracování navrhovateli. Jenže nevyřešena zůstane i nadále skutečnost, že Češi nedovedou psát zákony a produkují paskvily nebo naopak zákony šité určitým zájmovým skupinám na míru. Na změnu čeká i mizerně napsaná ústava českého státu. V žádném případě se nesmí volební systém do parlamentu změnit z poměrného na většinový, protože v českých poměrech kvůli mentalitě Čechů velmi hrozí totalitní forma státu.

Takže, ať dopadnou parlamentní volby jakkoliv, nic podstatného se nezmění. Že si Češi dokáží vládnout, se dá očekávat minimálně až za dvě tři generace. Pokud vůbec.