Diletantismus politiků a státní správy

Tomáš Krystlík

Kdo jiný by měl mít větší zájem než státní správa a politici v dnešní české rozjitřené náladě proti migrantům objasnit veřejnosti, kolik uprchlíci dostávají na živobytí od českého státu? Ani žurnalisté nejsou s to se dopátrat relevantních čísel (http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/Do-nebe-volajici-Ptali-jsme-se-jak-je-to-v-CR-se-socialnimi-davkami-pro-migranty-EU-pry-zvazuje-razny-zasah-478509).

Kateřina Beránková, tisková mluvčí Úřadu práce ČR ve zmíněném článku: „Stejně jako v případě žadatelů o dávky, kteří jsou občany České republiky, platí i v případě azylantů, že Úřad práce ČR posuzuje každou takovou žádost individuálně s ohledem na konkrétní situaci žadatele. Není tedy možné dopředu a obecně sdělit, jakou částku nakonec dotyčný obdrží.“ Kromě toho mají migranti právo na příspěvek Ministerstvo vnitra ČR v neznámé výši (!), který se nezapočítává jako jejich příjem.

Kdo stvořil takový netransparentní sociální systém, ze kterého nelze vyčíst konkrétní částky sociální podpory? Inu, ministerští úředníci, politici a poslanci Parlamentu ČR! Pro porovnání transparentnosti použijme Německo. Dospělý – lhostejno zda domorodec nebo migrant – dostává na vše s výjimkou bydlení 409 €/měsíc, manželka 368, děti podle věku ve třech stupních od 237 do 311 €. Bydlení za něj(-ně) platí nebo mu (jim, bydlícím ve stejné domácnosti) hradí sociální úřad a to zásadně s otopem, ale bez nákladů na ohřev teplé vody, bez poplatků za elektřinu, telefon. Maximální částky za bydlení v závislosti podle členů v domácnosti určují okresy podle místních nájmů, maximální obytnou plochu schvalují jednotlivé země (jsou velmi podobné, prakticky stejné). Migranti před uznáním azylem nebo subsidiárními uprchlíky dostávají na obživu 90 % sociálních dávek pro domorodce, po přiznání jednoho ze dvou výše uvedených statusů pak 100 %.

Expertka ODS na sociální věci a bývalá poslankyně Lenka Kohoutová ve výše uvedeném článku kritizuje skutečnost, že po zamýšlené sjednocení sociálních dávek pro migranty v rámci EU by sociální dávky pro migranty výrazně převyšovaly dávky českým občanům, řeč je o asi 800 €. Jak takovou hloupost může expertka a bývalá politička vypustit z úst? Pokud by k nějaké takové nerovnosti došlo, okamžitě by byla napadnutelná u soudu! Redakce Parlamentních listů podle výše uvedeného článku zjistila, že se mezi poslanci PČR zabývajícími se sociální politikou neoficiálně hovoří o tom, že příjem migranta tak v součtu sociálních dávek a příspěvku od MV může přesáhnout 21 tisíc korun a vzhledem k průměrnému starobního důchodu v České republice, jenž se pohybuje kolem 12 tisíc a berou ho lidé, kteří celý život do systému přispívali, je možný příjem migrantů ožehavé téma. Jsou opravdu tak hloupí? Co má dělat výše průměrného starobního důchodu s výší sociálních dávek? I kdyby takový rozdíl nastal, dosáhli by všichni důchodci stejného celkového příjmu ve výši sociální dávky pro migranty, jestliže by o dorovnání požádali sociální úřad. Pokud by tomu úřady nechtěly rozumět, tak soudní cestou. Není možné jednu část obyvatel v sociálních dávkách zvýhodňovat oproti druhé, což je v EU zásadou.

