čtvrtek 31. října 2013

První díl seriálu ČT České století: Veliké bourání (1918) je lživý blábol



Tomáš Krystlík

 

I když člověk uznává pojem licentia poetica, nelze hrané dějiny natáčet tak křiklavě vylhaným způsobem. Ze slušnosti jsem vydržel se na první díl dívat 12 minut. Hned po titulcích začaly běžet výmysly českých dějepisců o české historii v plné síle. Masaryk by se nikdy tak pejorativně nevyjádřil o Šmeralovi jako v prvním dílu seriálu a s Benešem se sblížil podle vlastních slov až v exilu, takže ho nemohl ještě v Praze protežovat. À propos, termín „exilové kolonie“ při poradě s TGM před jeho odjezdem do Itálie je zcela scestný. Kdo vymyslel takovou sračku? Exulanti jsou přece lidé, kteří prchli před státní mocí do ciziny z politických důvodů, aby se vrátili do vlasti při první vhodné příležitosti a to Češi a Slováci v zahraničí na začátku války v žádném případě nebyli! Odešli z vlasti natrvalo.

 

Tedy hned první díl seriálu ČT je nebetyčná pitomost hodící se pouze pro čecháčky věřící, jak je jejich národ skvělý. Tedy bohužel pro naprostou většinu obyvatel Česka.

 

 

 

Doplňuji (02. 11. 2013): Mezi 56:10 a 64:10 krásně Lloyd George sjíždí Masaryka za jeho bludy (www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10362011008-ceske-stoleti/).


pondělí 28. října 2013

74 let poté se ještě lže



Tomáš Krystlík

V podrobné monografii letos vydané líčí Jan Benda stěhování z pohraničí českých zemí v období 1938-1939. Již jen podle jím na začátku knihy vzdaného holdu vylhané a desinterpretační publikaci Rozumět dějinám je jasné, kudy se jeho kniha bude ubírat.

Popisuje výsledky komunálních voleb v německy mluvících sídelních oblastech na přelomu května a června 1938 - drtivé vítězství Sudetoněmecké strany (cca 90 % hlasů) následované druhým místem sudetoněmecké sociální demokracie. Jako typický oficiózní český historik zatajuje Benda čtenářstvu logický důsledek voleb, totiž, že když žádná z tehdejších dvou vítězných sudetoněmeckých stran neměla v programu odtržení od ČSR, že volby byly de facto plebiscitem Němců českých zemí o jejich setrvání v ČSR. Tato interpretace má zcela zásadní význam a Benda jejím neuvedením desinterpretuje české dějiny.

Benda se v souladu se zaměřením své práce pokouší stanovit, kolik Čechů z německých sídelních oblastí odešlo do vnitrozemí. V odhadech některých jiných českých historiků zůstává osud cca 200 000 Čechů neobjasněn - podle německého sčítání lidu v odstoupených územích v roce 1939 tam nebyli, v seznamech přestěhovalců do vnitrozemí se také nenalézali - což se vysvětluje tím, že přeložení úředníci a státní zaměstnanci nebyli započítáváni mezi přesídlence, pokud byli zařazeni na stejné (a stejně placené) služební místo v původním resortu. U Bendy je podivuhodné, že se ve své knize pečlivě vyhýbá vysvětlení, že mnohé Čechy nelze ve statistikách dohledat, protože si změnili národnost na německou (v polském záboru na slezskou nebo polskou). Čechům v odstoupených územích Německu, pokud se tam narodili přes rokem 1910 a k 10. 10. 1938 tam měli bydliště, jejich dětem a vnukům a jejich manželkám, bylo automaticky přiděleno německé občanství bez ohledu na národnost, pokud se nejednalo o židy podle norimberských zákonů. Vdané ženy nabývaly zásadně státní příslušnost manžela. Odhadem asi 100 000 Čechů v Říšské župě Sudety, kteří neobdrželi německou státní příslušnost a chtěli ji mít, si změnilo českou národnost na německou. I v protektorátu stoupal počet poněmčených, což lze vysledovat z růstu počtu osob německé státní příslušnosti, přiliv říšských Němců do země byl zanedbatelný: k 1. 3. 1940 bylo v protektorátu na 189 000 osob německé národnosti a k 1. 10. 1940 245 000. Benda tedy zatajuje fakta.

Jan Benda podsunuje čtenářům údaje o násilí na českém obyvatelstvu z týdenních situačních zpráv vyžadovaných počínaje listopadem 1938 zpětně od 1. 10. 1938, které měli přednostové československých okresních úřadů zejména podél nových hranic, v dobové terminologii podél demarkační linie, podávat nadřízeným úřadům. Měly se sledovat tyto věci: charakteristiky nálad obyvatelstva jak ve vnitrozemí, tak v odstoupených územích, vztahy obyvatel k civilním a vojenským úřadům, vzájemný poměr jednotlivých národností, situace ve školství a hospodářství, zásobování, chování německých úřadů, členů Frewilliger Schutzdienst (FS), zásahy do vlastnických práv v odstoupených územích Německu. Zprávy měly sloužit pro tisk a rozhlas k lepší informovanosti veřejnosti a lepšímu „čelení cizí propagandě“. Úřady se upozorňovaly, že zprávy mají být pravdivé a všestranně prověřené a ne „jen domněnky a neprověřené úsudky“. Podávání situačních zpráv bylo ukončeno v březnu 1939. Benda ve své knize zahrnuje čtenáře na vícero stránkách citacemi z těchto situačních zpráv o násilí na Češích v odstoupených územích po mnichovské konferenci, aniž ho důrazně upozorní, že československé okresní úřady podél nových hranic neměly možnost si ověřovat pravdivost jimi zachycených zpráv o násilí v odstoupených územích a vysídlování Čechů, a tedy jejich vypovídací hodnota je pochybná a velmi nízká. To, co činí Benda, je podlý propagandistický trik - cituje z dokumentů, o kterých musí s jistotou vědět, že jsou nekorektní, aniž na tuto skutečnost čtenáře upozorní a pro sebe vyvodí důsledky. Značně nečestné.

V této souvislosti je velmi nápadné, že násilí na českém obyvatelstvu v odstoupených územích se vůbec nepromítlo do důvodů odchodu přestěhovalců (přistěhovalců, uprchlíků) registrovaných Ústavem pro péči o uprchlíky, do jejich výpovědí, jak je velmi podrobně zaznamenal Jaroslav Šíma. Dotázaní přestěhovalci české národnosti uváděli jako popud k opuštění bydliště „skutečné potíže politické (11,92 %), hospodářské (16,41 %), kulturní (1,26 %)“, celkem 29,59 %, „obavy před potížemi politickými (19,56 %), hospodářskými (17,33 %), kulturními (2,40 %)“, celkem 39,30 %, „touhu žít mezi občany české národnosti a ideové důvody“ (11,82 %), „touhu žít v ČSR“ (7,21 %), „jiné důvody“ (8,37 %), „důvod neuvedli nebo uvedli nedostatečně“ (3,71 %). Násilí ze strany místního obyvatelstva jako příčina odchodu se ve výčtu nevyskytuje. Velmi podrobně píšící autor Jaroslav Šíma uvádí ve svém poválečném díle z roku 1945 jako pronásledování ze strany Němců pouze (!) následující: „22. září jsem byl zatčen, vyslýchán v Drážďanech, pak propuštěn.“ „Vypovězen, byl jsem členem SOS“. „Byl jsem pronásledován, že jsem pracoval v národních otázkách“. „Byl jsem ohrožován na životě a byla mně vytlučena všechna okna mého bytu.“ „Byl jsem funkcionář Sokola, skrýval jsem se, neboť jsme byli zatýkáni, pak jsem utekl“.

