Tomáš
Krystlík
Němečtí historici používali pro odhad v
zásadě stejnou metodiku: počet Němců českých zemí v odstoupených územích
Německu podle sčítání lidu v roce 1939 plus počet Němců českých zemí v
protektorátu v roce 1940 (u obou skupin započten i vliv migrace v rámci říše)
plus karpatští Němci plus přirozený přírůstek těchto skupin do konce války
(odhad) minus běžná úmrtnost (odhad) minus civilní válečné ztráty těchto skupin
(odhad) minus jejich ztráty na frontě (odhad) minus jejich počty v roce 1950 v
ČSR, SRN, Rakousku a v NDR (v ČSR a SRN podle sčítání lidu, v případě Rakouska
úřední údaj, počet v NDR odhadnut) plus přirozený přírůstek mezi lety 1945–1950
(odhad). Spolkový archiv v Koblenci (Bundesarchiv Koblenz) tehdy odhadl ztráty
vyhnáním na 241 000 obětí včetně nezvěstných osob. Novější odhady, v závorce
rok odhadu: Zentralstelle des kirchlichen Suchdienstes (Centrála církevní
vyhledávací služby, 1965) 295 000, Bundesministerium
für Vertriebene (Spolkové ministerstvo pro vyhnané, 1967) 267 000, opět Bundesarchiv (1974) 100 000 až 250 000, Statistisches
Bundesamt (Spolkový statistický úřad) z pověření Německého spolkového sněmu (1978)
273 000 obětí vyhnání
z ČSR, celkově necelé 3 000 000 obětí následkem vyhánění německého
obyvatelstva z evropských států. Za povšimnutí stojí ze statistického hlediska
poměrně malý rozptyl výsledných počtů obětí odsunu z ČSR. Ne všichni z tohoto
počtu zemřeli na československém území. Má se za to, že asi 60 %
československých Němců přišlo o život v ČSR a 40 % z nich zemřelo později mimo
ČSR strádáním následkem vyhnání, zejména sebevraždou, podvýživou z pobytu v
českých koncentračních táborech, kterých Češi zřídili během krátké doby přes
dva tisíce, na nemoci v důsledku nedostatečné lékařské péči, steskem po domově.
Je nutné zdůraznit, že německé odhady zahrnují nejen zahynulé, nýbrž i osoby nezvěstné.
Československé poválečné statistické
údaje udávají 22 247 úmrtí československých Němců následkem vyhnání ještě na
území ČSR včetně 6667 sebevražd. České odhady po roce 1989 vycházejí z
matričních záznamů o úmrtí, kterých bylo nalezeno 18 889 včetně 3411
prokázaných sebevražd. Pozoruhodný je zde rozptyl počtu obětí, který by měl být
z principu metodiky matričních záznamů nulový. Odhad maximálního počtu obětí z
řad československých Němců zemřelých následkem odsunu ještě na území ČSR
českými historiky pak činí 30 000 až 35 000, což značí, že si byli vědomi
toho, že Sudetoněmci umírali při vyhánění i bez úředních záznamů úmrtí.
Jejich odhad celkového počtu obětí
převyšující počet 18 889 úředně zaznamenaných případů není ničím podložen,
protože kdo je schopen odhadnout, kolik v ČSR zahynulo československých Němců
bez úmrtního listu? Proč jich má být celkem 30 000 a ne třeba 60 000,
90 000 nebo více? Když například vaši sousedé tehdy povraždili v lese nebo
za chalupou skupinu Němců – Češi zabíjeli i jen tak z radosti, že si mohou
zastřelit Němce – neběželi jste to zřejmě nejbližší matrice hlásit. Také bylo
hojně rozšířeno falšování příčin úmrtí, zejména v českých koncentračních
táborech a věznicích. To vše je prý, podle českých historiků, ale v onom odhadu
reflektováno.