Bývalý první náměstek ministra vnitra pro vnitřní bezpečnost Jaroslav Salivar tvrdí v článku další nesmysl zbytečně podporující českou xenofobii: „V Německu, Nizozemsku a dalších zemích vyplácejí sociální dávky jednomu cizinci například pro čtyři manželky a 32 dětí, případně ve čtrnácti městech se čtrnácti identitami“. Aby mohly evropské sociální úřady vyplácet někomu sociální dávky pro vícero manželek, musely by zákony dotyčných zemí připouštět mnohoženství. To nepřipouštějí. Dále když dotyčný migrant bere sociální podporu pro tolik dětí, musí je mít s sebou v dané zemi. Ostatně, viděli jste někde na obrázcích migrantů, jak na přetížených člunech s uprchlíky z Afriky a v davech překračujících hranice jsou děti ve většině? Já ne. Podvody s vícenásobnými výběry sociální podpory v různých okresech se děly v Německu již v 80. létech minulého století. Tento stav byl až do začátku tohoto roku umožňován obavou z prozrazení osobních dat – okresní sociální úřady mezi sebou v rámci jedné spolkové země, jednotlivé země mezi sebou si vzájemně neposílaly data svých příjemců sociální podpory. To se nyní má rychle změnit. (Ze stejných obav ze zneužití osobních údajů není v Německu povoleno úsekové měření rychlosti na silnicích, protože nikdo nemůže s naprostou jistotou zaručit, že sejmutá data z první a druhé fotografie a připojených časových údajů nebudou zneužita.)

Pro zamýšlené sjednocení sociální podpory migrantů ve všech zemích EU (údajně se jedná o 800 € měsíčně, což srovnáním s výší německé sociální podpory to zřejmě budou celkové měsíční náklady na jednoho dospělého migranta i s výdajem na ubytování) se musí vyřešit, co se bude dělat v případě, když částka nebude v konkrétním případě vlivem třeba lokálního levnějšího ubytování spotřebována. Dále nelze takovou paušální částku zavést ve státech, kde sociální podpora včetně podpory na bydlení oné jednotné výše nedosahuje, protože místní obyvatelstvo by se proti tomu mohlo bránit soudní cestou a spory by vyhrálo.

Výše uvedenou úvahu jako já mohl učinit kdokoliv z politiků a státní správy. Neučinil. Evidentně nedostatkem kritického myšlení.

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Diletantismus-politiku-a-statni-spravy-480443?nocache=1

Šokující slova historika Krystlíka: Češi si stát rozbili útlakem svých národnostních menšin sami. Kdyby nebylo Hitlera, rozpadl by se zřejmě za rok

Oldřich Szaban


ROZHOVOR „Češi si stát rozbili útlakem svých národnostních menšin sami. Kdyby nebylo Hitlera, rozpadl by se česko-slovenský stát zřejmě nejpozději za rok, a to ‚péčí‘ Slováků,“ uvedl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz spisovatel, historik a publicista žijící v Německu Tomáš Krystlík. Komentuje i hlasování o směrnici o zbraních v EP. „Že se čeští europoslanci sjednotili proti omezující směrnici EU se dá vysvětlit známým českým pocitem nadřazenosti, že nad Čechy nikdo nemá,“ sdělil.
Šokující slova historika Krystlíka: Češi si stát rozbili útlakem svých národnostních menšin sami. Kdyby nebylo Hitlera, rozpadl by se zřejmě za rok
Foto: Youtube.com
Popisek: Česko-německý spisovatel a žurnalista Tomáš Krystlík, autor množství článků a esejí, zaměřených na otázky československých dějin, česko-německých vztahů a vysídlení německého obyvatelstva ze Sudet po druhé světové válce

Tento týden jsme si připomněli neblahé výročí 15. března 1939. Tomu se věnoval i zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček. Ten k němu napsal: „Neměli bychom zapomínat i na to, co nám ukázal pořad ‚Hledání ztraceného času‘ vysílaný v neděli na ČT 2. Na starých filmových záběrech bylo vidět, jak německé vojsko vítají stovky a tisíce tehdy československých občanů. Je to jen připomenutí toho, že odsun německého obyvatelstva z českých zemí byl po válce zcela nezbytný.“ Vy jste s tímto jeho názorem polemizoval v textu „Češi musí konečně přestat lhát o vlastní historii“. V čem lžou podle vás v této souvislosti? Že okupační armády vítali i mnozí Češi?