Proč situační zprávy uvádějí četné případy násilí, nuceného vystěhování Čechů, a uprchlíci v dotaznících Ústavu pro péči pro uprchlíky je neuvedli, Benda nevysvětluje a zcela opomíjí. Solidní dějepisec by čtenáře v této souvislosti upozornil, že symptomem prchání (terminus technicus „uprchlíci z odstoupených oblastí“) byla podle tehdejšího úzu zbabělost, jejím protikladem hrdinné bránění českého živlu a jeho pozic ve zněmčených územích. Když migrace do vnitrozemí byla neoddiskutovatelným faktem, tak musely být důvody vystěhování se, tedy i násilí na Češích, prezentovány coby velmi drastické, aby nikomu nepřišlo na mysl, že Češi by mohli být někdy zbabělí. Hlouposti imprimované do českých myslí národnímu buditeli a dějepisci přinesly tak své pozdní ovoce. Je jasné, že situační zprávy o vyhánění Čechů z pohraničí a o násilí na nich musely být vlivem okresních úřadů i výpovědí uprchlíků všechno jiné než pravdivé a objektivní. Příkladů násilí vybraných jím ze situačních zpráv okresních úřadů při tzv. demarkační hranici na 19 stranách Bendovy knihy je přehršel: na jižní Moravě byli tři Češi-civilové ubiti, v Šatově byla česká učitelka a poštovní posel zbiti železnými tyčemi, v Nových Mlýnech u Hustopečí mučili rodinu českého mlynáře, v Želechovicích u Šumperka znásilnili dvě Češky atd. atp.

Benda sice koriguje uváděné nereálně vysoké počty oficiálně i neoficiálně vyhnaných Čechů z územích odstoupených Německu a omezuje je na 600 až 800 osob, ale zamlčuje skutečnost, že svůj odhad opírá o naprosto nespolehlivé situační zprávy. To podtrhuje i skutečnost, že kdyby jediného Čecha nad oficiálně známých 41 osob německé úřady donutily nebo jej požádaly o vystěhování se, tak by se jejich písemné rozhodnutí o tom objevilo ve všech poválečných historických pracích hovořících o vyhánění českého obyvatelstva ze Sudet, zmínil by se o tom i velmi podrobně píšící Jaroslav Šíma. O kus dál podává Benda mimoděk markantní důkaz nehodnověrnosti situačních zpráv, cituje zprávu okresního úřadu z Českých Budějovic z října 1938, uvádějící, že z Prachatic (v německém záboru) byli německými úřady vypovězeni s lhůtou 24 hodin 32 Češi se zdůvodněním, že z Českých Budějovic (v ČSR) jsou vypovídáni Němci. Čs. ministerstvo vnitra v tomto případě zcela výjimečně nařídilo vyšetřování a zjistilo, že německé úřady Čechy z Prachatic nevyhošťovaly a nevyhostily.

Pan Benda se domnívá, což vyplývá z textu jeho knihy, že nucená správa (Treuhand) uvalená na podniky českých majitelů v pohraničí znamenala přechod majetku z českých do německých rukou. To může napsat jen hlupák - při nucené správě se majetkové poměry nemění, protože pak by to nebyla nucená správa. Aby potvrdil, že se v této oblasti nevyzná, překládá z němčiny nucené správce (Treuhänder) jako „správce věrné ruky“. Exkurs do arizace a vyvlastňování nemovitého majetku je v jeho díle chabý, chybí zdůraznění, že se Čechům vyvlastňovaly pouze polnosti a statky jim přidělené v nápadně nespravedlivé pozemkové reformě po první světové válce a k tomu jen zčásti. Benda také neuvádí, že se o svůj majetek měli možnost čeští majitelé starat dočasnou svou přítomností - dostávali k tomu propustky z protektorátu do říše. Nestarali-li se o své majetky, byli dosazeni nucení správci, kteří výnosy z majetků, pokud se nejednalo o arizovaný majetek, zasílali majitelům do protektorátu až do konce války. Další Bendova lež.

Dalo by se dál pokračovat, ale recenze Bendova díla by zbytečně nabývala na délce. Kdo by to četl. Ukázali jsme, kde se Jan Benda zásadně proviňuje proti pravdě, na což běžný čtenář v podstatě nemůže přijít. Odtažmo od těchto výhrad je kniha velmi podrobná. Pro všechny, kteří jsou s migrací 1938-1939 detailně, zdůrazňuji detailně seznámeni, což je naprosté minimum lidí, je Bendova kniha přínosem co do informativnosti obsahu, pro ostatní je pro své propagandistické zaměření nedoporučeníhodná.

Benda, Jan: Útěky a vyhánění z pohraniční českých zemí 1938-1939. Karolinum, Praha 2013, stran 544, 420 Kč

středa 23. října 2013

Nikdo nechce diskutovat, všichni mají strach

Tomáš Krystlík

Po Václavu Vlkovi sen., který odmítl se se mnou bavit o německo-českých dějinných peripetiích v TV-diskusi
tête-à-tête tím, že na výzvy i urgence producenta Debatního klubu vůbec, coby velmi statečný člověk, nereagoval, se s obdobnými roztrhl doslova pytel. Vyzváni k debatě na podobné téma s panem Tomášem Pecinou  byli Miloš Zeman, Jan Zahradil, Jana Bobošíková, Jaroslav Čvančara (historik a zaměstnanec ÚSTR), Václav Henych (šéf odboru MV ČR), aby i oni předstírali, že neexistují. Český svaz bojovníků za svobodu debatu odmítl, ale přihlásil se do ní její místopředseda Emil Kulfánek jako soukromá osoba. Když si začali s panem Pecinou ujasňovat konkrétní témata k diskusi, ztratil „bojovník“ Kulfánek odvahu a odřekl. Novinář Jiří X. Doležal, místo aby čelil panu Pavlu Kamasovi, o kterém  v Reflexu "statečně" napsal článek s mnoha lžemi, účast v debatě odřekl.

Včera se po téměř týdenním mlčení pochlapil šéf Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a odepsal mi k této výzvě:

Od: Krystlik <tkrystlik@gmail.com>
Datum: 16. 10. 2013
Předmět: Vyzva

Vážený pane Prokope,

předávám Vám následující text s prosbou o vyslání někoho do debaty.