Vynořují se i další pochyby. Podle
jakého klíče se posuzovaly přirozené příčiny smrti udané v úmrtních listech,
které bylo lze připsat strádání při vyhánění a které ne? Které byly zfalšované
a které ne? Další problém: Jména a příjmení zemřelých československých Němců
byla do úmrtních listů počešťována, aby mohli být vydáváni za osoby
československé národnosti, což byl úzus též hojně používaný v retribučních
procesech. Není vůbec známo, kolik bylo sudetských Němců, kteří byli zahrabáni,
aniž jim kdo vystavil úmrtní list, ubiti Čechy ze msty, pro majetek nebo jen
tak z radosti: „Chlapče, tady máš pušku, běž na louku, kde jsou shromážděni, si
zastřelit jednoho Němce!“ Když se mrtvoly házely do řek, např. do Labe, tak se
o ně snižoval počet obětí vyhnání na území ČSR. Navíc české odhady zásadně
nezahrnují pozdější úmrtí následkem vyhnání mimo území ČSR. Němečtí dějepisci
ve Společné česko–německé komisi historiků, vidouce úpornou snahu svých českých
kolegů snížit za každou cenu počet obětí vyhnání, zcela rezignovali výměnou za
prestižní sinekury a jiné výhody.
Společná česko–německá komise historiků
tvrdila, že cca 91 000 sudetských Němců se prohlásil v roce 1946 za Čechy. To
je nemožné. Za Němce a Maďara pro účely dekretů a vyhnání se považovala každá
osoba, která se přihlásila k německé či maďarské národnosti při jakémkoliv
československém sčítání lidu po roce 1929, což nemohl nikdo vzít v roce 1945
zpět, natož v roce 1946. Dotyčná komise historiků, jak se píše v Rozumět
dějinám, dále uvedla, že v 50. letech minulého století se vycházelo z
3 700 000 padlých německých vojáků, kdežto dnešní bádání prý naznačují, že
počet padlých bude asi 5 000 000, což by se mělo promítnout také ve vyšším
počtu padlých československých Němců v německých odhadech sudetoněmeckých
obětí. Rozumět dějinám udávají nový odhad 207 000 sudetoněmeckých padlých,
podle odhadu Škorpilova to bylo 190 000 až 199 000 mrtvých. Dále německý
odhad počtu československých Němců v NDR v roce 1950 byl 914 000, kdežto dnes,
po sjednocení Německa, již dostupná statistická data udávají pouze 612 000.
Přičteme-li rozdíl ve výši 302 000 k odhadu ztrát Spolkového statistického
úřadu z roku 1978 (k 273 000), odečteme-li od součtu oněch 91 000
přenárodnělých osob podle Rozumět dějinám a rozdíl plynoucí z vyššího odhadu
počtu padlých Němců z ČSR ve výši cca 54 000 = [207–207.(37/50)].103,
zjistíme, že se počet obětí a nezvěstných z řad Němců usedlých v ČSR zvýší na
430 000 osob = (273+302–91–54).103. Společná německo-česká komise
historiků se nepokusila řádový rozdíl mezi českým a německým odhadem smysluplně
vysvětlit, spokojila se jen s tím, že německé odhady zavrhla.
K dobrovolným odchodům Sudetoněmců do
třetích zemí a ke změně jejich identity, které jsou zdůrazňovány českými
historiky, chybí jakýkoliv odhad a hlavně motiv. Proti tomu hovoří zejména
fakt, že českoslovenští Němci vyhnaní do americké okupační zóny byli Američany
ihned na hranici identifikováni a místopřísežně vyslechnuti, což jim pozdější
změnu identity znemožnilo. Též proti tomu hovoří i všeobecně rozšířená
představa vyhnaných, že se někdy v budoucnu dostanou ke svému majetku v ČSR
zpět. Rodiny, přátelé byli během odsunu často rozděleni, takže kdo by odcházel
do ciziny, aby se se svými blízkými a přáteli vlivem změny své identity již
nikdy neshledal?
V Rozumět dějinám se také tvrdí, že
„nespecifikovaný počet sudetských utečenců se z praktických důvodů vydával za
říšské, z východu vyhnané nebo uprchlé Němce“. To je ale další nesmysl, tímto
postupem nemohli sudetští Němci nic získat. Pro odlišné německé pojetí vlasti
jako malého území je nereálné předpokládat, že by se československý Němec své
vlasti vůbec někdy vzdal, třeba tím, že by ji zapřel. I jinak to nebylo
proveditelné, protože původ každého Němce prozradí jeho dialekt, nebo, mluví-li
zcela spisovně, oblastní akcent; mluví-li bez přízvuku, tak spisovné výrazivo
charakteristické pro danou oblast, jinde nepoužívané. Němci se v tom velmi
dobře orientují. A ČSR byla jedním z největších semenišť německých dialektů v
Evropě. Vyhnaní navíc doufali, že zanechaný nemovitý majetek dostanou někdy v
budoucnu zpět, vydáváním za někoho jiného by se o tuto možnost in spe
připravili. Jedná se tedy o neznalost českých historiků, nebo o lež české
historiografie.