Pan Křeček musel odněkud tento názor převzít, čeští historici, potažmo publikace o historii a školní učebnice lžou, když vyvozují nezbytnost vyhnání československých Němců z toho, že vítali v roce 1939 příchod Wehrmachtu, nebo že rozbili ČSR. To učinil německý nacistický stát, ne oni. Pan Křeček se měl předtím obeznámit s důvody, proč Wehrmacht tak vítali, což neučinil. Učiňme to tedy za něj.

V ČSR byli Němci českých zemí hned od počátku republiky propouštěni ze státních podniků a úřadů pro nedostatečnou znalost státního jazyka československého, v zemědělství v německých sídelních územích byli nahrazováni Čechy, protože statky v rámci pozemkové reformy připadly jen příslušníkům státotvorného národa a ti si tam přivedli zemědělské dělníky z vnitrozemí. Prvotní mlčky dodržovaný úzus, později zformulovaný prováděcím zákonem, způsoboval, že i v ryze německých sídelních územích musel mít podnik stejné národnostní složení zaměstnanců jako v sídle firmy. Pokud bylo sídlo firmy v Praze, což bylo nejobvyklejší, smělo být v podniku v pohraničí zaměstnáno nejvýše 5 % zaměstnanců národnosti německé a 95 % československé. Přitom národní poměr místního obyvatelstva byl přímo opačný – v německých sídelních oblastech bydlelo na konci první světové války jen asi 5 % Čechů. K získání veřejných zakázek bylo nezbytnou podmínkou, aby většina zaměstnanců v podniku byla národnosti československé.

To vše znamenalo masivní propouštění pracovníků německé národnosti. Odhad počtu takto postižených existuje jen pro zemědělství, kde vlivem pozemkové reformy ztratilo živobytí cca 100 000 německých rodin. Vlivem jazykového zákona to bylo přes 50 000 německých rodin, ostatní statistiky chybějí. Českou diskriminaci tedy pocítilo několik set tisíc osob německé národnosti. Ani v nejzapadlejší vesnici v pohraničí si nesměli čeští Němci pojmenovat parčík nebo novou ulici bez svolení ministerstva vnitra v Praze. Není divu, že sudetští Němci požadovali při každé příležitosti autonomii až do 15. 9. 1938, kdy se se poprvé, tedy jen na dva týdny, objevilo heslo „Wir wollen heim ins Reich“. Připojení k Říši nebylo ale příliš vhodným řešením, po několika měsících toho Sudetoněmci začali litovat, i když jim připojení k Říši poskytlo ochranu proti diskriminaci ze strany Čechů.

Česko-slovenská vláda se snažila během druhé republiky (1. 10. 1938 – 15. 03. 1939) tyto poměry zděděné z první republiky mírnit, ale pro značně zjitřené xenofobní, nacionalistické a antisemitské nálady českého obyvatelstva proti všem údajně nepůvodním českým obyvatelům, tedy i vůči Němcům, se to příliš nedařilo. Shrneme-li to, tak si Češi stát rozbili útlakem svých národnostních menšin sami. Kdyby nebylo Hitlera, rozpadl by se česko-slovenský stát zřejmě nejpozději za rok, a to „péčí“ Slováků.

Zmiňujete i prezidenta Háchu. Choval se onoho osudného dne (či noci) v Berlíně mnohem poddajněji, než se uvádí?