S pozdravem


Tomáš Krystlík



Nedaří se nám získat do TV-debat o česko-německých, potažmo o česko-sudetoněmeckých vztazích vhodné debatéry(-ky), kteří(-é) mají blízko k české oficiální interpretaci dějin 20. století. Vyzýváme všechny zájemce o účast v debatě s takovou tematikou, aby se nám hlásili e-mailem nebo telefonicky.

http://debatniklub.webnode.cz
kolektif@seznam.cz
603 763 714

---

----- Original Message -----
From: Jiri.Prokop40@seznam.cz
To: Krystlik
Sent: Tuesday, October 22, 2013 1:15 PM
Subject: Re: Vyzva

Vážený pane Krystlíku,
nijak se nedivím, že se Vám nedaří získat někoho do zamýšlených debat o česko-sudetoněmeckých vztazích. Většina lidí žije úplně jinými problémy a diskuse na témata česko-sudetoněmecká jsou dávno definitivně ukončena. Už se nikdy neobjeví žádný nový Franta Neubauer s výkřiky "společně jsme byli vyhnáni, společně se vrátíme" a ani pan Posselt už nebude křičet, že "Vertreibung ist Voelkermord", protože už mu rozumní Němci na konferenci v Brně vysvětlili, že je to blbost. Řadu věcí už definitivně ukončila česko-německá deklarace, kde, jak víte, se obě strany zavazují, že budou respektovat právní řád druhé strany a nebudou své vztahy zatěžovat otázkami pocházejícími z minulosti. Takže ani já nemám v úmyslu podílet se na novém otevírání diskuse dávno definitivně uzavřené. Doufám, že se Vám v tom nebude dařit ani nadále.
S pozdravem  Ing.Jiří Prokop

---


"Skvělá a přiléhavá" námitka pana Prokopa obzvláště vynikne, podíváme-li se, čím tento obskurní spolek plní v souladu se zmiňovanou deklarací svou website http://kruh1938.blogspot.cz/. 


Je nepochybné, že by kruhy oslavující hrdinské činy českého protinacistického odboje, případně lkají nad zradou Němců českých zemí, nacistickým okupačním terorem a odchodem Čechů z cizojazyčných oblastí státu, kde se po dvě desetiletí chovali jako kolonisté, byly nejraději, kdyby byly jejich polopravdy a lži uznány za axiomata a jako taková odložena prakticky mimo okruh vnímání českého obyvatelstva s výjimkou občasného připomenutí během „slavných“ výročí. Poslední volba prezidenta republiky prokázala, že sudetoněmecko-česká otázka je stále živá a stala se oním převažujícím závažíčkem na vahách, rozhodla o výsledku voleb. Nutno si též uvědomit, že se nejednalo o volbu prezidenta kuželkářského klubu nebo spolku přátel žehu v Malé při Velké, nýbrž o volbu nejvyšší hlavy státu vyhnavšího vlastní obyvatelstvo, přesněji hlavu jeho nástupnického státního útvaru. Je nepochybné, že vztah česko-sudetoněmecký není ani po šesti desetiletích v ČR uspokojivě objasněn a dořešen a to navzdory proklamaci pana Jiřího Prokopa, že za vším udělala definitivní tečku česko-německá deklarace z roku 1997. Nechceme-li, aby na nás tento problém stále, v tu nejméně vhodnou chvíli vyskakoval jako čertík z krabičky, je nutné kousnout do kyselého jablka a vztah k Němcům českých zemí a věcem s nimi spojeným podrobit diskursu, co nejširší veřejné diskusi, abychom o něj nezakopávali při prezidentských volbách a jiných celostátních událostech.

Kdo má odvahu, vzhůru do televizních debat - spojení k producentu Debatního klubu je uvedeno výše.

neděle 20. října 2013

Nedůstojné žonglování s počty lidických obětí



Tomáš Krystlík

Srovnáním počtů obětí exekuce v Lidicích lze nalézt rozpory v jednotlivých jazykových verzích Wikipedie.

„Celkem jich na tomto místě bylo povražděno 173. Nejstaršímu bylo 84, nejmladšímu 14 let. Všechny domy včetně školy, kostela a fary byly polity benzínem a podpáleny... Dne 16. června 1942 bylo na střelnici v Praze-Kobylisích popraveno dalších 26 lidických obyvatel: sedm žen a osm mužů z rodin Horáků a Stříbrných, uvězněných již dříve, dále devět dospělých mužů, kteří byli osudné noci mimo Lidice (sedm v práci, jeden v nemocnici a jeden se několik dní skrýval v lesích) a dva chlapci, u kterých bylo při evidenci dětí dodatečně zjištěno, že již překročili 15 let věku. Na Kladně byly lidické děti po tři dny zkoumány, nakolik jsou z „rasového hlediska“ vhodné k „převýchově“. Tři byly vybrány hned na Kladně, dalších sedm dětí mladších jednoho roku bylo předáno německému sirotčinci v Praze-Krči, ostatních 88 bylo převezeno do Lodže... kde z nich bylo k poněmčení určeno dalších 7. Zbývajících 81 dětí bylo 2. července 1942 převezeno do nedalekého vyhlazovacího tábora Chełmno (německy Kulmhof) a tam, pravděpodobně ještě téhož dne, usmrceno výfukovými plyny ve speciálním vyhlazovacím automobilu. Dodatečně bylo na smrt do Chełmna posláno ještě jedno ze tří dětí vybraných k poněmčení hned na začátku. Po válce se přeživší děti s vynaložením velkého úsilí podařilo v německých rodinách a ústavech vypátrat a navrátit jejich příbuzným, bylo jich však pouze 17. Sto osmdesát čtyři lidické ženy, které byly 12. června 1942 odtrženy od svých dětí, byly (vyjma několika těhotných, ponechaných dočasně v Praze) převezeny do koncentračního tábora Ravensbrück. Dvanáct dalších bylo do Ravensbrücku posláno dodatečně v následujících měsících. Třiapadesát lidických žen v koncentračních táborech a na pochodech smrti zahynulo. Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel (192 mužů, 60 žen a 88 dětí).“ (http://cs.wikipedia.org/wiki/Vyhlazen%C3%AD_Lidic)

„Alle 172 Männer, die älter als 15 Jahre waren, wurden in den Hof der Familie Horák gebracht, wo sie tags darauf erschossen wurden. Die Erschießungen wurden, so der Historiker Stefan Klemp, in erster Linie von Angehörigen der Schutzpolizei vorgenommen. Weitere neun Männer, die auswärts in der Nachtschicht in einem Kohlebergwerk arbeiteten, und sieben schwangere Frauen wurden nach Prag gebracht. Die Männer wurden dort erschossen, während die Frauen ihre Kinder gebären konnten. Die verbleibenden 195 Frauen wurden in das Konzentrationslager Ravensbrück deportiert, wo 52 von ihnen ermordet wurden. Nachdem die sieben Schwangeren entbunden hatten, wurden sie von ihren Kindern getrennt und ebenfalls nach Ravensbrück deportiert...Die 98 Kinder des Dorfes wurden in das Lager der „Umwandererzentrale Litzmannstadt“ in der Gneisenaustraße 41 in Litzmannstadt deportiert und nach rassischen Kriterien ausgesondert. Dreizehn dieser Kinder wurden zur Germanisierung in ein Lebensborn-Heim gebracht. Die anderen Kinder wurden zusammen mit elf Kindern aus Ležáky ins Vernichtungslager Kulmhof deportiert und dort vergast. Die dreizehn Kinder, die zwecks „Germanisierung“ ausgesondert worden waren, wurden nach dem Zweiten Weltkrieg in Bayern wieder aufgefunden, ebenso sechs von den sieben, die nach dem 10. Juni 1942 geboren wurden; das siebte war verstorben.“ (http://de.wikipedia.org/wiki/Lidice)

