úterý 28. července 2015

Drzé lži zloducha české historiografie Jana Křena



Tomáš Krystlík

Jan Křen poskytl v souvislosti s činem místopředsedy vlády Pavla Bělobrádka, položením kytice sudetoněmeckým obětem vyhnání v Mnichově, deníku Právo interview (www.novinky.cz/domaci/376110-gesto-litosti-bez-pripomenuti-okupace-je-polopravdou-rika-historik-jan-kren.html), ve kterém se uchyluje k nehorázným lžím. U erudovaného historika lze předpokládat, že zná všechna dostupná fakta, tedy podává-li čtenářům nepravdy, lže.

Jan Křen v něm říká: „Česká veřejnost má k excesům, jež se odehrály při tzv. divokém, živelném a neorganizovaném odsunu, stále sílící kritický vztah… ale k samotnému historickému principu je postoj jiný, zde vstupuje do úvah příčinná souvislost s válkou, okupací a také s rozhodnutím vítězných velmocí.“

Pane Křene, musíte vědět, že to výstřelky, jak tvrdíte, nebyly, že to byla česká genocida na německých spoluobčanech. Vyhnání nebylo živelné ani v prvních fázích, bylo od prvního okamžiku organizované československou vládou, protože 90 % vyhnaných Sudetoněmců do začátku října 1945 bylo vysídleno jednotkami československé armády. Vedoucí osídlovacího referátu Zemského národního výboru v Praze, který musel být nejlépe informován, uvedl 6. 9. 1945, že „nejméně již 500 000 tak řečených sudetských Němců jest mimo naše hranice“. To představuje průměrně kolem 130 000 (sic) vyhnaných měsíčně. Takové tempo se v žádném případě živelným vyháněním nedocílí [Staněk – Arburg]. Příčinná souvislost existovala, ale jiná, než kterou, pane Křene, prezentujete – v té době již po 97 let existovala vlivem Palackého výkladu dějin česká snaha Němce vyhnat, zmocnit se jejich majetku, „jestliže se Němci Čechům nepodrobí, pak se musí vyhnat pryč ze země a pobít“ [Prinz].

„Česko-německé vztahy byly odedávna ze sudetské strany zatíženy balvanem údaje, že při odsunu přišlo o život čtvrt miliónu lidí. Třináct let jsem byl z české strany předsedou česko-německé komise historiků. Jsem hrdý na to, že komise ve zvláštní mezinárodní vědecké konferenci, mimochodem navržené z německé strany, toto falzum vyvrátila a dospěla k závěru, že obětí bylo 25 tisíc (v tom 6000 sebevražd) a s výhradou možných dalších 5000. Naše část příslušné komuniké doplnila politováním i nad tímto proti minulým cifrám vlastně nevelkým údajem.“

Pane Křene, na své předsednictví v oné komisi nemáte být proč hrdý, spíše se za to stydět! Musíte vědět, že německé odhady nejsou falzum, nýbrž počet obětí vyhnání plus osoby, které se po válce nikde neobjevily, jejichž osud je neznámý. Tak proč lžete? Vámi řízená komise se ani nepokusila tuto početní diskrepanci vysvětlit, jen zavrhla německé odhady! Velmi neprofesionální, zejména když se příčiny úmrtí hojně falšovaly, jména obětí počešťovaly a mrtví se matrikám nehlásili.

„Pokud jde o odsun… je už dnes passé včetně možnosti návratu či majetkového odškodnění.“

Jak návrat, tak restituce majetku nejsou passé. Když se někomu proti jeho vůli odebere občanství, má být vráceno, totéž platí pro ukradený majetek.

(Odsun) „byl v Československu na pokyn prezidenta Beneše proveden vskutku humánně, aspoň pokud to bylo v tehdejších podmínkách možné.“

Nebyl a vy to dobře víte, pane Křene! Lžete! Proč americký tisk psal, že američtí vojáci nebojovali za to, aby si Češi mohli budovat své Buchenwaldy?

