Jak to bylo se souhlasem Velké Británie a USA s vyhnáním neslovanského obyvatelstva z ČSR?

Tomáš Krystlík

Čtenáři mého blogu buď nechápou česky psané blogspoty nebo nehodlají uvěřit faktům. Proto stručně znovu.

6. a 10. 6. 1942 června, jednal Beneš se sovětským lidovým komisařem zahraničí V. M. Molotovem. Podle Beneše: „Pak jsem mu vyložil problém našich Němců. Máme jich tři miliony, to jest mnoho; jeden a půl milionu jest třeba jich vyhnati. V tom nám musíte pomoci. Molotov souhlasil; vyložil jsem mu své názory na transfer obyvatelstva, kde počítáme s jejich pomocí."

2. 7. 1942 píše Anthony Eden ve svém memorandu svým kolegům v britské vládě: „Rovněž žádám své protějšky, aby obecně přistoupili na poválečný transfer německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy do Německa v případech, kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí.“ Kabinet svolil. To však nepředstavuje souhlas s vyhnáním Němců z ČSR.

V USA v polovině roku 1943 údajně dosahuje Beneš souhlasu Roosevelta s vyhnáním Němců. Záznam o tom neexistuje, dosvědčuje to jen Beneš sám ve svých pamětech.

Stalin v prosinci 1943 v Moskvě tváří v tvář Benešovi plošné vyhnání Němců a Maďarů schválil. I vyhnání Maďarů z ČSR – tento požadavek vznesl Beneš vůbec poprvé v Moskvě.

V československém memorandu vládám SSSR, USA a Velké Británie z 23. 11. 1944 se pravilo: „Pouhá skutečnost, že menšinové obyvatelstvo má v určitém okrsku početní většinu, neopravňuje k nárokům na národní suverenitu… Národ, který vlastnil tuto hranici od počátku svých dějin, se jí nemůže zříci.“ Národnostní menšiny se považují „za část jiného národa než toho, na jehož území žijí" a představují proto „hrozbu vnitřnímu i mezinárodnímu míru". Tento „problém nelze vyřešit teritoriálními změnami", které by v Československu vedly „k absurdnímu, morálně nepřijatelnému a politicky nebezpečnému výsledku". Z toho vyplývá nutnost „provést transfer největší části německého obyvatelstva". Memorandum sice uvedlo, že německé obyvatelstvo v ČSR tvořilo podle sčítání z roku 1930 3 200 000 lidí, vycházelo však z celkového počtu 2 350 000 Němců. Předpokládalo přitom, že 250 000 jich padlo ve válce, že „dalších 500 000 vyhlášených henleinovců a jiných nacistů uprchne", takže v zemi zbude na 1 600 000 Němců, kteří „budou vyhnáni nebo přesídleni do Německa" v organizovaném transferu. Československá vláda byla ochotna ponechat ve státě maximálně 800 000 Němců s výslovnou podmínkou, že se již v druhé generaci počeští. Dále se v memorandu tvrdilo, že „není úmyslem konfiskovat soukromý majetek transferovaných osob; pokud se tak stane, propadne státu na základě trestu podle zákona. To budiž provedeno na základě zákonného potrestání. Zpravidla bude dovoleno vzít s sebou movitý majetek s výjimkou zboží, jehož vývoz je všeobecně zakázán (např. dobytek, stroje, různé měny, zlato, atd.)… Vyrovnání za zanechaný majetek, cena kterého bude určena podle stanoveného standardu, odsunutí obdrží z československých pohledávek vůči německému státu, Říšské bance nebo německým státním příslušníkům, nebo se zaplatí z německých peněz, které se najdou na československém území.“

Navzdory mnohým urgencím Beneše a Ripky britská vláda nepotvrzovala písemně své vyjádření o odsunu z 2. 7. 1942 a ani nezaujala stanovisko k memorandu z 23. 11. 1944. Americké stanovisko k němu z 31. 1. 1945 předal Janu Masarykovi v Londýně americký chargé d'affaires Rudolf E. Schoenfeld. V něm se pravilo: „Americká vláda se domnívá, že transfery takového druhu, o jakých uvažuje nóta Vaší Excelence (Beneš), by se měly uskutečňovat na základě patřičné mezinárodní dohody, jak řekla Vaše Excelence v projevu 8. 10. 1944, a za mezinárodního dohledu. Americká vláda také souhlasí s československou vládou v tom, že jakýkoli transfer by měl probíhat postupně s cílem usnadnit spořádané přijímání transferovaných osob. Pokud taková mezinárodní dohoda nebude dosažena, je americká vláda toho názoru, že by neměla být podniknuta žádná jednostranná akce k transferu velkých skupin osob a na základě výše uvedeného projevu se domnívá, že československá vláda nemá v úmyslu provést takovou jednostrannou akci. Protože od chvíle, kdy tyto názory byly oznámeny československé vládě, nenastal žádný důvod k jejich změně, státní departement souhlasí s (britskými) pokyny navrženými vyslanci Nicholsovi, že rozhodnutí o metodě a časovém rozvrhu repatriace říšských Němců, kteří jsou v současné době v Československu, a o transferu německé menšiny v Československu musí být ponecháno spojenecké Kontrolní radě v Německu.“ Beneš a jeho vláda bezprostředně po válce učinili pravý opak.