Český text Wikipedie tvrdí něco jiného než německý, byť existují jisté styčné body. Podle českého textu mělo zůstat naživu 16 lidických dětí, aby po válce bylo vypátráno a vráceno 17 lidických dětí. Podivné. Německý text tvrdí zase naprosto rezolutně, že v KZ Kulmhof zahynuly všechny tam dopravené lidické děti, což je zajímavé z linguistického hlediska. Rodilý německý mluvčí nikdy nezapomene použít u převzatých údajů, citací něčeho, co napsal, řekl někdo jiný, tzv. konjunktiv cizího mínění, Konjunktiv I. Ten ale v německém textu chybí. Z toho se dá usoudit, že německy píšící Wiki-autor neznal pořádně německy. Kdo to asi mohl být podle zásady cui bono?

Oba výše uvedené texty se od sebe liší též počtem zahynulých žen v KZ Ravensbrück (53 versus 52), nejnižším věkem zastřelených (14 versus 15 let), počtem nalezených dětí (17 versus 19) a tím, zda se k lidické exekuci má připočítávat i 15 předtím zatčených obyvatelů Lidic, později popravených, mezi nimi i 7 žen, protože pravidlo lidické exekuce bylo ženy ušetřit.

„On 10 June 1942, all 173 men over 16 years of age from the village were executed. Another 11 men who were not in the village were arrested and executed soon afterwards along with several others already under arrest. Several hundred women and over 100 children were deported to concentration camps; a few children considered racially suitable for Germanisation were handed over to SS families and the rest were sent to the Chełmno extermination camp where they were gassed to death. After the war ended, only 153 women and 17 children returned.“ (http://en.wikipedia.org/wiki/Lidice)

Zde už se tvrdí, že do koncentráků byla zavlečena více než stovka lidických dětí a několik set žen.

„Les 184 hommes âgés de plus de 16 ans qui y habitaient et une partie des femmes sont fusillés. Les femmes sont déportées à Ravensbrück d'où une bonne partie d'entre elles reviendront. Quant aux 105 enfants du village, leur sort fut différent. Ainsi une dizaine d'entre eux possédant le type physique correspondant aux critères de la « race aryenne» suivant les théories nazies sont placés dans des familles allemandes pour être rééduqués, au travers du Lebensborn. Les autres furent d'abord déportés à Lodz, puis envoyés au camp d´extermination de Chelmno, où ils périrent dans les camions à gaz. Seuls 17 enfants ont survécu.“ (http://fr.wikipedia.org/wiki/Lidice)

Ve francouzském textu Wikipedie se nám počet zastřelených umístil někam uprostřed mezi krajní údaje a počet dětí z Lidic vzrostl na 105.

Srovnejme texty z Wikipedie ještě se zdrojem nanejvýš povolaným, s oficiálními stránkami Památníku Lidice.

„Ráno 10.6.1942 byly Lidice obklíčeny. Celkem 173 mužů starších 15 let bylo shromážděno v zahradě Horákova statku, kde byli muži postupně popraveni a pohřbeni v hromadném hrobě. Ženy byly i s dětmi odvezeny do Kladna a o 3 dny později byly matky a děti odděleny. Němci převezli celkem 203 lidických žen do koncentračního tábora Ravensbrück, odkud se jich v roce 1945 vrátilo 143. Jejich 88 dětí, které nebyly určeny k převýchově v rodinách SS v Říši, bylo odvezeno a následně zavražděno v plynových autech v Chelmnu. Z dětí zavlečených do Říše se po válce podařilo najít pouze 9. Několik nejmenších dětí přežilo válku v německém dětském domově v dnešní Thomayerově nemocnici v Praze. Celkem se do Lidic vrátilo 17 dětí.“ (www.kr-stredocesky.cz/portal/odbory/volny-cas/historie/verejne-pristupne-pamatky/pamatnik-lidice.htm)

Ve všech čtyřech jazykových verzích Wikipedie a v oficiální verzi Památníku Lidice se liší věk, od kterého se popravovalo (14-16 let), počty popravených (172-199), celkový počet dětí (98-105, podle anglické Wikipedie možná více), žen (196-203, podle anglické Wikipedie několik stovek), počty později v KZ zahynuvších žen (52-60), počty nalezených a vrátivších se dětí (17-19). Z textu v české Wikipedii plyne, že k převýchově bylo určeno jen 16 dětí, ostatní že byly zplynovány, aby se o pár řádků dál tvrdilo, že po válce se jich vrátilo do Lidic 17!

To vše je značně nedůstojné pro událost, které Češi připisují takový význam a připomínají ji při každé vhodné i nevhodné příležitosti, když ani po 71 letech nedokázali zjistit přesný počet obětí. Ano, někdy to přesně stanovit nejde, ale proč v žádném z uvedených textů nejsou uvedeny intervaly kolísání počtu zastřelených a uhynulých osob podle výsledků různých historických bádání? Též se neuvádí, že smrt lidických dětí v KZ Kulmhof není spolehlivě doložena. Nebyly přece jen, jak Němci zamýšleli, svěřeny do výchovy jiným německým rodinám, než rodinám příslušníků SS, aby po válce nebyly vypátrány?

čtvrtek 17. října 2013

Proč Češi byli tak krutí při vyhánění Němců?

Tomáš Krystlík

Dedikováno Janu Borisu Uhlířovi, Jaroslavu Čvančarovi a dalším pochybným znalcům.

Tuto otázku jsem dostal vícekrát, naposledy před pár dny. Pomiňme skutečnost, že se Češi od roku 1848 snažili zbavit Němců českých zemí, byť to částečně s problémem souvisí, protože Češi o to usilovali téměř století, než se jim to podařilo, a vědomí si promarněných příležitostí stupňuje negativní ressentiments k druhému zemskému národu.

Zdůvodnění poválečných krutostí páchaných Čechy na vyháněných Němcích českých zemí se dá shrnout do tvrzení, že se Češi mstili za své údajné i skutečné národní ponížení, za příkoří způsobená jim Němci, v českých představách trvající staletí, počínajíce bitvou na Bílé hoře. Slováci měli ke svým karpatským Němcům neutrálnější vztah a klidně by si je ponechali. Vyhnáním německého obyvatelstva se Češi také zbavili nenáviděného vzoru, jakéhosi etalonu, se kterým česká společnost svou civilizační, kulturní a ekonomickou vyspělost minimálně po sto let neustále porovnávala, ale nikdy zcela nedosáhla. Současně se Češi dostali k sudetoněmeckému majetku, který kolosálním způsobem z větší části během dvou let rozkradli.