„Pokud by se to řešilo právně, tak by sudetští Němci zůstali československými občany, tím pádem by měli být souzeni československými soudy. A podle zákona na obranu republiky to byla velezrada, museli by být odsouzeni. Všichni. Jaká by to byla potom spravedlnost? Navíc by to ani technicky nebylo možné.“

Proč by to technicky možné nebylo, když Francie, Belgie, Nizozemí postavili své občany německého původu (pokud si to zasloužili) před běžné, ne revoluční soudy jako v ČSR, a když byli vinni, odsoudili je? Zákon na ochranu republiky z roku č. 50/1923 Sb. z a n. neznal trestný čin velezrady. Jak to, že to nevíte?

„Haagský tribunál žaluje konkrétní kriminální zločiny, nikoli politiku, nadto historickou, to by tam s prezidentem Benešem museli stát i jiní spojenečtí státníci.“

Beneš tam neměl se svou vládou teoreticky stát za politiku či historickou vinu, nýbrž za válečný zločin genocidy na československých Němcích, čímž vyhnání s jeho doprovodným zabíjením, mučením a násilím bylo.

„Majetkové nároky byly passé… zjevně (je) zlikvidovala česko-německá deklarace Nezapomeňte, že Američani, Britové i Sověti vydali prohlášení, že trvají na postupimských dohodách. Čili tohle padlo.“

Česko–německá deklarace nezlikvidovala nároky Sudetoněmců na ukradený majetek. Spojenci nemají co trvat na postupimských dohodách, když žádné neexistují. (Protokol z konference není mezinárodní smlouva!) Navíc se v Postupimi o sudetoněmeckém majetku nejednalo. To až na reparační konferenci v Paříži na podzim 1945 a tam jen s tím, že se do reparačních nároků nezapočítává.

Opravdu jste ochoten, pane Křene, se nechat v bitvě za zachování českých národních historických lží pasovat na blba?


Zdroje:

Prinz, Friedrich: Prag und Wien 1848. Probleme der nationalen und sozialen Revolution im Spiegel der Wiener Ministerratsprotokolle. Veröffentlichungen des Collegium Carolinum 21. Lerche, München 1968

Staněk, Tomáš, Arburg, Adrian von: Organizované divoké odsuny? Úloha ústředních státních orgánů při provádění „evakuace“ německého obyvatelstva (květen až září 1945). In: Soudobé dějiny, 3–4/2005, 1–2 a 3–4/2006, Praha 2005

pátek 24. července 2015

K Vašim námitkám, pane Ransdorfe!



Tomáš Krystlík

Ve své nejnovější replice (www.parlamentnilisty.cz/politika/politici-volicum/Ransdorf-KSCM-Skribent-Krystlik-se-opet-ozval-385420) citujete návrhy zacházení s Čechy, které byly časem zavrženy, čerpáte ze zdroje, který je prokázanou konfabulací, snášíte argumenty obsahující omyly historiků nebo jejich vyslovené dezinterpretace. Nápadná na Vašich přípisech je jedna věc. Na to, že mě považujte za nicotného skribenta, snášíte nápadně hodně protiargumentů. Proč asi? Že situace je vážná, že sedmdesát let budovaný domeček z polopravd a lží se začíná českým historikům bořit?

Vyvracet Vaše protiargumenty jeden o druhém by určitě naprostou většinu čtenářů odradilo. Zde jen několik málo nepravd, jejichž vyvrácení zabere minimum místa. Je dokázáno, že Rauschning si značnou část Hitlerových výroků vymyslel. V akčním programu SdP z roku 1938, tj. v karlovarských požadavcích, jiný program SdP do svého konce neměla, není ani slovo o likvidaci českého národa nebo ho naznačující. Do vnitrozemí přesídlilo ze všech odstoupených zemí, tedy i z Těšínska, Slovenska a Podkarpatské Rusi 193 277 lidí a to nejen osob československé národnosti, ne tedy 300 000 jen z území odstoupených Německu. Do angloamerického plošného bombardování Německa se Češi na práci do říše dobrovolně hrnuli tempem takovým, že pro ně muselo být týdně vypravováno šest zvláštních vlaků. Nyní se na vše podívejme z jiného úhlu pohledu.