Před odjezdem z Velké Británie do Moskvy vedl Beneš 13. a 20. 2. 1945 poslední rozhovory s Nicholsem. Žádal od Britů souhlas s principem odebrání československého občanství všem Němcům s tím, že jinak by mohl doma nastat „rozvrat, boje, masakry Němců". Podle slov samotného Beneše: „Pak jsme dlouze diskutovali (13. 2.) otázku transferu – žádal jsem… jasnou a definitivní formuli (zejména abychom mohli vydati zákon), v níž by byly tyto tři zásady: (a) zásadně se stanoví transfer, (b) zbavují se všichni Němci našeho občanství, (c) zřizuje se úřad na provádění transferu.“

Nichols naopak požadoval – o pár dní později se k němu přidali přímo Eden a Churchill – aby zákony o odsunu vznikly až na základě dohody s vítěznými mocnostmi. S nimi by bylo nutné předem dojednat též způsob, rozsah a další modality, organizaci celého odsunu, zvláště když odsouvaní poputují okupačních zón v Německu. Nichols naléhal, aby československá vláda v této věci pouze ohlásila svůj program, nikoli vydala zákon. Beneš pronesl ve spojitosti s transferem československých Němců před Nicholsem nezastřenou výhrůžku: „O tom budu jednat v Moskvě… eventuálně se dohodnu s Moskvou a provedeme to sami". Za další zcela klíčový bod jednání s Nicholsem považoval Beneš britské uznání nulity mnichovského dohody. Žádal, aby byla už nyní uznána suverenita Československa nad celým jeho předmnichovským územím. Nichols řekl, že definitivní uznání hranic přísluší mírové konferenci, takže Benešova vláda se musí spokojit s konstatováním, že je oprávněna vykonávat (do té doby) v rámci předmnichovských hranic kontrolu.

Na poslední vzájemné pracovní schůzce, 22. 2. 1945, doporučil Churchill Benešovi, obdobně jako předtím Nichols a Eden, aby ČSR nerozhodla o transferu německého obyvatelstva bez souhlasu velmocí, tedy aby ČSR nejdříve získala souhlas Velké Británie, USA a SSSR, než začne odsun realizovat. Což přeloženo do běžné, nediplomatické řeči se rovnalo zákazu.

Obdobným způsobem jako americká odpověděla 8. 3. 1945 na československé memorandum z 23. 11. 1944 vláda britská prostřednictvím nóty vyslance Nicholse: „V nótě (ze 17. 1. 1945) vláda Jeho Veličenstva potvrdila přijetí memoranda s názory československé vlády na problém německé menšiny v Československu a prohlásila, že pečlivě a s pochopením prostudovala návrhy v memorandu. Vláda Jeho Veličenstva však dodala, že memorandum vznáší velmi závažné problémy v souvislosti s celkovým uspořádáním Německa a že se necítí být oprávněna poskytnout vyjádření, dokud tyto otázky neprodiskutuje se svými hlavními spojenci. Proto zatím vláda Jeho Veličenstva nehodlá vyjadřovat svůj názor na návrhy obsažené v memorandu československé vlády. Nyní mám tu čest dodat, že ačkoli vláda Jeho Veličenstva má plné pochopení pro přání prezidenta republiky přednést svému lidu prohlášení o této otázce a rozumí důvodům, proč to chce učinit rychle, přeje si, aby bylo jasné, že zatím nedosáhla se svými hlavními spojenci dohody o způsobu, jak by se měla vyřešit celá tato otázka, jež ve spojení s budoucností Německa a Evropy po válce vyvolává závažné problémy. Za těchto okolností vláda Jeho Veličenstva pociťuje potřebu požádat Jeho Excelenci prezidenta, aby při jakýchkoli prohlášeních o navrhovaných principech dal zcela jasně najevo, že jde o nástin programu, který zastává, a záměr, který sleduje, že tento program předložil k posouzení hlavním spojencům, že však zatím od nich neobdržel jejich souhlas.

