Středobodem světa

Tomáš Krystlík

Pokud vím, tak v tomto století se nikdo ve sdělovacích prostředcích nepokusil vznik bludu o české důležitosti, nadřazenosti nad jinými etniky, pocitu, že Češi jsou národem, ke kterému všichni s obdivem vzhlížejí, vysvětlit. Natožpak, aby proběhl jakýsi národní diskurs o tomto jevu. Jak tedy ono falešné české přesvědčení o vlastní výlučnosti vlastně vzniklo?

Když se delegáti Národní rady pražské sešli v Ženevě 31. 10. 1918 s Edvardem Benešem, dorazivším tam z Paříže, označil Beneš Čechoslováky za nejobdivovanější národ světa, za miláčky Dohody, jež jim poskytne rychlou vojenskou a hospodářskou pomoc, ujistil, že v otázce hranic je vše již jasné a že Čechoslováci se jenom budou muset rozhodnout, které oblasti chtějí ke svému státu připojit. Očividně lhal, ale členy delegace ovlivnil dokonale. Jeden z nich, vůdce národních socialistů Václav Klofáč, pak s pýchou prohlašoval, že „Wilson nebo kdokoli jiný neřekne nikdy nic, co by nedostal napsáno od Masaryka anebo Beneše. Autorita těchto lidí je přímo neuvěřitelná!“ Masaryk ani Beneš se proti tomu ani dodatečně slůvkem neohradili.

Ačkoliv prezident Masaryk byl i za hranicemi populární, Češi jako národ nikoliv. Dokumentují to nevlídná, ba ledová přijetí, kterých se dostávalo československým sportovcům i ve státech přátelských jako byla Francie, či neutrálních jako Švýcarsko. Vyvrcholilo to v roce 1931 na mistrovství světa v ledním hokeji v polské Krynici, kde se k československým reprezentantům urážlivě a nepřátelsky chovali nejen polští diváci, nýbrž i další mužstva, volalo se „Fuj!“, „České svině!“ a jásot zazníval, byl-li některý československý hokejista sražen na led. V ČSR to vyvolalo rozsáhlou debatu, proč tomu tak je. Události byly v příkrém rozporu s oblíbeným českým tvrzením, že Češi jsou „miláčky Dohody“ a „všemi obdivovaný národ“. Vysvětlení se většinou nalézalo v „prométheovské oběti za to, že Češi ostatním národům přinášeli světlo“. Jako „důkazy“ se omílaly oslavné pajány na husity, které dráždily menšiny i Slováky a v cizině vyvolávaly rozpaky. Stále se opakovalo, že za vše zlé, co Čechy potkalo, vždy mohli jen „cizáci“.

Josef Schieszl z Kanceláře presidenta republiky k tomu mínil, že daleko oblíbenější Holanďané ani další národy nehodlají stále jiné národy poučovat a hlavně neprovolávají, „že jsou prvními, že kráčejí v čele pokroku světa… Snad jest tedy příčinou naší neoblíbenosti náš prázdný messianism, nebo méně vznešeně řečeno, naše prázdná ideologičnost a z té vyplývající zestraničtění veřejného života… Příliš mnoho povinností a zodpovědnosti uvalili jsme na národní kolektivum, abychom sami nemusili nic dělati, a pokud něco děláme, abychom za to nebyli zodpovědni“.

V pražském deníku Deutsche Zeitung Bohemia se psalo: „Oblíbené jsou národy skromné, otevřené a vlídné k cizincům, což vše Čechům chybí. Čechům se říká Prušáci mezi Slovany… Prusové jsou… neoblíbeni ve světě, ale nejvíce jsou nenáviděni svými vlastními německými soukmenovci. Skoro tak jsou neoblíbeni čeští Prusové mezi Slovany.“ K tomu Alfred Fuchs mínil: „To, že Čechům chybí vlastnosti… zejména otevřenost, vyplývá z vnitřní nejistoty.“

Švéd Neander S. Nilson napsal: „Nikdo pořádně neví, proč některé národy jsou sympatické, jiné nikoli. I nepřátelé si cení Francouzů, zatímco nemilujeme Prusy či Židy, třebas mají stejně cenných vlastností. Češi jsou, bez nejmenší pochyby, nejméně populárním národem ve střední Evropě a není vlastně nikoho, kdo by chápal proč… Ale i daleko za hranicemi střední Evropy je nepopulárnost Čechů faktem“.