Nikdo z českých historiků se nepokusil vysvětlit, proč Belgie, Dánsko, Francie, Itálie a Rumunsko po druhé světové válce své německé menšiny nevyháněly. Z Nizozemska bylo vysídleno jen 3691 Němců převážně těch, kteří se přistěhovali převážně za války, z celkového počtu 120 až 170 tisíc v zemi. Maďarsko odsunulo asi jen čtvrtinu svých podunajských Švábů většinou civilizovaným způsobem kvůli tomu, že potřebovali pracovní místa pro Maďary vracející se do Maďarska z opět ztraceného Sedmihradska a ze Slovenska. Polsko a Jugoslávie německé obyvatelstvo vyhnaly, přičemž německé menšiny opustily polská území většinou před Rudou armádou společně s ustupujícím Wehrmachtem a na jeho příkaz. K Němcům z územích připadlých po válce Polsku nepřistupovali Poláci s takovou krutostí jako Češi, obdobně to platilo o Jugoslávcích ve vztahu k vlastním Němcům.

Vše začalo v 30. létech 19. století tím, že Josef Jungmann schválně opomněl ve svém několikadílném slovníku německo-českém přeložit slovo Böhme - čeština dodnes mezi tímto pojmem a Tscheche nerozlišuje. Z historického Königreich Böhmen, podle názvu státního útvaru pro veškeré obyvatele českých zemí bez ohledu na jazyk, se stalo Království české, na které měl, podle názoru vyjádřeného Františkem Palackým v roce 1848, nárok pouze český národ definovaný jazykově. Němci českých zemí se tím v okamžiku stali pouze přistěhovalci ve vlastní zemi.

Barbara Pankel, později Božena Němcová v roce 1850 napsala, že „Němci by měli být vyhnáni za hranice, aby se nemohli obohacovat na úkor Čechů“, což byl jeden z prvních požadavků na vyhnání Němců českých zemí. Jaroslav Vrchlický, vydal v r. 1879 sbírku Mythy, kde oslovuje svatého Prokopa, podle legendy prvního němcobijce: „Prokope, kde práce Tvoje? Vyhnals ďábly, vyžeň Němce!... Já vyženu mnichy z chrámu, ty je vyžeň z české země!“ Viktor Dyk v Pohádkách z naší vesnice vyslovil v roce 1908 větu, která se stala heslem českých nacionalistů: „Vím, v mezích dneška nelze věčně žíti, svůj chránit kout. Vím, úkol nás je Čechy počeštiti, anebo zahynout."

Po první světové válce trvali Češi na územním rozsahu Království českého, tedy včetně německých sídelních území, ale současně se chtěli německy hovořících zbavit. Majetek ale měli Čechům zanechat. Vysídlit je se tehdy pro odpor Britů a Američanů na pařížské mírové konferenci nepodařilo. Zcela explicitně se vyhnání německy mluvícího obyvatelstva z ČSR objevuje v tzv. pátém plánu Edvarda Beneše z 15. 9. 1938, s nímž tajně vysílá ministra Jaromíra Nečase do Paříže, aby zde zjistil pro něj podporu. Podle tohoto plánu by Československo odstoupilo Německu území, písemné instrukce Beneše Nečasovi hovořily o 4000-6000 km2, s podmínkou, že Německo přijme dohromady 1,5 až 2 miliony Němců českých zemí. Jelikož v odstupovaném území in spe tolik Němců nežilo, vyplývá z toho, že zbytek by se donutil k vystěhování z území neodstupovaných. Maďarsku by se odstoupilo též území, ale bez sestěhovávání maďarského obyvatelstva. Beneš si představoval, když s ním bude Francie souhlasit, že s Velkou Británií jeho plán Německu vnutí. Za války byl domácí odboj v protektorátu co se týká vyhnání a vybíjení československých Němců vždy radikálnější než Edvard Beneš sám, kterému dokonce pohrozil, že nebude-li akceptovat vyhnání všech Němců bez rozdílu, nemusí se po válce vracet a tím méně zasednout na prezidentský stolec.

Než se začneme zaobírat příčinami české krutosti při vyhánění Němců po druhé světové válce připomeňme, že tzv. divoký odsun od konce války do konce roku 1945, který byl vydáván československou vládou a historiky po dlouhá desetiletí jako projev nespoutaného hněvu českého obyvatelstva coby reakce na německý protektorátní teror, byl podle nedávných historických prací zcela řízen československou vládou, armádou, policií, MNO, MV, československými úřady a vysídlenci směřováni do sovětských okupačních zón i v době, kdy to velmoci na konferenci v Postupimi zakázaly - od srpna až do konce roku 1945. Američané na území jimi obsazeném divoký odsun coby nelidské vyhánění nepřipustili. Československo postavilo v Postupimi Velkou Británii a USA - se Stalinem byl Beneš dohodnut již od roku 1943 - před hotovou věc: statisíce osob byly v srpnu 1945 již vyhnány, rodiny roztrženy.

Češi si v roce 1938 vůbec nepřipouštěli, ukolíbáni optimistickými tvrzeními československého tisku a spojeneckými smlouvami s Francií a SSSR, možnost změny hranic státu. Nikdo je řádně neseznámil s důsledky arbitrážní smlouvy s Německem o řešení sporných otázek mezi oběma zeměmi z Locarna z roku 1925 a to i otázek týkajících se společných hranic. Též jim nikdo nezdůraznil, že podle článku 19 prvního dílu versailleské smlouvy (též saintgermainské a trianonské) se členové Společnosti národů mohou čas od času vyzvat, „aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohrozit světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, v roce 1938 kvůli soužití národností ve československém státě vinou Čechů mír ohrožovalo. Na to z běžných Čechů nebyl nikdo připraven. O to bylo zklamání hlubší a realita trpčí. Místo, aby příčiny rozpadu státu hledali Češi u sebe, připsali je zcela vybájené zradě svých spojenců - Francie a Velké Británie.

Komunální volby v německých sídelních oblastech na přelomu května a června 1938 jasně potvrdily, že přes 90 % Sudetoněmců si přeje autonomii a ne připojení k říši, protože volebním programem vítězné Sudetoněmecké strany byly tzv. karlovarské požadavky, kde o secesi není ani náznak. Češi si ale vytvořili mýtus, že československou republiku rozbili svým Heim ins Reich právě Sudetoněmci. Za přispění českých historiků ignorovali výsledek komunálních voleb 1938 a volební program SdP, nýbrž i fakt, že heslo „domů do říše“ se objevilo teprve pouhý týden před rozhodnutím o odstoupení území Německu. Ujaly se bludy, že Sudetoněmci dobrovolně přijali říšskoněmeckou státní příslušnost a že Češi byli z pohraničí vyhnáni - sudetští Němci ji dostali přidělenu a zbavit se jí nemohli, vyhánění Čechů nedokládá ani jeden jediný rozkaz Wehrmachtu, Gestapa nebo pokyn civilní německé správy. Naprostá většina Čechů v územích odstoupených Německu zůstala.