Molotov 21. 3. 1945 Benešovi za přítomnosti Zorina znovu ústně potvrdil souhlas SSSR s vyhnáním, požadoval však, aby československá vláda o tom s Brity jednala, a chtěl vědět, kolik Němců míní československá vláda vysídlit, zda všechny, nebo jen jejich část. Beneš odpověděl, že co nejvíce, přinejmenším 2 000 000, což by znamenalo, že by v Československu zůstalo asi 500 000 Němců. Molotov vzal Benešem zfalšované počty na vědomí.

Do konce války Velká Británie a USA vyhánění Němců z ČSR neschválily, ani později na konferenci v Postupimi, kde jen uznaly, že již probíhá a že má být dokončeno. Dodnes tak neučinily.

Česká historiografie mění způsob lhaní

Tomáš Krystlík

Čeští dějepisci od roku 1918 věrně slouží potřebám státu a lžou, až se jim úst práší. Dějepisné ústavy jsou většinou financovány ze státních prostředků, tedy kdo z dějepisců by chtěl riskovat svou profesionální ostrakizaci?

Pár příkladů. František Palacký tvrdil, že husitský ozbrojený boj byl také válkou národní, že Žižka vedl své válečníky nejen na obranu nové církve, nýbrž i českoslovanského národa, že to byl upřímný demokrat opírající se o nižší vrstvy městské a venkovské. Tyto teze Masaryk a dějepisectví československého státu převzaly. Za dalšího demokrata do morku kostí je v rozporu s fakty označován Edvard Beneš. Tzv. historičnost hranic českého státu se vysvětluje jejich neměnností po téměř celou dobu existence českého státu například takto: „Hranice zemí Koruny české se až na malé výjimky po tisíc let nezměnily“ [Jan Gebhart, Jan Kuklík: Velké dějiny zemí Koruny české XV. a. Paseka, Praha 2006], což je průhledná lež. Neměnily se do vzniku republiky teprve od roku 1742, od odstoupení větší části Slezska Prusku. Navíc se vůbec neuvádí, že Beneš požadoval na mírových jednáních v Paříži rozsah československého státu v „dočasných historických hranicích“ [René Petráš: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodní ochrana. Karolinum, Praha 2009].

V roce 2006 se nedokázali čeští a němečtí dějepisci shodnout na společné předmluvě k rozsáhlé historiografické studii Jiří Pešek; Oldřich Tůma; Manfred Kittel; Horst Miller (eds.): Německé menšiny v právních normách 1938–1948. Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2006, s důrazem na vyhánění Němců po druhé světové válce jen kvůli tomu, že česká strana žádala zařadit do studie i údajné vyhánění autochtonních Němců z Rumunska, aby se zamaskovalo, že Němce vyhánělo za hranice jen velmi málo států – Polsko z nově nabytých německých území (vlastní autochtonní Němce, pokud vůbec nějací po evakuaci s ustupujícím Wehrmachtem v Polsku navzdory rozkazu zbyli, se snažili repolonizovat); Maďaři se zpožděním pod tlakem očekávaného přílivu maďarského obyvatelstva vracejícího se z Transylvánie a vyháněného ze Slovenska, tlaku sovětské správy požadující vyhnat všechny podunajské Šváby se ubránili, ze země vyhnána byla asi jen jejich jedna čtvrtina. Necelé čtyři tisíce Němců z minimálně 150 000 vyhnalo Holandsko. Rumunsko své Němce nevyhánělo, ale opustili-li zemi, bránilo jim pak v návratu. Itálie převzala Němce odešlé z Jižního Tyrolska zpět a vrátila jim občanství. I Francie vracela bez dalšího německým Alsasanům a Lotriňanům občanství, taktéž Belgie svým Němcům z oblastí kolem Eupenu a Malmédy. Jen Jugoslávie a ČSR vyhnaly en bloc své Němce ze země. Československo tak činilo bez souhlasu mocností ihned po skončení války, do skončení postupimské konference, tj. za tři měsíce, jich vyexpedovalo za hranice 600 až 700 000. Souhlas k vyhánění nebyl ani dodatečně udělen, spojenci v Postupimi jen UZNALI nutnost transfer německého obyvatelstva provést, což není souhlas. Ona výše uvedená studie pak vyšla v obou zemích se stejným textem ale s odlišnou předmluvou. Ostuda to byla v historiografických kruzích přenáramná, ale veřejnost se o ní prakticky nedověděla.