Že se bludy o vlastní výjimečnosti v českých myslích mezi válkami dokonale zabydlely, dokládá i údajný Benešův dopis Karlu Čapkovi, napsaný prý krátce po mnichovské konferenci a uváděný v několika odlišných verzích. Historik Zbyněk Zeman upozorňuje, že s jistotou jde o podvrh neznámého autora z podzimu 1938. V dopisu se též pravilo: „My, Čechoslováci, jsme předhonili všechny naše sousedy a vlastně jsme je ohrozili naší dobrou výstavbou sociální a naším pojetím demokracie… přerostli jsme… svým pokrokem i demokracie západní, tzv. přátelské". Důsledkem bylo, že se Československa „západní vládci báli“, zatímco podporu nacházelo u demokratické opozice.

Rozpad československého státu vznikem protektorátu a slovenského státu způsobil, že Češi mimořádně upnuli svou pozornost k evropskému a světovému dění, k mezinárodním reakcím, i údajným, na dění v českých zemích a zároveň k pocitu vlastní výlučnosti, což mělo za následek, že se ve sdělovacích prostředcích začaly preferovat domácí události – zprávy domácí, jakkoliv málo významné, předcházely zahraniční. Trend je patrný do dnešní doby.

Důsledkem českého malformovaného myšlení bylo přesvědčení vycházející z domácích odbojových kruhů, že hlavním jablkem sváru světových mocností je právě česká otázka. Byl to typický projev (pře)kompenzace českého národního komplexu méněcennosti, který Karl Hermann Frank přiléhavě nazval „představou, že Čechy jsou pupkem světa“. České národní přesvědčení obsahovalo útěchu a zadostiučinění, že západní velmoci, které údajně nechaly v roce 1938 ČSR napospas Hitlerovi a nedovolily Čechům bojovat, nyní budou muset samy bez Čechů vést boj vyvolaný pádem československého státu. Od toho byl jen krůček ke všeobecně rozšířenému českému názoru, že bude nejrozumnější ponechat boj těm, kteří mají k němu nesrovnatelně lepší podmínky a mohutnější síly, těm, kteří se původně chtěli boji s Německem vyhnout, než se sami pokoušet za velkých obětí a s nutně omezenými praktickými výsledky bojovat proti okupantům na vlastním území. Češi jako jediní se těšili na válku!

Výše uvedená představa byla i mocnou brzdou jakémukoliv domácímu českému odboji po celou dobu okupace. Přesvědčení, že „jiní nám vybojují svobodu“, bylo spojeno se snahou zajistit národu co největší výhody, ale v kontrastu se skutečnou pozicí československé věci na mezinárodním fóru to byla iluze značně drastická a velmi nemorální. Myšlení českého obyvatelstva bylo naplněno národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ale současně skálopevným přesvědčením, že jejich země je ohniskem mezinárodního dění (což se projevuje dodnes), loajalitou k protektorům a nacvičovanou servilitou k případným budoucím osvoboditelům.

Od konce války se na bludu, že Češi a Česko jsou středobodem světa, prakticky již nic nezměnilo.

Zdroje:

Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII., XIV. Paseka, Praha 2002

Tesař, Jan: Traktát o „záchraně národa“. Triáda, Praha 2006

Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002


http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Stredobodem-sveta-359812

Sháníte nějaký knižní titul? Podívejte se do www.megaknihy.cz, www.megaknihy.sk, do websites druhého největšího internetového knihkupectví v ČR.