Za půl roku přišel další otřes: Protektorat Böhmen und Mähren a Slovenská republika. Češi ihned začali tematizovat potřebu naléhavého vysídlení Němců z českých zemí při nejbližší vhodné příležitosti a - s použitím násilí. Beneš se o tom pomocí výzvědné služby Františka Moravce dověděl. Aby to zakryl, zeslabil účinek oněch agresivních českých záměrů a dodal jakousi příčinu pro vznik těchto plánů, nechal v protektorátu šířit zvěst, že Němci chtějí český národ vystěhovat na Sibiř. Jeho antipropaganda byla úspěšná. Když se Hitler 23. 9. 1940 rozhodl, že Čechy poněmčí v časovém horizontu alespoň 100 let, dostal K. H. Frank příkaz, že s přenárodněním Čechů se má začít hned. Frank nechal rozpracovat plány poněmčování podle ekonomických odvětví, ale útržkovité informace ze zpracování se dostaly ven a ilegální tisk v protektorátu začal s propagandou, že český národ bude Němci vyhlazen. Časopis V boj psal v listopadu 1940: „V tom, že musíme být zničeni a vyhubeni, jsou Frank a Neurath zajedno. Frank řádí a řve, pan Neurath nám utahuje smyčku kolem krku a nebere si na to rukavičky. Jiného rozdílu mezi nimi není!“ Z této propagandistické lži vznikl pozdější český blud o tom, že Češi budou přibližně po třetinách vybiti, vyhnáni na Sibiř a poněmčeni.

Reinhard Heydrich, který vystřídal protektora Konstantina von Neurath, zvýšil po svém příchodu do Prahy pracujícím ve zbrojním průmyslu příděly potravin, tabáku, cigaret a alkoholu na úroveň Němců, příděly tuků dokonce i nad příděly Němcům (kaloricky vyrovnáno nižším přídělem marmelády). Příděly Čechům nakonec vyrovnal na úroveň německých s oním rozdílem v tucích a marmeládě, zavedl závodní stravování, ozdravné závodní rekreace ve zrekvírovaných luxusních hotelech a letoviscích (poválečné ROH tuto praxi jen převzalo), lázeňské pobyty, značně zvýšil vdovské, starobní a invalidní důchody, snížil počet německých úředníků v protektorátu z 2500 na 1800. Nasazení na práci v Německu měli stejné platy jako Němci, stejná práva, povinnosti, stejné trávení volného času jako Němci, navíc odlučné a delší dovolenou jako kompenzaci za dobu strávenou na cestě domů a zpět.

Poměry v protektorátu dosvědčují postřehy dvou Němců z říše, jednoho z Rakouska a Poláka z General gouvernementu.

„Žádné po zuby ozbrojené skupiny SS nebo Wehrmachtu nehlídkovaly ulicemi českých měst, žádné přepady podzemních organizací nezneklidňovaly německé posádky a nerušily činnost seřaďovacích nádraží. Protektorát se rozvinul svým způsobem ve vzorovou zemi, ve výkladní skříň obsazené Evropy. Praha se svými výhodnými nákupními možnostmi a kvetoucím černým trhem se stala rájem pro německé frontové dovolence a pro kapitány německého válečného hospodářství."

„Cesta do Prahy na přelomu let 1942 a 1943 je cestou do míru. Obklopen válkou a nebezpečím, skutečným světovým požárem, jenž dokola plane, je protektorát jedinou středoevropskou zemí, žijící v míru."

Rakouský průmyslník, jenž navštívil Čechy koncem roku 1943, poznamenal: „Ve srovnání s Rakouskem a Německem jsou v protektorátu všeobecně mnohem lepší poměry. Němci jsou s chováním Čechů celkem spokojeni a chtějí si je volným režimem ještě více získat, což Češi všemožně využívají.“

Podmínky života českého obyvatelstva v protektorátu byly pro obyvatele jiných porobených zemí na těžko představitelné úrovni. O atmosféře, jakou na člověka zvyklého krutému okupačnímu režimu působila protektorátní realita koncem roku 1943, podává zpráva jednoho Poláka z Generálního gouvernementu, který tehdy navštívil Prahu: „Češi žijí v poměrech od našich tak odlišných, že se nám mohou zdát nepravděpodobnými, třebaže jsou skutečné. Vysvětlení spočívá v tom, že Češi neprošli válečnou katastrofou a samostatnost ztratili mírovým způsobem. Existenční podmínky jsou beze vší pochyby obtížné a plné omezení, ale jsou vzdáleny té hrůzy, v níž žijeme my. Češi téměř nepoznali na sobě masových represálií, masových zátahů (łapanek), poprav a odesílání do koncentračních táborů. Nikdy neporozumějí, že vyjdou-li z domu za prací, nemusí se již vrátit." Polský svědek seznal, že Čech má právo sednout si vedle Němce (což jej muselo zcela ohromit), že život v městě trvá bez omezení policejní hodinou po celý den, a že jediné pronásledování se týká židů a cikánů. „Čechům zůstala určitá zdání národního života, dodnes kvantitativně neomezená tisková produkce, Čech čte jako před válkou svůj oblíbený deník, ovšem stejně zglajchšaltovaný jako veškerý německý tisk v říši. Každý Čech má rádio a poslouchá program české rozhlasové stanice, která dbá o českou hudební produkci, vysílá české programy a šíří propagandu. Ale vzdor této propagandě poslouchají se české zprávy z Londýna. České sportovní kluby pořádají zápasy jako před válkou a fanoušci chodí každou neděli na hřiště vzrušovat se výkony oblíbených hráčů.“

Češi nedělali německé okupační moci tolik starostí jako například Dánové, Holanďané, Belgičané, Norové, Francouzi, o Polácích a Jugoslávcích nemluvě. V květnu 1942 si pochvaloval sám Adolf Hitler: „Češi pracují nyní ve zbrojních závodech i jinde k naší naprosté spokojenosti a stále více u nich zdomácňuje heslo: ,Vše pro našeho vůdce Adolfa Hitlera!'"

Během první republiky považovali Češi domácí Němce za hrozbu češství a chtěli je všemi prostředky počeštit. Nepovedlo se. Od počátku protektorátu se už dívali na všechny Němce jako na nepřátele a s pohrdáním jako na méněcenné bytosti. Přirovnání k odporným tvorům živočišné říše byla překvapivě oblíbená a rozšířená - rubriky v časopisech pro milovníky přírody té doby byly plné této symboliky. Českým básníkům, například Holanovi a Nezvalovi (báseň Švábi), byli němečtí vojáci hmyzem bez duše, brouky, pavouky, jindy vampýry. Štítivý odpor vůči Němcům měl z české strany funkci hlubokého příkopu mezi na smrt znepřátelenými národy. Byl zaveden záměrně, protože se stal účinným heslem i českých nejprimitivnějších vrstev, neboť národ údajně přece musel ke své obraně zmobilizovat každého svého příslušníka, i toho nejnevzdělanějšího, měl-li odolat náporu němectví. Hned od počátku protektorátu se zformovala idea naprostého rozchodu a oddělení obou etnik, která se relativně rychle ustálila do představy vystěhování a vyhubení Němců z ČSR. Moskva v letech 1939 a 1940 uložila českým komunistům, aby proti takovým představám bojovali, ale po napadení SSSR s tím přestává.