Čtenářům sugerujete ve shodě s axiomem českých historiků, že národně socialistické Německo považovalo Čechy za otrocký, podřadný národ určený k vyhubení. Jak se to ale slučuje s faktem, že 87,54 % Čechů Němci hodlali poněmčit a 0,015 % vyvézt na východ? (K nalezení v knize Detlefa Brandese: Germanizovat a vysídlit.) Jak to, že navíc chtěli Čechy přenárodnit na Němce jako jediný (!) národ v Evropě? Otroci a méněcenní jedinci se přece nepozdvihují na vlastní úroveň! Ani Holanďany, kteří jsou Němcům nejblíže, přenárodňovat nehodlali. Z toho nutně plyne, že byli přesvědčeni o hodnotě Čechů, coby národa sobě nejbližšího hodnotově i rasově, což jaksi automaticky vylučuje Vámi uvedené bláboly o méněcenném národě a zamýšleném nevlídném zacházení s Čechy.




čtvrtek 23. července 2015

Pan Ransdorf vědomě argumentuje nepravdivými údaji



Tomáš Krystlík


Německo vystoupilo ze Společnosti národů z jiných důvodů (vynechávám je, jsou irelevantní) než kvůli povinnosti člena respektovat územní celistvost jiných států. Již tehdy byly východní hranice Německa kdykoliv (!!!) změnitelné na základě bilaterální smlouvy Německa s Polskem nebo s ČSR, v případě rozporu mezinárodní arbitráží (locarnský pakt). Na rozdíl od západních hranic Německa tedy nebyly východní nikým garantovány. Takže, když Německo podle Vás, pane Ransdorfe, chtělo expandovat na východ, tak proč by z Vámi uváděného důvodu z této organizace vystupovalo, když toho mohlo dosáhnout mírovými a Společností národů povolenými prostředky? Vojenské tažení do západní Evropy zahájilo Německo až po osmi měsících války, což implicitně potvrzuje, že s válkou s Francií a Velkou Británií nepočítalo. Neříkejte, pane Ransdorfe, že to nevíte!

Proč čtenářům neprozradíte, že to bylo Československo, které flagrantně v roce 1935 porušilo stanovy Společnosti národů smlouvou s SSSR? V protokolu k předchozí smlouvě francouzsko–sovětské, ke které se ČSR připojila, se v článku I se pravilo: „Kdyby Rada (Společnosti národů) z jakéhokoli důvodu žádné doporučení (o nevyprovokované agresi) nevydala nebo nedospěla k jednomyslnému usnesení, bude závazek pomoci přesto splněn“. Všechny tři státy, členové Společnosti národů, tedy uzavřely viditelně agresivní smlouvu a deklarovaly, že stanovy Společnosti národů hodlají ignorovat.

Údajné Heydrichovy plány k zacházení s Čechy byly jen technickým nástinem možností, držel se plánů SS. Detlef Brandes v rozhovoru pro Právo a Novinky.cz 25. 6. 2015 potvrzuje, že plány na vystěhování Čechů neexistovaly (http://www.novinky.cz/kultura/373315-detlef-brandes-naciste-chteli-ponemcit-pulku-cechu.html)! Podle šetření Hlavního rasového a osidlovacího úřadu SS (Rasse- und Siedlungshauptamt der SS, RuSHA), jak uvádí Detlef Brandes v knize Germanizovat a vysídlit, měli být vysídleni na východ do Generalgouvernementu pouze rasově nežádoucí s podílem v české populaci 0,015 %, tj. tedy cca tři lidé z dvaceti tisíců. S ostatními se nic dít nemělo, smrt měla potenciálně čekat pouze rasově, tedy nordicky nejkvalitnější Čechy, kteří by nepřestali ani po čase veřejně projevovat své nepřátelství k říši. Jenže, to byste musel, pane Ransdorfe, mít odvahu jít proti pohádkám české historiografie, že?

V noci ze 13. na 14. září 1938 nebylo zavražděno několik desítek českých úředníků a vojáků, protože údaje československého ministerstva vnitra hovoří o 27 mrtvých za rok 1938 do 31. 9. 1938, z toho 16 Čechů a 11 Němců. Kde je oněch několik desítek českých obětí během oněch dvou dnů, pane Ransdorfe? Vymýšlíte si.