 

Zhoubnost českého způsobu uvažování

Tomáš Krystlík

V diskusi v mém blogu se objevil i tento názor vztažený k televizní debatě DVTV http://video.aktualne.cz/dvtv/navrh-na-majetkova-priznani-me-desi-rika-kalousek/r~ec1be868a64711e4aff10025900fea04/:

„…S Kalouskem souhlasím ohledně té retroaktivity – ale návrh jsem nečetl, tak nevím, zda je to opravdu tak horké, jak to Kalousek prezentuje. Jeho ostatní dva body jsou populisticky přetažené. V mnoha civilizovaných zemích je majetkové přiznání povinné. Když někdo přijde k majetku a nemůže dokázat, že ho získal legálním zdaněným způsobem, tak mu ho berňák dodatečně zdaní: důkazní břemeno tedy není u berňáku. Karel H.“

Karle H., jste zářným příkladem, proč to Češi nikdy za existence novodobého českého státu nikam nedotáhli – racionální myšlení je jim cizí, uvažují emocionálně. Ve vašem přístupu hraje roli třeba i podvědomé přesvědčení, že bohatí přišli ke svému majetku většinou způsobem nekalým, takže musí na ně být přísnost.

Zákaz retroaktivity je „opravdu tak horký“! Mohou-li dnes české finanční úřady zkoumat přiznání daňových poplatníků nejvýše za poslední tři roky, nemohou například od června tohoto roku podle nově formulovaného zákona požadovat doložení nabytí majetku z doby třeba před deseti lety. Mohou tak učinit až od června 2025, pokud zákon onu desetiletou lhůtu stanoví.

Zabývejme se vašimi zbývajícími bláboly. V civilizované zemi, když chce stát někoho trestat, musí to provinilci dokázat. To se týká též nezdaněného nebo nedostatečně zdaněného majetku. Důkazní břemeno je na straně státu, v tomto případě berňáku.

Dodatečné zdanění ovšem neznamená konfiskaci majetku, který propadá v civilizovaném státu v případech vyjmenovaných v trestním zákoně. Penále a dodatečné zdanění majetku ve výši 100 % je jen maskovaným propadnutím majetku ve prospěch státu a civilizovaná země takový způsob konfiskace nepřipouští.

Formulace v zákoně navrhovaném ministerstvem financí mi připomínají způsob vládnutí za první republiky. Těsně po první světové válce nechali Masaryk a Beneš ukrást vídeňský policejní archiv, vytáhli z něj nebo nechali ofotografovat kompromitující dokumenty. Kdo začal proti Hradu vyskakovat, toho hned jimi usadili. V dnešní variantě by to znamenalo, že kdo by se choval nepřístojně, byl by pomocí zákona in spe zbaven majetku a poslán do vězení.

Vaše názory mne utvrzují v přesvědčení, že se ČR postupně bude hospodářsky propadat, až se probojuje mezi nejchudší země Evropy, protože většina Čechů podle mé zkušenosti uvažuje obdobně jako vy, tj. naprosto chybně. Bohužel, takto chybně myslící jsou ve vysoké politice, v Parlamentu České republiky.

U většinového obyvatelstva ČR se následkem českých bludů vykrystalizovala tři tvrzení, která se považují v podstatě za axiomata:

1. Bohatí většinou přišli ke svému majetku způsobem nekalým.

2. Parazitujícího obyvatelstva zatěžujícího český sociální systém je třeba se nějak zbavit.

3. Za to, že se obyvatelům ČR nedaří dobře, může především EU a Německo.

Sháníte nějaký knižní titul? Podívejte se do www.megaknihy.cz, do websites druhého největšího internetového knihkupectví v ČR.

 

To se může stát jedině v Česku

Tomáš Krystlík

V nenápadném článku z 26. 1. se praví, že daňoví poplatníci, kteří uhradili po Novém roce finančním úřadům daně ve výši cca 150 000 000 korun, budou jimi perzekvováni, jako kdyby je nezaplatili (http://ekonomika.idnes.cz/cesi-letos-poslali-bernaku-150-milionu-na-mrtve-ucty-f81-/ekonomika.aspx?c=A150126_150858_ekonomika_fih).

Jak je to možné? Finanční úřady zrušily k 31. 12. 2014 svá stará bankovní konta pro placení daní a zřídily si nová. Na stará konta pak přišlo za necelý měsíc ještě 150 milionů korun.

Jenže zde něco nehraje. Proč varují finanční úřady před nepříjemnostmi, pošle-li někdo daň na jejich stará konta? Když jsou zrušena, tak banka vrací částku převodci jako nepřipsatelnou. Pokud byla daň připsána, musí ji finanční správa uznat jako zaplacenou a nevyhrožovat ústy své mluvčí.

Inu, v Česku je vše možné, není dosud civilizovaným státem.