Zkoumejme hypotézu, že část Němců
českých zemí mohla být odvlečena do pracovních táborů v SSSR. V době obsazování
českých zemí byl již nedostatek pracovních sil v GULAGu vzniklý zařazováním
vězňů do Rudé armády saturován odvlečeným maďarským, rumunským, rusínským,
slovenským civilním obyvatelstvem, Němci z Maďarska, z Rumunska a nakonec i z
východních území říše. Nelze dost dobře předpokládat, že by Rusové na práce do
SSSR odvlékali na samém konci války a po válce sudetské Němce, převážně starce
a ženy, když měli k dispozici německé válečné zajatce. Navíc by po hromadném
propuštění zajatých Němců z SSSR v polovině 50. let byly novější odhady počtu
obětí Sudetoněmců o ně korigovány.
Počet civilních osob z řad civilních
Sudetoněmců zabitých následkem vojenských operací do konce války se zahrnuje
společně s dalšími československými občany do válečných ztrát ČSR; počet
československých Němců zahynulých vlivem vyhnání se tím znatelně neovlivní,
protože je o dva řády nižší (podle odhadu asi 8000 civilistů bez rozlišení
národnosti bylo zabito v ozbrojených střetech v českých zemích za celou dobu
války).
Německá metodika shora uvedená má ale
několik úskalí, možných zdrojů nepřesností odhadu, protože existuje několik
skupin osob s říšskou státní příslušností, z nichž se po válce dalo přejít
zpátky k československé, případně polské národnosti. Některé skupiny nemusely
být z německých odhadů ztrát vyhnáním odečteny, což nelze označit za chybu,
protože z německého státoprávního hlediska se jednalo o osoby s německou státní
příslušností, tedy o Němce. Počty těchto osob podchyceny nejsou, odhady
chybějí.
První skupinu tvořily sudetoněmecké
rodiny národnostně nevyhraněné, jimž sčítací komisaři při československých
sčítáních lidu neoprávněně připsali československou národnost, nebo pod jejich
nátlakem si ji nechaly zanést do sčítacích archů. Ony rodiny v odstoupených
územích Německu se v prosinci 1938 se staly německými státními příslušníky a to
bez ohledu na národnost. „Němec je ten, kdo má (říšsko)německou státní příslušnost“
praví německý zákon o státní příslušnosti, Staatsangehörigkeitsgesetz, StAG. Ty
z nich, které po druhé světové válce na své německé národnosti netrvaly, mohly
bezprostředně po válce s poukazem na svou československou národnost podle
meziválečného československého sčítání lidu v roce 1930 přejít opět k Čechům.
Nemohlo jich být málo, kdo by chtěl opustit domov a odejít do ciziny, do
nuzných životních podmínek v poválečném Německu nebo Rakousku? Na rozdíl od
Němců v odstoupených území Německu v roce 1938 musely takové rodiny v
protektorátu, pokud chtěly německou státní příslušnost, o ni žádat, a pokud tak
učinily, byl jim poválečný zpětný přechod k československé národnosti
znemožněn.
Jak známo, volilo v prvních
československých parlamentních volbách po první světové válce sudetoněmecké
strany o 220 000 voličů více, než bylo v českých zemích Němců s volebním
právem. Počet Židů v této skupině hlásících se mezi válkami k německé nebo
židovské národnosti a volících sudetoněmecké strany, není znám. Ví se pouze, že
k židovské národnosti konvertovalo v českých zemích podle sčítání lidu v roce
1921 asi 43 000 německy mluvících včetně dětí, kteří v odhadu počtu obětí
vyhnání Sudetoněmců nefigurují – pokud byli posláni do ghett a koncentračních
táborů mimo říši, ztratili podle norimberských zákonů automaticky německou
státní příslušnost. Do oné skupiny 220 000 voličů zřejmě patří i většina
hlučínských Moravců, kterých bylo cca 49 000 včetně dětí, politicky a kulturně
tíhnoucí k pruskému státu, tedy volící německé strany v ČSR, a naopak nepatří
voliči KSČ, která jako jediná politická strana neměla sudetoněmeckého pendanta.