Kulaté (70.) výročí od konce druhé světové války způsobilo, že se vyrojilo množství článků se tímto obdobím zabývajících, dílem značně kritických k českému poválečnému nakládání s Němci. Za všechny uveďme článek Ivana Motýla Vypíchat oči, znásilnit, poplivat upálit. Nová svědectví o tom, jak Češi po válce „odsouvali“ Němce. Týden č. 23/2015. V otázce česko-německého soužití ve 20. století se tak najednou česká historiografie dostává do úzkých, poznává, že s vyslovenými lžemi nemůže jít do přímého střetu s fakty.

Projevilo se to též minulý týden při vydání knihy Detlefa Brandese Germanizovat a vysídlit. Zatím posledního přeběhlíka na českou stranu, německého historika Detlefa Brandese bylo třeba za změnu stran nějak odměnit a tak Česko-německý fond budoucnosti přispěl na překlad a české vydání jeho knihy nezanedbatelnou částkou. Fond tak podporuje autory a akce vlídné vůči Čechům a jejich výkladu historie.

V každém případě má nyní česká historiografie napilno. Když nemůže bezostyšně lhát, pokouší se, jak správně upozorňuje pan Lukáš Beer ve svém článku http://nassmer.blogspot.cz/2015/06/ceska-historiografie-si-bude-muset.html, o etiketový podvod – do nadpisu se umístí něco naprosto odlišného, než je dále v textu, protože nepříliš pozorného čtenáře ovlivňují především nadpisy. Brandesova kniha Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme vyšla v češtině pod názvem Germanizovat a vysídlit, což je přímo ukázkový příklad etiketového švindlu: Umvolkung není germanizace, Umsiedlung není vysídlení.

Navíc v interview Práva z 25. 6. 2015 (František Cinger: Nacisté chtěli poněmčit polovinu Čechů. Právo, Novinky.cz 25. 6. 2015, www.novinky.cz/kultura/373315-detlef-brandes-naciste-chteli-ponemcit-pulku-cechu.html) Brandes při příležitosti českého vydání své knihy praví, že německý nacionálně socialistický režim neměl plány na vysídlení Čechů. Do očí bijící kontrast s českým názvem jeho knihy, že? Dále v onom interview Brandes říká, že (okupační moc) „chtěla totiž poněmčit minimálně půlku, maximálně šestaosmdesát procent Čechů,“ což Právu nezabránilo, aby v titulku předstírali, že to byla jen polovina.

Několik věcí je ale u Brandese nápadných. Za prvé z tabulek v jeho knize vyplývá, že poněmčitelných Čechů bylo 88 %, ne tedy 86 % jak tvrdí, za druhé z nařízení Himmlera z 12. 9. 1942, které v knize též uvádí, plyne, že osoby z rasových skupin I, II, III+ a III, tedy 88 % české populace, „je v případě politických zásluh třeba poněmčovat bez prodlení“. Proč tedy pan Brandes tvrdí v rozhovoru, že měla být – tedy i s prodlením – přenárodněna minimálně polovina a maximálně 86 % Čechů?

Pak už jen Brandes v rozhovoru vrší jednu nepravdu za druhou, když uvádí: „Ty takříkajíc rasově nevhodné by chtěl (Heydrich) vysídlit. Myslel tím poslat snad šest procent lidí do (oblastí u) Ledového moře jako dozorce v židovských koncentračních táborech. Chtěl je vyměnit za dozorce v sovětských gulazích, kam by umístil Židy. Ale to šlo jen o rasově nevhodné. Další kategorií byli antifašisté. Odpovědí bylo: poslat je do Německa na převýchovu, a jestliže to nepůjde, dát je pod Sonderbehandlung, Zvláštní zacházení – tedy zavraždit.“

Brandes zcela jasně protiřečí tomu, co uvádí ve své knize. Vysídlení mimo říši hrozilo teoreticky pouze rasově nežádoucím, tj. podle jím uvedených tabulek 0,015 % české populace. Ne tedy „snad 6 % lidí“, jak tvrdí v rozhovoru! Podle Heydrichových názorů (jeho tajný projev v Černínském paláci 2. 10. 1941) hrozilo vystěhování mimo říši jen rasově nežádoucím s vadným smýšlením: „…vadná rasa a vadné smýšlení. Tyhle lidi musím dostat pryč. Na východě je místa dost.“ Tedy jen části z 0,015 % české populace!