Německá správa a moc Čechy z pohraničí po jeho odstoupení Německu nevyháněla. Německé ministerstvo zahraničí uvedlo, že do Německa k 17. 11. 1938 připadlo vlivem nového vedení hranic 676 478 Čechů. Odhady počtu zůstavších kolísají, ale nejnižší počet podle německého sčítání lidu z května 1939 činí 513 000 Čechů, kteří v územích odstoupených Německu zůstali. Proč uvádíte nepravdivý počet, pane Ransdorfe?

Konvence o smluvním právu, která každou smlouvu vynucenou nátlakem kvalifikuje jako neplatnou od samého počátku, se netýká mnichovské ani teoreticky, protože československá vláda odsouhlasila Velké Británii a Francii odstoupení okresů s více než 50 % německého obyvatelstva již 21. 9. 1938, tedy více než týden před mnichovskou konferencí, která se na tento vládní souhlas odvolává v preambuli mnichovské smlouvy. USA a Velká Británie dodnes neuznaly její neplatnost od samého počátku. Navíc ona konvence o smluvním právu je závazná od roku 1980, pro ČSSR od roku 1987. Není možné, abyste to nevěděl. Proč tedy uvádíte nepravdy, pane Ransdorfe?


www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Pan-Ransdorf-vedome-argumentuje-nepravdivymi-udaji-385346

www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Cechy-nikdo-ze-Sudet-nevyhanel-psal-historik-Krystlik-Ransdorf-mu-odpovedel-a-dockal-se-dalsiho-vykladu-385394

středa 22. července 2015

Jak se nemají dělat rozhovory



Tomáš Krystlík

Všiml jsem si, že čeští televizní žurnalisté nedovedou vést interview, pokud vyžaduje jít do hloubky problematiky, evidentně pro nedostatek svého všeobecného vzdělání. Jako příklad nechť poslouží Daniela Drtinová z DVTV zpovídající lovce nacistických zločinců Stanislava Motla http://video.aktualne.cz/dvtv/motl-valecni-zlocinci-nasel-jsem-jen-jednoho-co-litoval/r~df6413d4306c11e5a1480025900fea04/.

Prvním lapsem interview vedeného Danielou Drtinovou, když podle všeho mělo směřovat do hloubky, bylo opomenutí se Stanislava Motla optat na motivaci jeho lovu a zjistit příčinu, proč se specializuje pouze na německé národně socialistické zločince a ne na jiné, například bolševické.

Drtinová během rozhovoru vůbec nereagovala na Motlovo tvrzení, že v Německu se musí nacistickým zločincům před soudem dokázat vražda, ne mučení nebo jiná perzekuce. Bez její reakce zůstala i Motlova informace o zrušení československé Vládní komise pro stíhání nacistických zločinců v roce 1990 a jeho hypotéza, že se o zrušení postarali českoslovenští (spolu)viníci vražd československých státních příslušníků v druhé světové válce. To je pro žurnalistu značně ostudné. Objasněme proč. Níže uvedené prezentuje de facto deficit všeobecného vzdělání obou účastníků televizní diskuse, jak Drtinové, tak Motla.

Poslanci německého Bundestagu si v roce 1962 uvědomili, že po 1. 2. 1963 nebudou mít v ruce zákonný prostředek pro stíhání nacistických zločinů, protože vražda se promlčuje po 30 letech (nástup NSDAP k moci se uskutečnil 30. 1. 1933) a včas zrušili promlčitelnost vraždy. K dotazu Drtinové nahrávalo Motlovo tvrzení, že výsledky pátrání československé vládní komise byly zasílány specializovanému státnímu zastupitelství do SRN. Nic z toho Drtinovou netrklo. I když o tom nic nevěděla, měla položit otázku: „Proč?“

Ani Stanislav Motl se nevyznamenal. Vyslovuje hypotézu, že o zánik oné komise se postarali sami českoslovenští (spolu)viníci německé nacistické perzekuce, měl jedním dechem dodat, že jim v ČSFR pro promlčenost tehdejších vražd již nic nehrozilo. Zřejmě o tom dodnes nic netuší.

Přípis Ransdorfovi

22. 7. 2015 0:19:04 - Tomáš Krystlík

Proč zbaběle mlčíte, pane Ransdorfe,

k tomu, že Češi od poloviny 19. století chtěli vyhnat Němce a zmocnit se jejich majetku, že z pohraničí německá správa v roce 1938-39 nevyháněla, že nacistická perzekuce nebyla příčinou vyhánění Němců?