Po válce bylo oněch 220 000 voličů i dětmi považováno opět za Čechy, pokud
se v protektorátu nepřihlásili k německé národnosti. Kdo z nich chtěl opustit
domov a stěhovat se do nedostatku v poválečném Německu? Neví se.
Otázkou také je, jak dokázali prosadit fakt své československé národnosti bezprostředně
po válce proti vůli nepřátelsky vystupujících československých úřadů,
neznali-li bezchybně česky.
Druhým úskalím a druhou skupinou jsou
Češi z odstoupených území Německu s přidělenou německou státní příslušností,
kteří neoptovali pro ČSR, v počtu minimálně 194 000 (podle německého censu
v roce 1939), kteří po válce byli opět považováni za Čechy. Prolínají se i s
první skupinou, není známo nakolik.
Třetí skupinou jsou již výše zmínění
Hlučíňané, kterým bylo v roce 1938 vráceno říšskoněmecké občanství. Naprostá
většina Hlučíňanů nebyla po druhé světové válce odsunuta, mohla provizorně
zůstat a v roce 1953 dostali zákonem československé občanství zpět. Ti, kteří
se mezi válkami hlásili k československé národnosti, cca 49 000 osob
československé národnosti podle sčítání lidu v roce 1930 z celkových
54 834 obyvatel Hlučínska, se prolíná s první skupinou téměř stoprocentně,
protože politicky tíhli k pruskému státu a volili německé strany v ČSR. Moravci
podle československých statistik byli československé národnosti (nemohli se
hlásit k moravské národnosti, ta ve sčítacích arších uvedena nebyla), při
německém sčítání lidu v roce 1939 byli Němci a mohli nakonec zůstat v ČSR.
Čtvrtým úskalím, čtvrtou skupinou jsou
Slezané a Poláci z polského záboru československého Těšínska zařazení po
rozpadu polského státu a připadnutí území Německu do oddělení III německého
národnostního soupisu (DVL, Abteilung III) a k tomu ne všichni Poláci z Deutsche
Volksliste IV (DVL, Abteilung IV), kteří později obdrželi německou státní
příslušnost na odvolání (deutsche Staatsangehörigkeit auf Widerruf). Po válce
vyhnáni nebyli a bylo jim z moci úřední z naléhavých národohospodářských důvodů
– byli často horníky a jejich vyhnáním by byla ohrožena výkonnost hornických
part a tudíž těžba uhlí – rychle vráceno československé občanství s národností
českou nebo polskou. Do DVL III bylo zapsáno alespoň 110 000 osob.
Je zřejmé, že pomocí výše uvedených
skupin se dá odhad počtu obětí vyhnání z ČSR a osob s nevyjasněným osudem
snižovat. Odhad Společné česko–německé komise historiků, že se 91 000 Němců
prohlásilo za Čechy, ale nikoliv až v roce 1946, jak komise tvrdí, může být
počet reálný, ale pro shora nastíněnou složitost problému není možné posoudit,
nakolik se blíží pravdě.
Občas se vyskytující česká premisa, že
do počtu obětí byli započteni i Židé hlásící se v československých
meziválečných sčítáních lidu k německé národnosti, kteří později se stali
oběťmi šoa, je lživá. Podle nacistického zákona o občanství z 15. 9. 1935 (Reichsbürgergesetz vom 15. September
1935, RGB) byli takoví Židé považováni jen za „státní příslušníky rasově cizí
národnosti“ a podle 11. výnosu k říšskému zákonu o občanství z 25. 11. 1941
(Elfte Verordnung zum Reichsbürgergesetz vom 25. November 1941) byli při
opouštění říšskoněmeckého území do koncentračních táborů na východě automaticky
zbavováni německé státní příslušnosti.