Nepravdivě uvádí i Heydrichovy úmysly s antinacisty (německý národní socialismus není fašismus, tedy žádní antifašisté!). Brandes vykládá termín Sonderbehandlung jako synonymum pro zavraždění. Jenže izraelský soud s Adolfem Eichmannem v roce 1961 došel k závěru, že z použití výrazu Sonderbehandlung nelze usuzovat na smrt dětí (z Lidic a Ležáků) [Kerstin Schicha; Frank Metzing: Die Kinder von Lidice. In: Tribüne. Zeitschrift zum Verständnis des Judentums. 34. Jahrgang, Heft 134, 2. Quartal 1995. Frankfurt am Main, 1995]. Obdobné pochyby vyjádřil například i uteklý Häftling z KZ Auschwitz Rudolf Vrba (Walter Rosenberg) slovy: „Proto se ptáme, zda Sonderbehandlung vždy znamenalo smrt v plynových komorách nebo zda nemělo i jiný význam“ [Claude Lanzmann, Claude: Shoa. DTV Deutscher Taschenbuch, München 1993].

Chápu, že se musí pan Brandes zalíbit české straně, ale za cenu lhaní? Nelze totiž předpokládat, že by mu tato fakta nebyla známa.


www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Ceska-historiografie-meni-zpusob-lhani-381644

Češi nesdílejí evropské hodnoty

Tomáš Krystlík

Šéfredaktor A2alarmu.cz, pan Jaroslav Fiala stvořil zajímavý text http://a2larm.cz/2015/06/kdo-nesdili-nase-hodnoty, který však trpí smíšením mnoha sice podobných, ale přece jen rozlišných témat dohromady a to bez ladu a skladu. Pokusme se je rozdělit a pojednat o nich odděleně.

Demonstrace vztahu k migrantům na poměrech panujících ve Velké Británii je mimořádně nevhodně zvolený příklad a to z několika důvodů. Velká Británie má jako jediná země EU již dlouhá léta výjimku, co se týká sociálního systému, na nějž vydává o dost méně, než činí průměr EU. Aby bylo rozuměno, ne na sociální dávky, ty se ošidit dost dobře nedají (člověk z nich musí být schopen přežít), nýbrž především na zdravotní a důchodové pojištění. Kdyby odvody do těchto pojištění činily alespoň průměr v EU, představovalo by to pro britské hospodářství takové dodatečné zatížení, že by to podle odhadu odborníků vedlo ke ztrátě jeho konkurenceschopnosti. Takže výsledkem je, že britské zdravotnictví je sice levnější, ale velemizerné, důchody nízké a nivelizované. To ostatně platí pro celý britský Commonwealth of Nations.

Britové jsou relativně xenofobní (splendid isolation), což s předchozím vyúsťuje v tendenci přijímat raději migranty mluvící anglicky a mající zkušenost ze zemí s převzatou britskou správou, tedy z bývalých britských kolonií. Britové tak ušetří peníze na jazykové kurzy i za sociální dávky, protože takoví migranti se integrují rychleji, do pracovního procesu se zařadí dříve než migranti z jiných zemí.

Je logické, že k despektu Britů přispívá i to, že „lidé ze zemí bývalého východního bloku, nás (Británii) vidí jako zemi oplývající mlékem a strdím“. Zajisté, jak by neměli mít takový názor, když cenová hladina ve Velké Británii je snad nejvyšší v Evropě, čemuž odpovídají i platy a výše sociální podpory – o to více mohou migranti z postkomunistických států při příslušném utažení opasků ušetřit peněz.

Pasus o „banditech z Čech“. Ano, v pohraničních oblastech Německa a Rakouska stouply značně počty krádeží a loupeží péčí obyvatel přilehlých států, Polska a Česka. Kromě toho obchodují s bílým masem a pašují věci, které jsou v Německu striktně zakázány nebo omezeny – drogy, zbraně – nebo drahé – cigarety, benzín. Kradou houfně zemědělské stroje, se kterými přejíždějí zelenou hranici do Česka. Do Polska méně, protože zde by museli překonávat vodní toky.