V posledním čísle ze září 1941 (č. 3/1941) se v ilegálním nekomunistickém Českém kurýru píše: „Jsou poslední mosty mezi námi a Němci strženy... (Němci) vyvolají proti sobě takovou záplavu nepřátelství na život a na smrt, že jí ve chvíli překypění národního hněvu budou s naší země smeteni.“ Proklamuje se ČSR jako „národní stát slovanský“. Němcům se ponechá říšské občanství a jako takoví budou vystěhováni – zůstat budou moci jen ti, kteří prokáží, že se nijak neprovinili; zde už se prodírala do popředí presumpce viny. Odkaz TGM, jemuž „věrni zůstaneme“, interpretovala redakce jednoduše jako odčinění mnichovské dohody.

V roce 1944 v brožuře sepsané Jiřím Šimkem se mělo naložit s neslovanským obyvatelstvem následovně: „Výslovně chceme vypovězení všech Němců a Maďarů z našeho území a zároveň zabavení jejich movitého i nemovitého majetku... Snad někteří namítnou, že i u nás byli též tak zvaní ,hodní´ Němci a Maďaři, kteří byli nacisty znásilněni a museli poslouchat jako my. Opakujeme důrazně, že nechceme u nás ani ty ,hodné´ Němce, ježto v dobách pro nás zlých byli tito ,hodní´ - stejní jako nacisti. Nynější Němec je dobrý pouze tehdy, když je - mrtvý. Jestliže pak někteří Němci sloužili v naší zahraniční armádě, nemáme námitek, aby naše vláda majetek rodin těchto Němců řádně zaplatila... avšak na našem území zůstat nemohou“.

Češi tedy za protektorátu začali nenávidět Němce ne jako představitele okupantského režimu, ne jako utlačovatele, ne jako nacisty, nýbrž pouze jako Němce, a snovali představy o pomstě, jak s nimi zatočí. K tomu byli povzbuzováni krvelačnými projevy českých politiků ve vysílání BBC z Londýna i v době těsně poválečné. Českoslovenští státníci a politici běžně používali následující obraty: „zdolat, odstranit, odplatit, pobít, zdecimovat, vyřídit si to důkladně, spustit teroristické činy, způsobit krvavý a nelítostný konec, vylikvidovat, vyčistit, vyhnat“.

3. 2. 1944 prohlásil Beneš ve vysílání do Československa a v projevu ke Státní radě, že Čechy a Morava se na konci války stanou jevištěm „mohutného povstání“, které „musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný“.

Prokop Drtina 16. 7. 1944 tlumočil domů Benešův rozsáhlý vzkaz, v němž se mimo jiné pravilo: „Nelze však dnes definitivně říci, že by celé více než tři miliony Němců mohlo být transferováno na základě nějaké mezinárodní úpravy. Touto cestou bude možno snad se jich zbavit jen z části, snad maximálně asi dvou milionů a nemůžeme tedy spoléhat a vyčkávat mezinárodního řešení. Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami ihned v prvních dnech po osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu před občanskou revoltou proti nim v prvních dnech revoluce, a aby co nejvíce těch, kteří se budou jako nacisti bránit a klást odpor, bylo v revoluci pobito. Na to stále myslete a na to musí být připraven celý národ." Za domácí odboj potvrdil 1. 9. 1944 Vladimír Tůma: „Rozumíme a bude připraveno vše, aby tímto směrem byly svedeny davové instinkty, nahromaděné k výbuchu pomsty“.

3. 11. 1944 z BBC vyzval z BBC ministr národní obrany generál Sergěj Ingr: „Až přijde náš den, tak celým národem zazní bojový pokřik husitů: bijte je, zabíjejte, nenechte nikoho naživu! Každý musí sáhnout po vhodné zbrani, aby zasáhl Němce. A když nebude po ruce střelná zbraň, pak jakákoliv, která bodne nebo zasáhne.”

„Dejte vyvřít ze svých srdcí živelné nenávisti vůči německým katanům ... nyní přišla chvíle odplaty ... Jděte účtovat s Němci za všechna jejich zvěrstva a neznejte slitování s německými vrahy“, vyzývala Košická vláda lid českých zemí 17. 4. 1945.

Beneš z Popradu cestou z Košic do Prahy hřímal: „Běda, běda Němcům, třikrát běda! Za své zločiny budou hořce pykat! Zlikvidujte je! Běda jim! Vylikvidujte je!“ 12. 5. 1945 přijíždí do Brna a na radnici pronáší svůj památný projev: „Tento (německý) národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jedna jediná lidská nestvůra. Tento národ musí stihnout za to všechno veliký a přísný trest ... Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat.“

Beneš v květnu 1945 v Československém rozhlasu vyzývá: „Ničte Němce na potkání, všude, kde je naleznete!“ Helena Koželuhová (lidová strana) říká: „máme oprávněný důvod nepovažovat Němce za lidi“. Tisk národně socialistické strany píše: „každý Němec, ať byl od nacistů zavřen nebo nikoliv, nebyl za první republiky ničím jiným než germanizátorem naší země“. Prokop Drtina: „Vyčistit republiku celou a úplně od Němců! To je příkaz chvíle pro každého z nás, to je dějinný úkol naší generace.“ Ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý ve svém projevu v Turnově 5. 6. 1945 otištěném též ve Stráži severu: „Problém odstranění Němců z českých zemí začali u nás řešit již husité. Byli jsme jejich odkazu dlouho nevěrni, avšak nyní dovedeme jejich dílo do konce a já vás ujišťuji, že se tak stane zcela po husitsku.“

Český krutostem při vyhánění se pak nelze divit - likvidovali Němce podle instrukcí politiků a z vlastního vsugerovaného přesvědčení o odvěkých nepřátelích českého národa. Jenže přece cosi v předchozím výčtu objektivních vlivů schází - proč Češi tak rychle začali nenávidět Němce, že je chtěli vyhnat a fyzicky zlikvidovat ne po letech trvání protektorátu, nýbrž ihned v prvních měsících jeho existence? Popuzování národa českými politiky proti Němcům ke konci války sloužilo jen ke změně postoje dosud k vyhnání se vlažně stavějící menšiny Čechů a mělo charakter politického potvrzení směřování národní většiny - k vyhnání všech Němců a vybití takového jejich počtu, aby je to navždy odradilo od záměru se vrátit. Zbývá tedy objasnit, proč se Češi přiklonili během pár měsíců po vzniku protektorátu k tak radikálním řešením. Tím se zatím nikdo nezabýval, pokusme se tedy o to.

Otcem českého národa na jazykovém základě a českého nacionalismu, aniž se Češi k němu hlásí nebo to vědí, byl německý filozof Johann Gottfried Herder, který vykládal vznik ideálního státu po linii přeměny kmene v národ, který si pro sebe, coby nejvyšší národní aspiraci, zřídí stát. Nejcennější tedy byly na národě jeho zvyky, jazyk a jako vzor ideálního národa pokládal jednotlivé slovanské kmeny a národy. Čeští obrozenci jeho názory přeochotně převzali. Z hlediska Herdera byli Češi lepším národem než Němci, kteří byli výbojnější a rozšiřováním území se mísili s jinými etniky. Jenže v 19. století Češi téměř ve všem pokulhávali za vzdělanějším a kulturnějším národem - Němci, se kterými po staletí sdíleli české země. Tento kulturní rozdíl dodnes nedohnali, je jen dnes umně zamaskován. Češi využili své početní převahy (od odstoupení větší části Slezska Prusku), toho, že čeští vzdělanci byli většinou dvojjazyční a začali s čechizací Němců českých zemí. Mezi válkami, kdy se stali státotvorným národem, ústrky a znevýhodňování německy mluvících nabyly na intenzitě. A máme zde první rozpor: na jedné straně (podle ideálů Herdera) jsou Češi lepším národem než Němci, ale jeho úrovně nedosahujícím a neustále se s ním od první poloviny 19. století poměřujícím. Z toho si Češi zapamatovali zejména to první.