Osob, které využily skutečnosti, že se
mezi válkami při sčítání lidu v roce 1921 a 1930 hlásily k národnosti
československé a po válce se k ní vrátily, byly považovány za Čechy, bylo
pravděpodobně více než 91 000. Učiňme naprosto spekulativní odhad počtu
obětí vyhnání a zmizelých osob a to odečtením všech Němců, kteří mohli po válce
přejít zpět k československé či polské národnosti z titulu hlášení se k těmto
národnostem při předválečném československém sčítání lidu v roce 1930. Osob,
které nabyly německou národnost po 1. 10. 1938 na vlastní žádost, bylo, jak
vyčísluje německý odhad ještě z doby války a pouze pro Říšskou župu Sudety, cca
100 000. Ty přejít zpět ke své předválečné národnosti nemohly.
Celkový počet československých Němců
zahynulých následkem odsunu z ČSR a neznámého dalšího osudu ve výši
521 000 osob (bez započtení oněch odhadem 91 000 přenárodnělých), což
je množství nepříliš plausibilní, snižme o ty, kteří v roce 1938 dostali
přidělenou německou státní příslušnost, tj. 194 000 minus cca 6 % padlých
z tohoto počtu. Dá se totiž předpokládat, že raději zůstali doma, než aby
odešli do bídy pro ně cizí země, Německa. Další odpočet se týká Hlučíňanů československé
národnosti s vráceným říšským občanstvím, tj. 49 000 minus cca 6 % z nich
padlých. Jako poslední odečtěme osoby z československé části Těšínska s říšskou
státní příslušností na odvolání zařazené do DVL III – podle poválečného odhadu
minimálně 110 000. K nim přiřaďme československé Poláky z téže
československé části Těšínska zařazené do DVL IV s německou státní příslušností
na odvolání – zde odhad zcela chybí, dosaďme odhadem 30 000. Vyjde nám pak
150 000 zahynulých a nevypátraných osob z řad československých Němců
následkem vyhnání. Neexistuje možnost tento odhad zpřesnit.
Do všech výše uvedených počtů nejsou
zahrnuti Němci, kteří se přistěhovali mezi roky 1938–1945 z oblastí mimo
původní ČSR, kterých bylo asi 150 000, a uprchlíci německé národnosti, kteří
opustili ke konci války své domovy na východě říše. Podle československých
údajů z roku 1953 bylo jen německých uprchlíků na území ČSR bezprostředně po
konci války asi 600 000. Jiné zdroje, například Rozumět dějinám, udávají počty
vyšší, např. „asi 1 000 000 uprchlíků ze Slezska a další statisíce z celé
východní části Německé říše“. Kolik jich bylo Čechy usmrceno, zemřelo na
následky českého zacházení, není známo, k tomu neexistuje ani přibližný odhad.
Češi taktéž mučili a zabíjeli zajaté
německé vojáky před jejich předáním spojencům. Kolik jich pobili, známo není,
odhady nejsou k dispozici. Z tehdejších panujících protiněmeckých nálad a z
toho, že vojáci byli zjevnými nositeli německé moci, plyne, že jich bylo nemálo
zabito. Později jich přes 40 000 přidělila Rudá armáda Československu na práci.
U této skupiny podle odhadu Tomáše Staňka činily ztráty na životě v roce 1945
asi 20 %, v dalších letech 2 až 5 %.
Součástí úsilí o národní stát byla i
likvidace maďarské menšiny, čítající přibližně tři čtvrtě milionu osob převážně
z jižních částí Slovenska. Beneš a jeho politické okolí předpokládali, že vůči
nim uplatní podobný postup jako vůči československým Němcům. Sovětský souhlas
Beneš měl již z prosince 1943 z návštěvy Moskvy. Beneš si chtěl usnadnit
situaci také výměnou Maďarů ze Slovenska za Slováky z Maďarska. Maďarská vláda
začala okamžitě protestovat u vítězných mocností, odsoudila vyhánění a výměnu
obyvatel jako opatření nelidská a nedemokratická. Početné skupiny Slováků v
Maďarsku navíc odmítaly v četných memorandech repatriaci do ČSR. Vyhnáni mohli
být jen Maďaři, kteří se na slovenská území připadlá Maďarsku přistěhovali po
jejich záboru, bylo jich asi 32 000. Dalších asi 73 000 bylo vyměněno za
Slováky z Maďarska kus za kus a vypuzeno z ČSR násilím. Kolik Maďarů zahynulo
při odsunu, k tomu neexistuje ani jediný odhad.
Zbylí Němci a Maďaři byli další léta
přeháněni v rámci československého státu. Nedobrovolně. Počet obětí není znám.