Tvrzení pana Fialy: „Na Západě v nás často nevidí žádné ,české inženýry´, ale primitivní násilníky, rasisty, šovinisty nebo zloděje, kteří přicházejí hlavně proto, aby zneužívali ,štědré sociální dávky´“, neodpovídá pravdě. Zneuživatele sociálních dávek vidí Britové skoro v každém, kdo je na nich určitý čas závislý a pochází z ciziny. Jenže EU funguje jinak. Kdo v Česku ví, že dojde-li si na pracovní úřad a požádá-li o své převedení coby nezaměstnaný třeba do Německa, tak ho do Německa převedou? Přihlásí-li se pak u německého pracovního úřadu, dostane nadále dávky nezaměstnanosti, ale podle německých předpisů, takže je mu placen i byt s poplatky (bez teplé vody, elektřiny, telefonu a garáže). K poskytování dávek v nezaměstnanosti občanům EU podle vlastních předpisů se zavázaly všechny státy EU. Novinka? Asi ano. Je jasné, že se místní pracovní úřady snaží takové lidi zapojit co nejdříve do práce. V Německu například jim mohou krátit či odebrat dávky v nezaměstnanosti teprve tehdy, když dotyčný nespolupracuje nehledá si též sám práci, nedostavuje-li se na přijímací pohovory nebo do pracovního úřadu, je-li pozván, a podobně.

„Naši lidé jsou zkrátka v zahraničí terčem podobných předsudků jako migranti u nás.“ Nejsou, to je nepravda. Nic srovnatelně takového, protože české předsudky proti cizincům a proti migrantům zvláště jsou oproti západoevropským mnohem silnější. Jen si vezměte domácí Čechy-Cikány. Kdyby se nemusel brát ohled na EU, tak jsou již v Česku pro ně zřízeny koncentrační tábory. To, že Česko nechce přijímat žádné uprchlíky, je ostuda mnohem větší, než se komukoliv z Česka zdá. Asi jeden a půl tisíce uprchlíků, o které by měl pečovat podle rozdělovníku EU český stát, není mnoho. O větší množství pečovalo Česko již bez protestů v době války v Bosně a Hercegovině a byli to také muslimové. Zde se již projevuje český rasismus.

A pak v článku následují české omyly typu: „Platy u nás za těmi západními těžce zaostávají a korporace si z nás udělaly Klondajk, odkud ročně odtékají stovky miliard.“ Není radno věřit statistikám – pro nedostatek místa a nezáživnost vynechávám důkaz – ale Češi si ani trochu neuvědomují zcela jinou distribuci výdajů rodiny na Západě a v ČR – nájemné za byt, pojistky, za provoz auta, výdaje za veřejnou dopravu jsou nesrovnatelně dražší než v ČR. Příklad. Policajt v Mnichově má například 1850 € čistého a nájem bytu pro něj, manželku a dítě stojí 1900 €. Korporace si z ČR neudělaly Clondike, to jim umožňuje jen neschopnost českých úředníků vybrat daně. Takže, proč by toho podniky nevyužily?

Nějaký recept na závěr? Obyvatelstvo českých zemí se musí zbavit rasistických předsudků, strachu z cizinců a nenávisti ke všemu nečeskému, cizímu (kromě panující výjimky vůči mercedesům, BMW a podobně), že české neúspěchy, potíže, za vše negativní mohou cizáci. Jinak budou vždy platit za exoty Evropy do ní vlastně nepatřící.


www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Drsna-slova-historika-Krystlika-Cesi-jsou-rasisti-Kdyby-to-proslo-v-EU-tak-zrizuji-i-koncentraky-pro-Romy-381608

Prezident republiky by neměl opakovat nepravdivá klišé

Tomáš Krystlík

V ještě živé paměti je Zemanova oprávněná kritika Ferdinanda Peroutky. Neměl ale výrok Jaroslava Stránského o nezbytnosti vytí s vlky připsat Peroutkovi a ani se odvolávat na článek Hitler je gentleman, který se dosud nenašel, k dehonestaci Peroutky by plně stačilo citovat z jeho článků Češi, Němci a židé v Přítomnosti z 22. 2. 1939 a Dynamický život v Přítomnosti z 26. 4. 1939.

V Novém Veselí dezinformoval Miloš Zeman své posluchače takto: „Nevěřícího je potřeba buď zotročit nebo vyhladit (stojí prý v islámských textech)… Vracíme se tak k tomu, o čem jsme před chvílí mluvili, k vyhlazení Čechů hitlerovským režimem, které naštěstí nenastalo. Bohužel život není tak pohodlný, aby byl prost nebezpečí. Musíme bojovat proti islámskému radikalismu, protože v opačném případě můžeme mít stejný osud, jako nám plánoval Reinhard Hendrich“ (www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Zeman-uderil-Islamiste-nas-mohou-vyhladit-jako-planoval-Reinhard-Heydrich-Mam-navrh-mluvil-jsem-o-nem-s-Putinem-381207).