Musíme vycházet z písemných zdrojů a ty říkají, že již v berlínském hotelu Adlon před setkáním s Hitlerem Hácha prohlásil vůči von Ribbentropovi, že přijel, aby „vložil osud českých zemí do rukou vůdce“. Další záznam z jednání s Hitlerem konstatuje, že „přesto té noci nedošlo k bouřlivým scénám mezi Háchou a Hitlerem, jak tehdy i později psal zahraniční tisk“. Podle dokumentů poválečného spojeneckého norimberského vojenského tribunálu (IMT) zahájil Hácha jednání s Hitlerem slovy: „Excelence, nevíte, jak vás obdivuji. Přečetl jsem všechna vaše díla a zajistil jsem si, abych mohl vyslechnout téměř všechny vaše projevy.“ Dále, že celý systém (Masaryka a Beneše) „mně byl ostatně tak cizí, že po zvratu (21. 9. 1938, kdy československá vláda odsouhlasila odstoupení okresů s většinou německého obyvatelstva Německu) jsem si kladl otázku, zda vlastně Československo coby samostatný stát bylo šťastným řešením.“ K tomu dodal, že „pro Slovensko slzy ronit nebude“.

Nesouhlasíte i s názorem, že odsun německého obyvatelstva z českých zemí byl nezbytný. Vadí vám princip kolektivní viny? Nebylo to pro ně ale nakonec lepší, protože vzájemná nevraživost mezi Čechy a Němci po válce byla veliká a vyvolávala by neustálé napětí?

Kolektivní vina neexistuje. Aplikovali-li bychom stejná kritéria po skončení panství bolševismu v roce 1989 jako tehdy na československé Němce, museli by všichni Češi být vyhnáni do SSSR, Severní Koreje či na Kubu, protože podporovali komunismus. A oni tak činili v obdobném procentuálním počtu jako onehdy Sudetoněmci vůči německému nacismu. Němci českých zemí měli být postaveni za své zločiny (pokud vůbec zločiny byly) podobně jako v západní Evropě před běžné soudy, a ne revoluční. Když poválečné soužití se svými Němci zvládly západní země, proč by tomu tak nemělo být v ČSR? Devastace pohraničí a kulturní oslabení českých zemí vyhnáním autochtonního obyvatelstva je vidět dodnes.

Na toto neblahé výročí upozorňovala část českých občanů ve smyslu odzbrojení národa po odhlasování směrnice o zbraních, kterou 14. března schválil Evropský parlament. Například zbrojní analytik Jaroslav Štefec napsal, že je to „nejhorší útok na demokracii a občanské svobody v ČR od roku 1989“ a přidal paralelu s 15. březnem 1939, „kdy davy podvedených, naštvaných, zoufalých a bezmocných lidí sledovaly, jak po Václaváku šlapou boty německých okupantů“. Jak vám tohle přirovnání přijde přiměřené a jak si vysvětlujete, že největší odpor tato směrnice vyvolala v ČR a proti ní se vzácně sjednotili i čeští europoslanci?

Štefcovo srovnání je pouze populistickým žvástem. Když překladatelské agentury byly v listopadu 1938 zahrnuty žádostmi od Čechů o překlad suplik a stížností přímo Hitlerovi, nelze dost dobře předpokládat „davy zoufalých a bezmocných lidí“ sledující pochodující okupanty na Václavském náměstí. Filmové záběry z tamní tehdejší přehlídky Wehrmachtu v YouTube nic takového nenaznačují. Že se čeští europoslanci sjednotili proti omezující směrnici EU se dá vysvětlit známým českým pocitem nadřazenosti, že nad Čechy nikdo nemá.

Psali jsme:
Evropan Libor Rouček: Výklad Vášáryové a Romancova? Přesně tak má vypadat veřejná debata. Proč zase provokujeme s tou směrnicí o zbraních?
Petr Mach popisuje, co se dělo v europarlamentu kolem směrnice o zbraních. Češi prý mohli křičet, jak chtěli, bylo to k ničemu
A naše vláda mlčí. Nažhavený Jaroslav Štefec po návratu z Václaváku sepsal drsný text o 15. březnu 1939 a dnešní situaci
Ať jdou do prdele. Nechte nám zbraně, dali jsme si na ně. Dělají z nás blbce. Postavme se na odpor. Na Václaváku proběhla demonstrace proti omezení zbraní z EU a toto se tam dělo...