Odpověď

Tento dotaz čeká na zodpovězení.
 
 
 
www.parlamentnilisty.cz/profily/PhDr-Miloslav-Ransdorf-CSc-3263/otazka/Proc-zbabele-mlcite-pane-Ransdorfe-87105

úterý 21. července 2015

Buď je senátor Veleba nevzdělán, nebo lže



Tomáš Krystlík

V souvislosti s bavorskou návštěvou Pavla Bělobrádka, který uctil pamárku obětí poválečného vyhnání Němců z tehdejšího československa, Jan Veleba Českému rozhlasu (www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Veleba-je-zdesen-Belobradkem-Kdy-se-omluvi-Posselt-384964) sdělil: „Čekal bych, že tak (Bernd Posselt) učiní vůči lidem vyhnaným z pohraničí v roce 1939 (uctí jejich památku), což se nestalo… Ta první věc je příčina (vyhnání Čechů z pohraničí), ta druhá věc (vyhnání Němců z ČSR) je následek. A brát to v obráceném pořadí je podle mého názoru špatně.“

Již století před vyhnáním Němců českých zemí se vlivem Palackého ujal názor, že na české země mají nárok pouze jazykoví Češi. Od té doby čekali Češi jen na příležitost Němce vyhnat a jejich majetek si přisvojit. Události roku 1938 nebyly tedy příčinou vyhnání Němců českých zemí. Pokud je pan Veleba vzdělán, musí to vědět.

Z říšskoněmecké, ani ze sudetoněmecké strany nebylo organizováno vysídlení českého obyvatelstva z pohraničních území předaných Německu v říjnu 1938. Češi v odstoupených územích Německu, na rozdíl od Těšínska připadlého Polsku a později Slovenska, mohli zůstat. Historik Volker Zimmermann v roce 1995 zjistil, že není doložen jakýkoliv pokyn SdP, Wehrmachtu, SD, gestapa, ani německých státních a správních úřadů vybízející k vysídlení osob mimo Německou říši, nebo ho nařizující [Zimmermann]. Ke stěhování do vnitrozemí se spontánně rozhodovali samotní přestěhovalci. Československé centrální úřady počínaje 1. 10. 1938 naléhavě žádaly své podřízené úřady v odstupovaných územích, aby zabránily stěhování civilního obyvatelstva do vnitrozemí, kde je nikdo nechtěl. Příklady telegramů a dopisů centrálních orgánů v tomto smyslu úřadům ústeckého kraje lze nalézt v [Intolerance].

Češi, kteří se do německého pohraničí přistěhovali v souvislosti s počešťováním a se správními a hospodářskými čechizujícími zásahy během první republiky, věděli sami velmi dobře, že tam zřejmě nemají co pohledávat, když je tam stát a pod nátlakem počeštěné firmy nebudou potřebovat a vydržovat. Bylo zřejmé, že čeští úředníci a státní zaměstnanci přijdou o zaměstnání, byť někteří si to nepřipouštěli. Československý stát přeložil své zaměstnance a úředníky do vnitrozemí sám. Také zemědělci, kteří získali půdu nacionalistickými machinacemi pozemkové reformy, věděli, že bez podpory státu nebudou německým okolím na svých usedlostech zřejmě rádi viděni. Další, kteří raději preventivně opustili svá bydliště, byli čeští nacionalisté, zejména členové obranných jednot, činovníci tělovýchovného spolku Sokol a většina bývalých legionářů.