Pomiňme, že v koránu to tak nestojí. Mnohem fatálnější pro způsob českého uvažování a nazírání na svět jsou nepravdivá klišé o Heydrichových plánech prezentovaná nejen nyní prezidentem republiky, nýbrž již po 70 let českými historiky a vzdělanci. Nejfrekventovanější je tvrzení: 1/3 Čechů měla být poněmčena, 1/3 vybita, 1/3 vyhnána na východ, příkladem budiž Václav Žák v TV-debatě (http://debatniklub.webnode.cz/products/vaclav-zak-tomas-pecina/).

Co vlastně Heydrich s Čechy zamýšlel? V tajné řeči z 2. 10. 1941 v Černínském paláci kategorizoval Čechy následovně: „Jedni mají dobrou rasu a dobré smýšlení, tady je to úplně jednoduché, ty můžeme poněmčit. Pak tu máme jejich protipól: vadná rasa a vadné smýšlení. Tyhle lidi musím dostat pryč. Na východě je místa dost. Uprostřed pak zůstává středová vrstva, kterou musím podrobit důkladným zkouškám. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé vadné rasy a vadně smýšlející lidi dobré rasy. U dobře smýšlejících lidí vadné rasy – tak tady to bude pravděpodobně třeba udělat tak, že budou nasazeni někde v říši nebo tak nějak a bude postaráno o to, aby už neměli děti, protože v tomto prostoru si je dále pěstovat nechceme… Pak zbývají vadně smýšlející lidé dobré rasy. To jsou ti nejnebezpečnější, neboť to je elita s dobrou rasou. U části vadně smýšlejících lidí dobré rasy bude zbývat jediné, že se totiž pokusíme je usídlit v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a názorově je vychovat anebo, když to nepůjde, s konečnou platností je postavit ke zdi“. Tento pasus bývá českými historiky zdůrazňován, většinou se však již nezmiňují o tom, že Heydrich ve svém projevu též prohlásil: „Ale nenaštvat! Vždyť je to všechno jen teoreticky!“ [The Speech of the Reich Protector Reinhard Heydrich on the Elimination of the Czech Nation, The Seat of the Reich Protector (i. e. Nazi Governor and Hitler´s Representative in Czech Lands). Czernin Palace, Prague October 2, 1941. (legalized transciption of the original text incl. original errors). www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/historie_a_osobnosti_ceske_diplomacie/druha_svetova_valka_a_jeji_dusledky/dokumenty/projev_reinharda_heydricha_o_planech_na_1.html].

Heydrich měsíc a půl později jím přednesené způsoby zacházení s Čechy značně oslabil, když 17. 11. 1941 prohlásil, že „Čech může v soukromí říkat, co chce, ale v hospodářství… musí mít Německo primérní platnost“ [Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. b. Paseka, Praha 2007].

Při pozornější četbě textu Heydrichova textu projevu laskavý čtenář nahlédne, že smrt hrozila pouze některým Čechům, nejvíce paradoxně právě těm z nacistického hlediska rasově nejcennějším, nejvhodnějším pro přenárodnění, a to pouze v případě, že by selhaly pokusy o změnu jejich negativního politického smýšlení vůči Německu. Takoví odpůrci německého nacionálního socialismu by vlivem svých volních vlastností mohli Čechy někdy sešikovat a vést je k odporu. Rasově nevhodní a současně svým protiněmeckým smýšlením nevyhovující Češi měli být vystěhováni do Generalgouvernementu a do dobytých území Sovětského svazu; rasově vadní, ale z nacistického hlediska dobře smýšlející měli být v rámci všeobecné pracovní povinnosti pracovat ve staré říši. S ostatními se nic dít nemělo.

Pozdější zkoumání Hlavního rasového a osidlovacího úřadu SS v Praze (Rasse- und Siedlungshauptamt der SS, RuSHA) mezi únorem 1943 a únorem 1945 zjistilo, že 87,54 % Čechů je vhodných pro přenárodnění. Nevhodní k přenárodnění, byli zastoupeni 12,45 % a osoby rasově nežádoucí podílem 0,015 %. Lidem z poslední kategorie hrozilo vystěhování do Generalgouvernementu, ale jak nastínil Heydrich, měli být vystěhováni jen ti z nich, kteří by nezměnili svůj negativní postoj k říši. Kdyby do jednoho všichni z této skupiny nezměnili své negativní smýšlení, jednalo by se přibližně o tři osoby z 20 000. Skandál je, že se o tomto rozdělení péčí českých historiků má běžný obyvatel Česka možnost dovědět až 70 let po válce z překladu díla Detlefa Brandese s asi záměrně zavádějícím českým názvem Germanizovat a vysídlit [Brandes, Detlef: Umvolkung, Umsiedlung, rassische Bestandsaufnahme. NS-„Volkstumspolitik“ in den böhmischen Ländern. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 125. Oldenbourg Verlag, München 2012; česky: Germanizovat a vysídlit. Nacistická národnostní politika v českých zemích. Prostor, Praha 2015]. Tolik k termínu „vyhlazení“ z prezidentova projevu.