Na závěr se zeptám na současné Německo, kde žijete. I tady se letos konají parlamentní volby. V průzkumech bývalý předseda Evropského parlamentu Martin Schulz poráží kancléřku Angelu Merkelovou. Proč, podle vás? Bude v něm Německo mít nového kancléře? Jaký očekáváte vývoj na německé politické scéně?

Ano, zatím poráží, ale není všem dnům konec. Udělal chybu, když oznámil své volební téma tak brzo, tudíž jeho chytlavost do konání voleb musí zákonitě vyprchat. Co vlastně slíbil německému elektorátu? Prohlásil, že dosud platné změny v sociálním systému Německa jsou z roku 2004 (schválené i CDU/CSU) s datem zavedení 2010 (tzv. Agenda 2010) a nyní se píše rok 2017, tedy že jsou již zastaralé. To je naprostá pravda. Jenže navrhl jako nápravu z hlediska zaměstnanosti naprosto neúčinný krok: prodloužit výplatu podpory v nezaměstnanosti před přechodem do podmínek rovných sociální podpoře (tzv. Hartz IV) u osob starších 50 let z 24 měsíců na 48 za předpokladu, že se zapojí do přeškolovacích kurzů. Zde je kámen úrazu, protože pracovní úřady vydávaly a vydávají za přeškolování i jakási školení o tom, jak psát dopisy, kterými se dotyční ucházejí o místo, a životopisy.

Počet příznivců Schulze začíná pomalu stagnovat a bude klesat, protože elektorát si začíná uvědomovat, že jeho návrh bude představovat jen vyšší výdaj pro státní pokladnu. Kancléřka proslula již v minulosti „útěkem vpřed“, jak říkají Němci, uveďme jako příklad její „ukradení“ volebního tématu konkurenčním politickým stranám, a to výstupu Německa z jaderné energetiky během celoněmecké hysterie po tsunami ve Fukušimě. Navzdory tomu, že je původním zaměřením jaderná fyzička, podpořila a prosadila tento nesmysl, čímž sebrala ostatním stranám jejich volební téma. Přitom musela a musí vědět, že výstup z jaderné energetiky je neúnosný a že někdy po roce 2020 se bude muset Německo pokorně vrátit k jaderným elektrárnám. Tedy lze i nyní očekávat, že v pravý čas vyrazí na veřejnost s nějakou představou změn v sociální oblasti, která zbývající předstih Schulze zlikviduje.


http://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Sokujici-slova-historika-Krystlika-Cesi-si-stat-rozbili-utlakem-svych-narodnostnich-mensin-sami-Kdyby-nebylo-Hitlera-rozpadl-by-se-zrejme-za-rok-480030




Podívejte se do diskuse pod článkem, je vydatná.

Popelnicí Evropy ale ze zcela jiných příčin

Tomáš Krystlík

Článek www.novinky.cz/ekonomika/432317-cesi-sami-uznavaji-ze-jsme-popelnice-evropy.html shrnuje údajné příčiny tohoto stavu získané anketou agentury STEM/MARK v březnu 2017. Dvě třetiny dotázaných osob se domnívají, že český spotřebitel není dostatečně chráněn, 81 procent uvádí horší kvalitu potravin oproti německému nebo rakouskému trhu a současně 55 procent spotřebitelů soudí, že český trh je pro nadnárodní firmy druhořadý. V poslední odpovědi je skryt názor, že nadnárodní firmy nesou za tento stav jen menší díl viny, že příčiny jsou někde jinde než ve snaze vydělat na méně movitém obyvatelstvu východní Evropy.