Pro evidenci Ústavu pro péči o uprchlíky uváděli dotázaní přestěhovalci české národnosti jako popud k opuštění bydliště „skutečné potíže politické (11,92 %), hospodářské (16,41 %), kulturní (1,26 %)“, celkem 29,59 %, „obavy před potížemi politickými (19,56 %), hospodářskými (17,33 %), kulturními (2,40 %)“, celkem 39,30 %, „touhu žít mezi občany české národnosti a ideové důvody“ (11,82 %), „touhu žít v ČSR“ (7,21 %), „jiné důvody“ (8,37 %), „důvod neuvedli nebo uvedli nedostatečně“ (3,71 %) [Šíma]. Násilí ze strany místního obyvatelstva jako příčina odchodu se ve výčtu nevyskytuje. Velmi podrobně píšící autor Jaroslav Šíma uvádí ve svém díle z roku 1945 jako pronásledování ze strany Němců pouze (sic) následující: „22. září jsem byl zatčen, vyslýchán v Drážďanech, pak propuštěn.“ „Vypovězen, byl jsem členem SOS“. „Byl jsem pronásledován, že jsem pracoval v národních otázkách“. „Byl jsem ohrožován na životě a byla mně vytlučena všechna okna mého bytu.“ „Byl jsem funkcionář Sokola, skrýval jsem se, neboť jsme byli zatýkáni, pak jsem utekl“ [Šíma]. Dílo vyšlo bezprostředně po válce v roce 1945, kdy doba nebyla Němcům nakloněna, takže by se dalo předpokládat, že pokud by to bylo bývalo jen trochu možné, tak by byly bývaly Šímovy záznamy zmanipulovány v neprospěch německé státní správy v odstoupených územích.

Skutečným důvodem přestěhování ale byla v naprosté většině případů ztráta zaměstnání, obživy a panika části českého obyvatelstva z toho, co by se mohlo stát, nebude-li je již československý stát v německých sídelních územích chránit. To poslední prozrazuje, že jejich předchozí chování a československého státu nebylo v pořádku. Šíma to implicitně potvrzuje, když píše, že potíže vedoucí k přestěhování udávali zaměstnanci ve vyšších službách, tj. v kancelářích, v obchodu, technici. Dále předáci a funkcionáři Sokola, českých obranných jednot, příslušníci svobodných povolání a dělníci. Byly to ztráta obživy a potíže nebo obavy z nich následkem předchozího kolonizátorsko nacionalistického chování, u dělníků též obava z politického pronásledování za členství v českých socialistických stranách a v KSČ. Nejvíce potíží udávali exponenti českého živlu [Šíma]. Nemovitý majetek si mohli vzít s sebou, o nemovitý se starat z ČSR, později z protektorátu. Nestarali-li se, dostal nemovitý majetek nuceného správce, který jim po celou válku posílal výnosy z něho do protektorátu.

Na tehdejších českých novinových zprávách je velmi nápadné, jak málo Čechů hovořilo o tom, že byli napadeni nebo přinuceni k vystěhování. V naprosté většině případů vypovídali o útěku, vystěhování se z obav před útokem, tedy nikoliv v důsledku násilí [Zimmermann]. České deníky té doby byly přeplněny komentáři o křivdách, které se Čechům staly odstoupením pohraničí, a to v takovém množství, že fakticky rezignovaly na svůj hlavní účel, na zpravodajství. Za tohoto stavu národního lkaní by žádná událost dokumentující příkoří, násilí, vynucené vystěhování Čechů z odstoupených území Německu, nezapadla, byla by zveličena a pohotově jako velekřivda na Češích podána čtenářům. České sdělovací prostředky se tehdy snažily neoznačovat přestěhovalce do vnitrozemí za uprchlíky, protože „prchání“ navozovalo „zbabělost“, „nestatečnost“ Čechů. Pozdější knižně vydané vzpomínky přesídlenců hovořily z obdobného důvodu o drastickém násilí, které je přinutilo k odchodu, a to jen kvůli tomu, aby jim někdo nevyčetl zbabělost nebo malichernost důvodů přestěhování, když se k předchozímu nevhodnému svému chování v německých sídelních územích přiznat nemohli.

V otázce migrace v létech 1938–1939 lže česká historiografie nejintenzivněji.


Zdroje:

Intolerance. Albis International, Ústí nad Labem 2004

Šíma, Jaroslav: Českoslovenští přestěhovalci v letech 1938–1945. Příspěvek k sociologii migrace a theorii sociální péče. Societas, Praha 1945

Zimmermann, Volker: Die Sudetendeutschen im NS-Staat. Klartext, Essen 1999; česky: Sudetští Němci v nacistickém státě. Politika a nálada obyvatelstva v říšské župě Sudety (1938–1945). Prostor, Argo, Praha 2001