Zbývá terminus technicus „zotročení“. Češi nasazení v rámci pracovní povinnosti v říši dostávali stejné mzdy a platy jako Němci, měli stejné povinnosti jako oni, trávili svůj volný čas jako Němci bez jakéhokoli omezení, nemuseli ale jako oni přispívat na jakékoli sbírky a dobročinné akce, dostávali odlučné, měli delší dovolenou o dny strávené cestou domů a zpět a stejné lístkové příděly jako Němci. Takové podmínky neměli příslušníci jiných okupovaných národů nasazených k práci v říši. V protektorátu se tučně platily přesčasové hodiny, dělníci dostávali zvláštní příděly, zejména lihovin, tuků a tabákových výrobků a ve velkých továrnách, jako příklad nechť poslouží plzeňské Škodovy závody, se pořádaly každý pátek po pracovní době zdarma zábavné estrády pro české zaměstnance, kam jezdili známí čeští kabaretiéři a herci, podávala se tam večeře a pivo bez potřeby utratit za to potravinové lístky. V čem spatřujete, pane Zemane, ono „zotročení“?

Ach, zapomněl jsem, pane prezidente, jako kdybych vás slyšel namítat: „Zavřeli nám přece vysoké školy, copak to není znak zotročení?“ České vysoké školy byly sice zavřeny, ale Češi měli možnost studovat na univerzitách a vysokých školách v Německu. 2. 3. 1941 vyšlo v protektorátním tisku oznámení, že bývalým posluchačům lékařství a technických vysokých škol bude povoleno pokračovat ve studiu na některé vysoké škole na území Velkoněmecké říše. Tématu se propagandisticky zmocnilo československé vysílání BBC z Londýna a následkem se hbitě vyrojila šeptanda, že požadavek znalosti němčiny znamená, že po příchodu do říše budou studenti germanizováni, a zjišťování jejich zdravotního stavu je pro potřeby Wehrmachtu, kam budou po příjezdu do říše neprodleně povoláni, dále že po konci války, kdy Německo bude poraženo, nebudou absolventům německých univerzit jejich vzdělání a tituly uznány. 5. 3. 1941 v českém vysílání z Londýna dokonce nepravdivě zaznělo, že čeští studenti budou v Německu úmyslně rozmístěni do měst, která jsou nejvíce bombardována. Mělo to kýžený účinek. Ačkoliv si studenti vyzvedli 1350 k tomu určených formulářů, přihlásil se jich jen 221 (podle jiného zdroje 233). Ti, kteří přihlášky podali, byli svým okolím nazýváni zrádci národa a uráženi. Na poslední chvíli odřekli i další. Bylo vybráno 70 studentů a z nich 36 přijato – dvě třetiny ke studiu lékařství, jedna třetina ke studiu technických oborů. 23. 10. 1942 bylo oznámeno, že „čeští studenti smějí studovat na říšských vysokých školách bez jakéhokoliv omezení počtu“, že mohou studovat i zcela nemajetní, kterým bude poskytnuto stipendium. Pro studijní rok 1942/1943 bylo z 3500 zájemců vybráno 380. K. H. Frank by jich nechal studovat větší množství, ale po jejich uvolnění pro studium by hrozily potíže s chodem válečné výroby v protektorátu. S ohledem na chod válečné výroby zastával Frank názor, že každoročně je i tak třeba poslat minimálně 800 českých studentů na univerzity do říše. Pro zimní semestr 1943/1944 si Berlín kladl za cíl získat pro studium ve staré říši 1000 českých studentů. Koncem roku 1943 studovalo v říši ale jen 600 Čechů. Studijní výsledky měli lepší než studenti němečtí. Gebhart s Kuklíkem [výše citované dílo] odhadují, že za války prošlo vysokými školami v říši asi 3000 českých studentů. Československý stát jim roky studia, případně ukončené vzdělání po válce neuznal.

Ale ani toto nevypadá na „zotročení“, že pane prezidente?

www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Prezident-republiky-by-nemel-opakovat-nepravdiva-klise-381291

www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Protektor-Heydrich-to-pry-s-Cechy-nemyslel-zase-tak-spatne-Prectete-si-co-k-tomu-sepsal-historik-Krystlik-381305