Ochrana spotřebitelů je vždy iluzorní, protože žádným zákonem nebo nařízením nelze trvale zaručit kvalitu té či oné potraviny a neustále ji kontrolovat. Obcházení předpisů při výrobě a okrádání prostřednictvím méně kvalitních surovin se bude dít vždycky – ostatně je to „dobrý“ a zažitý český zvyk z komunistické éry. Jedinou nápravou v tomto směru je prostě daný výrobek nekupovat. Když musím nakupovat v ČR, vždy na obalu čtu, v kterém státě byla ona potravina vyrobena. Jestliže v Česku, letí zboží nemilosrdně zpět do regálu, protože za několik desetiletí pobytu v Německu jsem měl příležitost se k dobrým potravinám projíst nebo propít a mohu odpovědně prohlásit, že jsem v Česku dosud nenarazil na potravinu srovnatelné nebo lepší kvality než v Německu. To platí i pro Rakousko a Polsko. Český spotřebitel, který má podle výše uvedeného výzkumu tendenci se při nákupu rozhodovat více podle ceny než podle kvality, se vlivem onoho zvyku nemůže ke kvalitnějším potravinám projíst. Nechávám stranou, že řetězce ze Západu nedovezly nebo přestaly dovážet hodně věcí – něco kvůli tomu, že to nešlo v Česku na odbyt, u jiných typů potravin je mi důvod neznámý, byť cenově nijak nevybočují směrem nahoru.

Do hry vstupuje hlavně rys české povahy: okrást bližního svého za každé situace. To se v ČR projevuje i u řetězců stejného názvu jako na Západě, protože jejich management sestává z minimálně 99,5 % Čechů. I konkurenční řetězce na Západě si vyměňují každé ráno ceny zboží stejně jako v ČR, leč jejich reakce na pohyb cen u konkurence je diametrálně odlišná. Na Západě všechny řetězce zlevní své zboží vmžiku na úplně stejnou cenu, když jeden z nich tak učiní. I kdyby to bylo jen o jeden jediný cent! Opačně, při zdražení to neplatí, protože si chtějí zákazníky udržet nižší cenovou nabídkou, pokud to jen jde. V Česku to funguje odlišně. Řetězce mají uzavřen cenový kartel v neprospěch zákazníka – domluvily se na minimální prodejní ceně. Snaha maximalizovat marži vede v Česku ke stlačování výkupních cen od výrobců, takže snižování kvality produktů je jen důsledkem této tendence, protože jinak by výrobci své zboží v takovém objemu neprodali.

Domněnku o maximalizaci marží lze potvrdit například srovnáním cen v českém a německém Lidlu a to u totožného zboží ve stejném obalu, gramáži a od stejného výrobce, tj. asi u necelé čtvrtiny sortimentu. Z důvodů mně neznámých jsou jednotlivé položky až na pár výjimek dražší než v Německu. Proč, táži se? Vyšší daní z přidané hodnoty to vysvětlit nelze, na rozdíl cenových rozdílů to nepostačuje.

Agresivita českého živlu v managementu se projevuje i jinak. Polským výrobcům se stanoví maximální výkupní cena, takže například polský eidam, aby se vešel do požadované ceny, téměř nevidí mléčný tuk. Nanuk Magnum byl dvakrát okraden co do podílu dražšího mléčného tuku, který byl nahrazen palmovým olejem. Čeští spotřebitelé, kteří posloužili přímo v krámě jako zkušební králíci při ochutnávání okradeného Magna zdarma, to vlivem letité konzumace hnusných polárkových dortů téměř bez mléčného tuku nepoznali. Ale i tak je ono dvakrát okradené Magnum v ČR dražší než neokradené v Německu. Nebo německému výrobci předepíše český řetězec výrobu jakýchsi štrasburských párků, o kterých nikdo nikdy neslyšel (existují jen vídeňské, frankfurtské, debrecínské), a ten se podrobí. Vysvětlení onoho nápadu najdete na obalu, deklarován je nižší podíl masa v nich.

Takže si, Češi, nestěžujte! Současný stav jste si zavinili sami českou bohulibou zásadou okrást kdekoho a nažrat se čehokoliv, hlavně levného.