O další blud v českých myslích se postarali Beneš s Masarykem. Beneš 31. 10. 1918 v Ženevě před poslanci a delegáty Národní rady pražské označil Čechoslováky za nejobdivovanější národ světa, za miláčky Dohody, jež jim poskytne rychlou vojenskou a hospodářskou pomoc, ujišťoval, že v otázce hranic je vše již jasné a že Čechoslováci se jenom budou muset rozhodnout, které oblasti chtějí ke svému státu připojit. Členy delegace z Čech ovlivnil dokonale. Jeden z nich, vůdce národních socialistů Václav Klofáč, pak s pýchou prohlašoval, že „Wilson nebo kdokoli jiný neřekne nikdy nic, co by nedostal napsáno od Masaryka anebo Beneše. Autorita těchto lidí je přímo neuvěřitelná!“ Blud se promítl do nároků Čechů týkajících se územního rozsahu československého státu, kterým mocnosti na pařížské mírové konferenci, pomineme-li Slovensko, nevyhověly. I zde si Češi z toho zapamatovali jen to, že jsou miláčky Dohody.

Vůči jinojazyčným sídelním území v ČSR vystupovali Češi jako kolonizátoři v koloniích vůči místnímu obyvatelstvu. To se dá dokázat, ale pro naše pojednání značně zdlouhavě. Použijme zkratku. V Ottově obchodním slovníku vydaném v roce 1924 stojí: „Slovensko bude naší koloniální zemí. Je mylným názorem domnívati se, jako by snad koloniální země nesměla s mateřskou hraničiti. Příklad je Rusko se Sibiří“. Všechny národy v ČSR byly tedy vůči Čechům v podřadném postavení.

To vše se promítalo do chování Čechů, takže mezi válkami se stali nejméně oblíbeným národem Evropy. Nevlídná, ledová přijetí, kterých se dostávalo českým sportovcům i ve státech přátelských jako Francie či neutrálních jako Švýcarsko, kulminovala v roce 1931 na mistrovství světa v ledním hokeji v polské Krynici, kde se k československým reprezentantům urážlivě a nepřátelsky chovali nejen polští diváci, nýbrž i další mužstva, volalo se „fuj!“, „české svině!“, jásot zazníval, byl-li některý československý hokejista sražen na led. V ČSR to vyvolalo rozsáhlou debatu, proč tomu tak je. Události byly v příkrém rozporu s oblíbeným českým tvrzením, že Češi jsou „miláčky Dohody“ a „všemi obdivovaný národ“. Nacionalisté nalézali vysvětlení v prométheovské oběti za to, že Češi ostatním národům přinášeli světlo. Jako „důkazy“ se omílaly oslavné pajány na husity, stále se opakovalo, že za vše zlé, co Čechy potkalo, vždy mohli jen „cizáci“. Josef Schieszl tehdy napsal, že daleko oblíbenější Holanďané ani další národy nehodlají stále jiné národy poučovat a hlavně neprovolávají, „že jsou prvními, že kráčejí v čele pokroku světa... Snad je tedy příčinou naší neoblíbenosti náš prázdný messianism, nebo méně vznešeně řečeno, naše prázdná ideologičnost a z té vyplývající zestraničtění veřejného života... Příliš mnoho povinností a zodpovědnosti uvalili jsme na národní kolektivum, abychom sami nemusili nic dělat, a pokud něco děláme, abychom za to nebyli zodpovědni“. Švéd Neander S. Nilson napsal: „Nikdo pořádně neví, proč některé národy jsou sympatické, jiné nikoli. Češi jsou, bez nejmenší pochyby, nejméně populárním národem ve střední Evropě a není vlastně nikoho, kdo by chápal proč... Ale i daleko za hranicemi střední Evropy je nepopulárnost Čechů faktem“.

Ony skutečnosti české mysli neovlivnily, Češi setrvali v bludném přesvědčení, že jsou neskvělejším národem alespoň střední Evropy a že za vše negativní a jejich neúspěchy mohou cizáci, především Němci, případně že jim všichni ostatní národové jejich postavení zavidí. A 15. 3. 1939 se náhle ocitli v Německé říši. Při takovém výše popsaném nastavení české psychiky muselo v podstatě ihned nutně dojít k výronu až patologické nenávisti vůči Němcům. Proto byli Češi při poválečném vyhánění tak krutí, mstili se za domnělé národní pokoření.

sobota 12. října 2013

Na obzoru další nebetyčná ostuda českého státu



Tomáš Krystlík

Podle zásady, že se nesmí připustit cokoliv, co by jen zdánlivě zavánělo chválením národně socialistického Německa, vyrukovala brněnská policie a příslušný státní zástupce proti nakladatelství guidemedia etc, jejím dvěma jednatelům a autoru spojovacích textů ke knižně vydaným 18 projevům Adolfa Hitlera. Uvedení byli obviněni z popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia, kterou způsobili vydáním oněch projevů se spojovacími texty a mezititulky. Podrobnosti najdete v blogu pana Tomáše Peciny http://paragraphos.pecina.cz/.

Obvinění je to absurdní. Vydáním Hitlerových projevů zpochybnit nacistické genocidium nelze. Spojovací texty pana Lukáše Beera v knize (jeho blog: http://nassmer.blogspot.cz/) by to mohly splnit pouze tehdy, pokud by v nich zpochybnil německé nacionálně socialistické vyvražďování a útlak velkých skupin obyvatelstva. To ale ani jediným slovem neučinil.

Policie ČR v Brně si vyžádala odborné vyjádření od historika Jana Borise Uhlíře (nomen omen?), aniž mu položila otázky, které má zodpovědět. Ten s horlivostí a kritickým posuzováním sobě vlastním (náčelník a zástupce náčelníka ve dvou sokolských organizacích) zpracoval mimořádně stupidní „odborné“ vyjádření, které zaslal zadavateli, brněnské policii a - to je důležité - na vědomí i Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ). Z toho implicitně plyne, odkud vítr vane. Jedná se o státní objednávku na likvidaci nakladatelství a Lukáše Beera, kterým státní zvůle obstavila bankovní konta, ne však zbývající náklad knihy, který se vesele prodává dál. Čeští národovci v přihlouplé akci.

Případ je již nyní ostudou pro Českou republiku a zajisté se mu dostane náležité publicity minimálně v Rakousku a Německu. Ostuda bude o to větší, o co později se podaří případ soudně zastavit. Češi zase názorně ukazují světu, že nepatří do civilizované Evropy.