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Popelnici-Evropy-ale-ze-zcela-jinych-pricin-479990

Češi musejí konečně přestat lhát o vlastní historii

Tomáš Krystlík

Doufal jsem, že téměř osm desetiletí po rozpadu meziválečné ČSR někdo nalije při příležitosti okupace českých zemí v této věci čistého vína. Nestalo se tak, článek http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Stanislav-Krecek-u-prilezitosti-vyroci-okupace-pojednal-o-odsunu-Nemcu-479574 a Stanislav Křeček opakují jen české lži.

Začněme od konce, od výroku Stanislava Křečka, že poválečný odsun československých Němců byl nezbytný. Skutečně? Pak ovšem musí pan Křeček dovést smysluplně vysvětlit, že své německé spoluobčany vyháněly jen Československo a Jugoslávie, s jistými omezeními i Maďarsko a Polsko. Ostatní evropské státy nikoliv, pomineme-li 3691 Němců z Holandska z celkových asi 150 až 170 tisíc v zemi. Takže, pane Křečku, proč všechny další evropské země, které měly své vlastní etnické Němce – tedy Francie, Belgie, Itálie, Rumunsko, Dánsko, s výjimkou necelých čtyř tisíc i Nizozemí – si své německé menšiny ponechaly a případně jim vrátily občanství? Ani SSSR své Němce nevyháněl. Když si je ony státy ponechaly a nic převratného se nestalo, proč je podle vás bylo nutno vyhnat z ČSR? Spoléháte se, že vám jakákoli lež projde?

Maďarsko by si po válce své Podunajské Šváby rádo nechalo, ale nebylo ve stavu zcela odolávat tlaku sovětské okupační správy, která je chtěla ze země kompletně vyhnat, na straně druhé se muselo počítat s příchodem asi 300 000 etnických Maďarů ze Slovenska a Sedmihradska (což se nakonec nenaplnilo), pro které se musely v poválečném nedostatku uvolnit pracovní příležitosti a byty. Maďarsko se tedy uvolilo odsunout navzdory silnému nátlaku sovětské okupační správy jen asi 135 000 z nich (cca jednu čtvrtinu) a to civilizovaným způsobem.

Všichni polští etničtí Němci ustupovali na rozkaz s Wehrmachtem před Rudou armádou do nitra Německa. Německé obyvatelstvo z území východně za Nisou a Odrou, připadlých po válce pod polskou správu, již ve zmatcích posledních týdnů války často zůstávalo na místě. Po skončení války se někteří polští etničtí Němci odešlí na rozkaz s Wehrmachtem snažili proniknout zpět do vlastních domovů. Byli ale odsunuti s obyvatelstvem připadlým do Polska, představovali ale jen malý zlomek z celkového počtu Němců v nových hranicích polského státu.

K okupaci českých zemí 15. 3. 1939 a k vítání Wehrmachtu. Inscenovat pro filmové zpravodajství se dá leccos, ale všech Němců v protektorátu pro ono vítání bylo méně než 5 % obyvatelstva. Ze dvou v tehdejším tisku dokumentovaných skutečností lze soudit, že vítajícími byli mohli být i Češi. Pražské Národní osvobození otisklo 30. 11. 1938 (!) zprávu, že překladatelské kanceláře jsou zahlceny německými překlady suplik, v nichž se osoby české národnosti obracejí se svými starostmi a žádostmi přímo k Adolfu Hitlerovi. Časopis Přítomnost z 23. 8. 1939 do svého týdenního přehledu převzal z deníku Expres článek Proč Češi chodí na Gestapo? Stálo v něm: „V bývalém Petschkově paláci v Bredovské ulici (dnes Politických vězňů v Praze) se dveře netrhnou českými návštěvníky, kteří přicházejí se svými všelijakými stížnostmi a obtěžují úředníky Gestapa. Se všemi stížnostmi a žádostmi o nápravu skutečných nebo domnělých nešvarů mají se čeští lidé obraceti na státní a veřejné úřady Protektorátu. Úředníci Gestapa jsou vyřizováním těchto případů zdržováni od své normální práce.“ České obyvatelstvo bylo zřejmě natolik zklamáno debaklem českého státu v roce 1938, že se obracelo se svými problémy s prosbou o řešení k představitelům cizího státu. Kromě jiného existuje odhad, že asi sto tisíc Čechů si dobrovolně požádalo o německou národnost a německou státní příslušnost a dostalo ji. To také něco vypovídá. (Protože v protektorátu jak Němci, tak Češi nabývali německou státní příslušnost pouze na vlastní žádost bez ohledu na německý původ, rozhodující byla jen rasová únosnost, nelze počet podíl osob s bývalou československou národností stanovit.)

I ke svěření českých zemí do rukou Hitlera Háchou se dodnes traduje český lživý výklad. O průběhu jednání Háchy v Berlíně (14.–15. 3. 1939) vypovídají dokumenty Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku (IMT), díl XXI, paměti Hitlerova tlumočníka Paula Ottona Schmidta, oficiální protokol legačního rady Walthera Hewela a západními spojenci vydaná Akta k německé zahraniční politice (ADAP) něco zcela odlišného, než líčí čeští historici. Již v berlínském hotelu Adlon, kde byl Hácha s dcerou ubytován, prohlásil vůči ministru zahraničí Joachimu von Ribbentrop před svým setkáním s Hitlerem, že přijel, aby „vložil osud českých zemí do rukou vůdce“. Schmidt o jednání s Hitlerem zaznamenal: „Přesto té noci nedošlo k bouřlivým scénám mezi Háchou a Hitlerem, jak tehdy i později psal zahraniční tisk.“ Podle dokumentů poválečného norimberského vojenského tribunálu (IMT) zahájil Hácha jednání s Hitlerem slovy: „Excelence, nevíte, jak vás obdivuji. Přečetl jsem všechna vaše díla a zajistil jsem si, abych mohl vyslechnout téměř všechny vaše projevy.“ Hácha v projevu dále řekl, že celý systém (Masaryka a Beneše) „mně byl ostatně tak cizí, že po zvratu (21. 9. 1938, kdy československá vláda odsouhlasila odstoupení okresů s většinou německého obyvatelstva Německu) jsem si kladl otázku, zda vlastně Československo coby samostatný stát bylo šťastným řešením.“ K tomu dodal, že „pro Slovensko slzy ronit nebude“. V Hewelově protokolu se praví, že Hácha byl spíše poddajný než rozrušený, Hitlerovi se představil jako vídeňský c. k. správní soudce, který si kladl otázku po účelnosti Československa coby samostatného státu.

Zbývá posoudit výrok: „Československo bylo státem, který nerespektoval právo národů na sebeurčení a pod vlivem jejich požadavků se prakticky rozpadl“. Ano, tak tomu bylo, Češi nehodlali žádné národnostní skupině přiznat autonomii. Výjimkou byla autonomie Podkarpatské Rusi, ke které smluvně zavázala ČSR Společnost národů, ale ta existovala jen na papíře. ČSR tedy byla, jak vtipně vystihl Benito Mussolini, Česko-Německo-Polsko-Maďarsko-Rusínsko-Rumunsko-Slovenskem, kde Češi neměli ani většinu. Navíc článek 86 Versailleské smlouvy a článku 57 Saint-germainské obsahoval možnost secese území od československého státu, pokud to bude potřeba k „ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem nebo náboženstvím.“

Výše uvedené čeští historici dodnes pečlivě tají. Nelze se jim příliš divit, protože je zaměstnává přes rozpočtové organizace sám český stát, a kdo by se proti české omertě provinil, byl by doživotně ostrakizován a jako dějepisec by se již neuchytil. Bližší k výše uvedeným informacím lze nalézt v knize Co v českém dějepisu chybí, která je momentálně k mání v knihkupectvích.

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Tomas-Krystlik-Cesi-museji-konecne-prestat-lhat-o-vlastni-historii-479687?nocache=1